Politicky významná smrt, plná nepochopitelných motivů a obtížně vysvětlitelných dějů. Pád ministra z okna byl provázen množstvím záhad. Komunisté se nemohou divit, že jim je Masarykova smrt tak často připisována jako vražda. Mají takovou pověst. Říkali, že vyskočil sám. Tím potvrdili podezření. Dopustili se bezmála všeho, co si černá duše umí vymyslet, a smrt sama jim hrála do noty.
Vražda Jana Masaryka všechny události únorového puče sceluje v logický příběh. Co s ním, politikem - obtížnou překážkou z demokratických poměrů, v nové Gottwaldově vládě? Ovšem stejnou logiku má i nezavraždění Masaryka. Syn prezidenta Osvoboditele v roli demokratického paňáci a stafáže ve vládě Klementa Gottwalda. Kdo má smysl pro ironii dějin, toto ocení. Pravdou však je, že komunisté bývali přímočařejší a ironie jim nebyla vlastní.
Jan Masaryk sám v tříletém období před pučem spolkl mnoho hořkého. V roce 1947 po návratu z Moskvy řekl: Tam jsem jel jako ministr, zpátky se vrací Stalinův pacholek. A proč vraždit pohůnka? Pro politiku Národní fronty měl Masaryk dost pochopení. Byl politický utilitarista. Viděl, jak svobody ubývá, a akceptoval to.
Byl to typický politik Národní fronty. Mistr taktiky a couvání jako všichni, kteří prohráli Únor. Věnčil jej nymbus londýnského bojovníka proti nacistům a pověst veselého sprosťáka, našemu pokrokovému lidu blízká.
Pro týž lid mohl být pěknou ozdobou - syn TGM v Gottwaldově vládě! Jenže komunisté byli jako všichni mystičtí snílkové iracionální. Zejména ve vraždění neznali logiku a užitek. Masaryka mohli zabít právě proto, že se jim hodil živý. Vždyť za pár let upalovali bez příčiny i své vlastní hrdiny. Radostný není ani osud Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu. Luštit smrt Masaryka pomocí expertů na biomechaniku připomíná nanejvýš věštění z kávy.
Ale nedivme se, pokrok v Masarykově smrti by přinesly jedině nové nepochybné dokumenty. A takové se neobjevují. Asi nikdy nebyly.
