Oni sami skončili na šibenici, v lepším případě ve vězení, odkud se vrátili po mnoha letech a snažili se (raději) sami zapomenout. Takový byl osud mnoha z těch, kteří se podobně jako Mašínové rozhodli bojovat proti komunismu.
Povětšinou nesmyslně a zdánlivě hloupě: zapalovali stohy, tiskli letáky, káceli sloupy elektrického vedení, ale také se zbraní v ruce zastrašovali komunistické funkcionáře, nebo rovnou podnikali bombové útoky na stranické sekretariáty.
Ano, byl zde jistě nejeden opravdu trapný pokus, kterého bychom bývali byli v té době svědky: s flintou v ruce protikomunistický partyzán zabavuje stranické průkazky... Jako by pro režim, který vládne nad ekonomikou i lidskými osudy, byl nějaký problém si natisknout nové.
Ale byly zde i opravdové plány na svržení celého režimu prostřednictvím ozbrojených akcí. "Neutíkal jsem za lepším, šel jsem bojovat, počítal jsem, že do tří let bude válka a já se vrátím ze Západu jako osvoboditel," řekl mi jeden z poúnorových emigrantů, když jsem ho zpovídal pro svou knížku Nové příběhy železné opony.
Po komunistickém převratu byl jedním z mnoha mladíků, kteří se rozhodovali, zda mají odejít do ciziny, tak jako jejich starší známí či příbuzní odcházeli bojovat proti nacismu na prahu druhé světové války. Není rozdíl v jejich odvaze a statečnosti, jediný rozdíl je v tom, že historie se prostě neopakuje. Nic na tom nemění fakt, že odbojáři proti Hitlerovi se až příliš podobali svým následovníkům, kteří bojovali proti Stalinovi: byli to sokolové, skauti, studenti...
Často šlo přímo a doslova o ty samé. Což komunisté, kteří si protinacistický odboj monopolizovali, dobře věděli. Při domovních prohlídkách důsledně odbojářské průkazky svých skutečných či domnělých nepřátel vyhledávali a zabavovali. Vedle zfalšovaných výpovědí, zinscenovaných procesů, propagandistických článků, knih a krvelačné poezie to byla jedna z mnoha cest, kterými režim hned od počátku přetvářel svou (a naši) budoucí minulost: nedivme se, že protikomunistický odboj je stále tak málo známý.
A co víc, komunistickým tajným policistům se leckde podařilo to, o co se jejich gestapáčtí předchůdci dlouho snažili: odboj přímo vytvářet. Mnozí odbojáři netušili, že "americký agent", který jim dává bojové úkoly, je ve skutečnosti přímým či nepřímým provokatérem tajné policie. Nesepsaná historie těchto provokací je jednou z ostudných kapitol českých dějin. Hodně krvavých kapitol.
Náš zájem o Mašíny by se měl nyní rozšířit na všechny ty neznámé ostatní, kteří s puškou v ruce (marně) bránili své domovy či svá přesvědčení. To je jistě dobrý úkol pro nejbližší dobu. Nic by na tom neměla měnit ani zjištění, že tento odboj byl nejspíš nedobře organizovaný, možná i zmatený. Nebyl jistě jen projevem přesvědčení a touhy po svobodě, ale i zoufalství: někteří se přidali, až když nemohli jinak – studenti nemohli studovat, sedláci nemohli hospodařit...
Není pochyb o tom, že tekla i krev. Tekla však především na popravištích, za mřížemi věznic a za cedulemi hraničního pásma, kde platil zvláštní režim pro všechny. I pro mrtvé. Byli pohřbíváni tajně. Stále jsme je ještě nespočítali.
