Norský spisovatel Knut Hamsun (1859-1952), nositel Nobelovy ceny za literaturu, během druhé světové války v obsazeném Norsku otevřeně sympatizoval s fašismem a nacismem, pro hitlerovské Německo se opakovaně angažoval zejména v tiskových článcích. A dokonce se roku 1943 setkal s Goebbelsem a Hitlerem, přičemž o druhém z nich publikoval 7. května 1945 nekrolog, v němž mj. uvedl: "Byl reformátorskou postavou nejvyššího řádu a jeho historickým údělem bylo působit v době bezpříkladné surovosti, která jej nakonec porazila."
Knut Hamsun
Jenže v přímém rozhovoru s Hitlerem týž Hamsun nebyl servilní: "Podle dochovaného zápisu jejich rozhovoru si Hamsun Hitlerovi stěžoval na krvavé postupy nesmlouvaného římského komisaře Terbovena v Norsku, žádal jeho odvolání a opakovaně Hitlerovi odporoval. Dle svědectví Hitlerova tiskového mluvčího ho tím rozzuřil jako málokdo," píše Martin Humpál ve výborném doslovu k Hamsunově poválečném textu Po zarostlých stezkách (česky Mladá fronta, 2002), v němž spisovatel reflektuje-nereflektuje proces, který byl proti němu po porážce Německa v jeho vlasti veden. A v Humpálově doslovu čtenář také nalezne nástin možných příčin Hamsunova příklonu k hitlerovskému nacismu.
Kdo to byl, ten Hamsun?
Zestárlý "poblázněný" Hamsun stojí v centru Komárkova Starého nácka. Setká se s Hitlerem, má – stejně jako Hamsun ve skutečnosti – ženu Marii. Spisovatel téměř již nedoslýchá, je hospitalizován a zkoumán, ale nikoliv kvůli sluchu, nýbrž kvůli názorům. To všechno jsou ověřitelná fakta. U Komárka však nezakládají na "dokudrama", na dokumentární hru.
Dramatický debutant napsal tragigroteskní fabulovaný text o "nepochopitelných" službách, které Hamsun odvedl nacistům, ale i o soužití dvou lidí nad hrobem (Hamsun & Hamsunová), přičemž norského "starého nácka", tohoto tvůrce s fantazií, straší sny, vidiny, vzpomínky… po jevišti například běhá Troll, který se postupně mění ve smrtku. Hamsunův příběh je rámován úvodní a závěrečnou scénou z redakce, kdy žurnalista je pověřen k napsání Hamsunova nekrologu, šéfredaktor je s příspěvkem nespokojen, rozerve jej a na scénu tedy může přibýt Hamsun se svým krkolomným osudem, přehrát jej, aby se ukázalo, kým ten Hamsun vlastně byl a pisálek pak mohl sesmolit novou, "věrohodnější" verzi nekrologu.
NoD Roxy, Praha: Hra Starý nácek - Ondřej Bauer a David Matásek
Talentem obdařený Martin Komárek příliš často spoléhá právě na na dar, že mu "to píše". Při argumentaci si vystačí s kluzkou dialektikou, výsledný tvar textu je nezřídka určen momentální energií slovního proudu až výronu. Ale základní faktický rámec Hamsunova osudu a tlak na to, aby text byl hratelný, aby dostal dramatický tvar, zkáznily Komárkovu rozbíhavost, aniž potlačily jeho talent, projevující se zde zejména ve schopnosti stavět jak svižný dialog, tak celek hry, který má podobu krátkých výstupů z různých prostředí a časových rovin. Hraje se bez přestávky, zhruba pětaosmdesát minut. Deset patnáct minut ubrat by ovšem inscenaci určitě neuškodilo, zejména v závěru, který je zbytečně prodlužován a rozmělňován. Možná ani to žurnalistické rámování s nekrologem by nebylo nutné, tady se Komárkův dramatický styl nejvíce blíží publicistice.
Ochotníci a profesionálové
Ale tento náhled na text už těsně souvisí s konkrétní inscenací hry. Ujal se jí Martin Učík, jenž je od první poloviny devadesátých let spjatý s Bohnickou divadelní společností, která od roku 2008 působí pod názvem Bohnická Company. Tento pražský projekt na pomezí divadla a psychiatrie zapojuje do tvorby ochotnické herce z řad psychiatrických pacientů. Tři z nich Učík obsadil do Starého nácka: Annu Vondřichovou do vyloženě statické, "dekorativní" role Čtenářky, Davida Slavínského a Stanislava Jaroslava Lacha právě do rolí novinářů Sternensena a Martensena. Jejich výkon je únosný, nicméně ochotnický (a tím problematizující úvodní a závěrečný novinářský výstup) – tedy v přímém srovnání s Davidem Matáskem coby Hamsunem, Hanou Seidlovou jako spisovatelovou manželkou Marií, Ondřejem Bauerem v roli Hitlera a Petra Vaňka v kreacích trolla, smrtky a dalších figur. Ti čtyři představení drží.
NoD Roxy, Praha: Hra Starý nácek - David Matásek a Hana Seidlová
Matásek svého Hamsuna karikuje v některých tělesných projevech stáří, ne však názorově - důvody jeho náckovské epizody však zůstávají nedosloveny, což je dílem dramatická a inscenační nedbalost, dílem však tyto důvody jsou i hluboce vnitřní, nevyslovitelné. Přesto v tomhle měla být inscenace čitelnější. Marie, která ve skutečnosti byla jednoznačněji přesvědčenější nacistkou než její slavný manžel Knut, je ve Starém náckovi zprvu redukována na roli manželky sdílející osud s pošetilým starcem, ale tváří v tvář Hitlerovi je její hajlování nakonec rozhodnější a pádnější než u Hamsuna, jemuž se do tohoto gesta vlastně moc nechce a vytrčenou paži vždy okamžitě stahuje zpět a dělá, že si vlastně vyhrnoval rukáv, aby pak zblízka pohlédl na hodinky na zápěstí.
Nejkarikovanější je Hitler v podání Ondřeje Bauera, který ten part pro jednu hodně napjatou a vypjatou strunu zvládá energicky a divácky vděčně, ale je otázka, zda v podkolenky a župan oděný tyran, který si po podlaze pouští model tanku, je ten, který měl uhranout Hamsunovi. Démoničtěji a opravdověji (nikoliv ve smyslu faktické ověřitelnosti, nýbrž dramatické účinnosti a logičnosti) působí výstupy Petra Vaňka, u něhož režisér Učík inspirovaně využil fyziognomii a jeho vysoké tělo například ještě postavil na chůdy, čímž figura získala dimenzi osudové síly, před níž není úniku.
NoD Roxy, Praha: Hra Starý nácek - Hana Seidlová
Mystéria na kolečkách
Prostor NoD není divadelní svatostánek, jde o trochu otlučenou klubovou scénu sice vybavenou světelným parkem, ale bez pódia. Režisér Učík spolu se scénografem Petrem Bakošem a dalšími spolupracovníky si s holou, "strnulou" plochou NoDu docela umně poradili tím, že doprostřed scény vjíždí vysoký portál, který slouží jako stůl či postel a kolem tohoto středu se pohybuje několik "paravánů" na kolečkách. Bílé plátěné výplně oněch "paravánů" jsou nápaditě využívány coby projekční plochy, malířské plátno, zástěna pro loutkové divadlo, jako tvárná hmota, do níž se ponoří obličej a on dostane mysteriózně mrtvolný ráz. Svět přízraků, stínů, mystérií. Tyto evokace ve Starém náckovi scénograficky fungují.
Jako dramatický debutant je tedy Martin Komárek docela příslibem a představení je navzdory svým mouchám koukatelné, neboť nevytváří dojem pouhé účelovosti a příležitostnosti.
NoD Roxy, Praha: Hra Starý nácek
O hřeMartin Komárek: Starý nácek Hrají: Hudba: Lukáš Kuta Divadelní projekt je realizován ve spolupráci Bohnické Company s Experimentálním prostorem Roxy/NoD. Hraje se v NoD, Dlouhá 33, Praha 1, premiéra 7. a 8. března 2010. |
