Takové programy jsou ve velkých firmách kótovaných na burze naprosto běžné jako nástroj motivace zaměstnance na zhodnocení společnosti. Byl jsem již tehdy po dvou velmi úspěšných restrukturalizacích v Jance a ve Škodě Plzeň slušně finančně zajištěný, a tak jsem opčnímu programu nepřikládal velkou důležitost.
Cena akcií ČEZ se několik let pohybovala kolem sto korun a nikoho nenapadlo, že by na jejich růstu mohl vydělat velké peníze. Opravdu jsem tehdy netušil, co mi opční program vynese.
Netušil to asi nikdo. Vždyť opční program schválila v roce 2001 valná hromada za vlády Miloše Zemana. Nikdo z manažerů, kteří se ho dnes účastní, ještě nepracoval v ČEZ ve vrcholných funkcích. Jeho podmínky byly veřejně známé a nikdo si ho ani nevšiml. A nevšiml by si ho nejspíše dodnes, kdyby akcie ČEZ vyrostly o 10 procent. Generální ředitel by vydělal 7 milionů, a to by bylo všem jedno. Jenže akcie ČEZ vzrostly desetkrát.
Největším vítězem byli samozřejmě akcionáři. Lidé, kteří si nechali akcie ČEZ ještě z kuponové privatizace, měli z jedné kuponové knížky najednou místo 33 tisíc korun téměř 400 tisíc korun. ČEZ udělal během dvou let milionáře ze spousty malých investorů a miliardáře z několika velkých. Hodnota státního podílu vzrostla ze 40 miliard na 320 miliard korun. Na vrcholu v červnu 2008 představovala hodnota státního podílu 550 miliard korun.
Příběh úspěšné firmy
Stát letos prodal na burze necelých 5 procent svých akcií a vydělal na tom 34 miliard, které investoval do stavby silnic a dálnic. Přitom v roce 2000 nabízel celý svůj podíl francouzské EdF za 200 miliard, a té se to zdálo mnoho. Mimochodem, privatizace obdobného podniku, celých Slovenských elektráren, vynesla slovenskému státu necelých 30 miliard korun.
Je to úžasný příběh o úspěšné firmě, na které zbohatl stát – a tedy i všichni jeho občané – na rozdíl třeba od bank, do kterých musel nalít stovky miliard, aby je mohl za desítky miliard prodat. Tedy byl by to úžasný příběh, kdyby někoho zajímal.
Média a veřejnost však strhl jiný příběh – 0,5 procenta ze zhodnocení firmy si mezi sebe rozdělilo na 30 manažerů, kteří během tohoto období růstu firmu řídili. Největší díl jsem podle systému schváleného předtím, než jsem do ČEZ přišel, dostal já. Byl bych rád "ten, co státu vydělal téměř 300 miliard", ale je ze mě asi navždy "ten, co si odnesl 667 milionů".
Nechci vám tady vysvětlovat, že to vůbec není odměna 667 milionů, že jsem z toho zatím získal jen 70 a další jsou v akciích, jejichž cena kolísá. Vím, že člověku s průměrným platem je úplně jedno, jestli to bylo 667 milionů, nebo 300 miliard.
Zákazník o nic nepřijde
Uvědomuji si, že výnos z akcií byla pro mě tak trochu výhra v loterii. Myslím, že v ČEZ odvádím dobrou práci, ale určitě ne práci za plat několika set milionů. Ale on to nebyl plat ani žádné prémie. Měli jsme s majitelem dohodu, že mi umožní koupit akcie za cenu, která byla před mým nástupem do firmy. Férový obchod – já vydělám, když on vydělá. Vydělali jsme oba mnohem více, než jsme čekali.
Z tohoto zisku jsem zaplatil daně, a protože jsem přesvědčený, že komu se daří, má udělat něco i pro ostatní, dal jsem sto milionů na založení základní školy a gymnázia a stipendia pro nadané žáky. Jsem z učitelské rodiny, vzdělání si vážím a vděčím mu za hodně a chci tuhle šanci dopřát ostatním.
Moje peníze nejdou z kapes zákazníků. ČEZ akcie koupil, když byly ještě levné, a pak mi je prodal. Jediný, kdo na to doplatil, byl ten, kdo je na burze prodal předtím, než se zhodnotily. A ten mi snad nic nevyčítá, protože ho nikdo prodávat nenutil.
Díky, že jste dočetli až sem. Mimochodem, cenu elektřiny nestanovuji já, ale trh. A to je už jiný příběh.
