Věru složitá diskuse o mužích, kteří se jako jedni z mála se zbraní v ruce postavili bolševickému režimu. Zabili několik policistů a ozbrojeného pokladníka.
Srovnání zpravidla kulhají. Přesto: jak by nahlíželo české veřejné mínění na nějaké německé "Mašíny", kteří by se dostali stejným způsobem o patnáct let dříve (tedy v čase, kdy Hitler ještě nebyl ve válce) z říše?
A jsme-li u "válečného stavu": nebyla tu, pravda, v padesátých letech nijaká "oficiální" válka. Nevedl však místní režim válku proti "třídnímu nepříteli"? A ne nekrvavou. Více než dvě stě popravených.
Stovky lidí, kteří zahynuli v lágrech či při pokusu o útěk ze země. Nemluvě o desetitisících vězněných za nelidských podmínek. Včetně mučení.
Říká-li poslanec Zahradil, že Mašínové utíkali z "nesvobodného světa", užívá eufemismu. Byl to zabíjející svět. Podobným zjemněním je užít v souvislosti s popravenými pojem "justiční vražda".
Smrt pro nevinné nebyla důsledkem selhání či úmyslu soudnictví nebo jednotlivých soudců. Byl to uvědomělý program systému. Jak to vyjádřil sovětský poradce Lichačev: "Přišel jsem svorotit golovy." Bojovat proti tomuto programu znamenalo nasazovat život.
A samozřejmě ohrozit životy těch, kdož byli jeho ozbrojenou součástí. Ano, mohli se bratři Mašínové nechat zabít bez boje. Stali by se mučedníky a veřejné mínění přijímalo by je dozajista s úctou. Oni však bojovali a dokonce zvítězili.
Možná tím jsou podezřelí. Problém nespočívá v ojedinělém "mašínovském činu". Tkví spíše v místním pojímání statečnosti. A také v tom, že jsme doposud nedokázali přesně označit dobu, proti níž se Mašínové, Paumer a ti, kteří nedošli, Zbyněk Janata a Václav Švéda, postavili.
