Matka reportéra: Syn mě asi šetří

  • 77
Ten večer, kdy začal útok na Irák, seděla maminka televizního reportéra Michala Kubala na koncertě své oblíbené Magdaleny Kožené. Vůbec se nemohla soustředit. Důvod? Michal to udělal znovu, i když dobře věděl, že s tím jako máma zásadně nesouhlasí: odjel do míst, z nichž se normální lidé snaží utéct.

"Promiňte, bouchla tu bomba a přišla tlaková vlna," ozývá se uprostřed přímého televizního vstupu z Bagdádu.

V plzeňském bytečku je v tu chvíli napjaté ticho, jen na mobilu zvoní nová zpráva.

"Opravdu nevím, po kom kluk tuhle povahu má," šeptá si pro sebe posmutnělá žena, čerstvá šedesátnice. Ani se nemusí dívat, kdo po ní zase něco chce, ona to ví. Píše dcera: Mami, pusť si televizi, je tam Michal!

Měl radši hrát na pozoun
"A přitom mělo být všechno úplně jinak!" vypráví důchodkyně, která celý život učila ve školce. Dnes šestadvacetiletý Michal byl prý jako dítě spíš strašpytel - držel se její sukně a bál se neznámého prostředí.

Snila o tom, že syna čeká umělecká dráha. Posílala ho do hudebky na pozoun, ale on pak ve dvaceti nastoupil jako brigádník do televize a řekl jí nezapomenutelnou větu. "Mami, já nikdy nebudu natáčet kavárny ve vyspělých západních zemích, to mě neláká."

Paní Kubalová vzpomíná velmi tiše a několikrát opakuje, že si přeje jediné - aby už konečně mohla rozpálit olej na bramboráky s kuřecí směsí. "To je první, co po mě Michal chce, když se vrátí z války."

Ještě donedávna ji uklidňoval manžel. Neměj strach, náš kluk by se životem nehazardoval, říkal vždycky. Nyní už ji nemá kdo konejšit. Manžel zemřel na podzim. Poprvé musí čekat na nové zprávy nebo na telefonáty z dalekých zemí sama.

O strachu mi neřekne
Nemá smysl ptát se, co její syn prožil v Makedonii, Kosovu, Afghánistánu nebo v Etiopii. "Nechce mě strašit, úplnou pravdu určitě neříká." Přidává se reportérova sestra Zdeňka: "Divím se, že se nikdy nevrátil psychicky zdecimovaný."

V Makedonii kdosi přímo před ním zastřelil dva Albánce. V Kosovu byl při otevírání masových hrobů; natáčel příběh muže, který identifikoval tělo svého syna jen podle hodinek. A v Afghánistánu? Projížděl trasou, kde o den dřív kdosi bezdůvodně zavraždil čtyři novináře, a navíc ho zle poštípaly štěnice.

"Jo, a tohle maminka asi vůbec neví," pokračuje Zdeňka: "Jednou taky Michal šlápl na minu, ale ta naštěstí nevybuchla..." Nikoho nemohlo překvapit, když se Kubal začátkem března znovu sbalil a spolu s kameramanem Petrem Klímou a syrským tlumočníkem vyrazil vstříc válce.

Finanční důvody ho do Bagdádu netáhly, vždyť si tam vydělá jen o něco málo víc, než kdyby seděl v pražské kanceláři. Z uťáplého kluka se jednouše stal dobrodruh. Jeho nadřízený už mu volal: Michale, nikdo se nebude zlobit, když se vrátíš, ale reportér si ani nevzal čas na rozmyšlenou. Zůstává.

Teď je večer a Bagdád znovu hoří. V televizi je mu špatně rozumět. Paní Kubalová se snaží zachytit každé slovo - o bojích toho ví snad víc než celý zbytek Plzně. Za chvíli v plzeňském bytě zvoní telefon. "Ahoj, mami, jsem v pohodě." Na další řeči nezbývá čas a ona si jen povzdychne: "Jak jinak že má strach, mi stejně nikdy neřekne."

,

Video