Pak se však její osud rázem změnil k horšímu. Otec Lucie se o ni přestal zajímat. Matku a dceru téměř vůbec nenavštěvuje. "Pouze nám měsíčně posílá tisícovku alimentů," říká Vrbová.
Stát jí dává pět tisíc korun na sociálních dávkách, dva tisíce zaplatí za nájem. Na další výdaje tak dvěma lidem zbývají čtyři tisíce korun. "Z toho se v dnešní době žije velice těžce," posteskla si Vrbová.
Kdysi chtěla být samostatná a odstěhovala se od matky. Nyní však má výpověď.
"Nemohu si stěžovat, že by mě chtěli dostat pryč za každou cenu. Budou prý čekat do té doby, než si seženu nové bydlení," řekla.
Zájem o byty je však v hlavním městě obrovský. Pokud člověk není policistou nebo se nenachází ve vážné sociální tísni, těžko uspěje. S odmítnutím se setkala i paní Vrbová. Žádost si podala na městské části Prahy 5.
Tamější úředníci jí však nevyhověli. Podle nich není její situace až tak zoufalá. Prý musí řešit daleko těžší případy matek z azylových domovů a dalších nouzových ubytoven. Vzkázali jí, že se může ozvat znovu za rok. "Ale já jinou možnost nemám, velké peníze za podnájem si nemohu dovolit," oponuje Vrbová.
Jelikož na pokoji nemá ani koupelnu, musí proto malou Lucii koupat ve vaně, která je ve společné umývárně pro celé patro. Chodí se tam tak koupat desítky dalších obyvatel. "Vždy, když chci malou vykoupat, musím vanu důkladně umýt od špíny, a ještě mám strach, aby nedostala nějakou plíseň," řekla Vrbová. Koupelna se téměř nevytápí a dcera se již několikrát po koupeli nachladila.
O budoucnosti raději nepřemýšlí. Ví však jediné, domů k mámě se již vrátit nemůže. Ta žije v malé garsonce a další dva lidé by se do ní jen sotva vešli.
