Jako první dáma se Marie Zápotocká chovala prostě a tak, jak byla zvyklá.
Když 14. března 1953 zemřel Klement Gottwald, nemohli se členové předsednictva ÚV KSČ shodnout, kdo se stane jeho nástupcem v čele strany. A tak raději funkci předsedy KSČ zrušili a místo ní zřídili takzvané kolektivní vedení. Všichni však souhlasili s tím, aby Gottwalda v čele státu − byl totiž také prezidentem republiky − nahradil Antonín Zápotocký, starý revolucionář, který stál u zrodu KSČ a předtím dlouhá léta pracoval v sociální demokracii. Společně s ním se na Pražský hrad nastěhovala jeho manželka Marie Zápotocká.
Nová první dáma − obdobně jako její předchůdkyně Marta Gottwaldová − pocházela z prostých poměrů. Narodila se 6. prosince 1890 v Kročehlavech u Kladna jako dcera Antonína Skleničky a Pavlíny, rozené Poštové. Otec byl hutníkem na Kladně a matka, v domácnosti, se starala o pět dětí. Vlastnili sice malý domek, ale to bylo to jediné, co jim patřilo. Otcův příjem, s nímž museli vystačit, zajišťoval jen skrovnou existenci.
Svého budoucího manžela poznala Marie velice mladá, jako sedmnáctiletá, možná osmnáctiletá během veřejného shromáždění na kladenském náměstí. "Byla to velká demonstrace havířů, hutníků a ostatních pracujících," napsala po letech. "Z radnice mluvil k dělnictvu mladý, tmavovlasý, temperamentní člověk. Byl to Zápotocký. Jeho řeč byla srozumitelná a velmi mne zaujala. Tehdy mne ani nenapadlo, že za nějakou dobu budu jeho ženou."
Marii Skleničkovou asi zaujala nejen Zápotockého řeč, nýbrž také on sám. Byl o šest let starší než ona − narodil se v roce 1884 − a podle tehdejších fotografií to byl fešák; vysoké štíhlé postavy, hustých vlasů, s knírkem pod nosem, elegantně a pečlivě oblečený. "Podruhé jsme se setkali začátkem roku 1909 na dělnickém plese. Tam jsme spolu tančili, a tak se blíže seznámili. Nemohu popřít, že se mi velmi líbil..." Začali se spolu scházet častěji a Marie brzy zjistila, že je těhotná.
Otci se to samozřejmě nelíbilo. Dceři nebylo ještě devatenáct let, plnoletá měla být až ve čtyřiadvaceti, a to znamenalo, že musel o její předčasné zplnoletění požádat úřady. Ale pořád to bylo lepší, než kdyby holka měla zůstat svobodnou matkou, tím spíš, že Antonín Zápotocký si ji chtěl vzít.
A tak měli 22. září 1910 na kladenském hejtmanství svatbu. Ještě téhož dne odjeli do Prahy, kde Antonín Zápotocký pracoval jako krajský sekretář sociálně demokratické strany a odborů. Dcerka Marie se narodila v roce 1911. Hned o rok později pak přišlo na svět další dítě − Jiřina. S oběma dívkami bylo hodně práce, protože obě přišly na svět maličké, měly jen něco málo přes dvě kila a bývaly velmi často nemocné.
Svého muže bezvýhradně podporovala
Život s Antonínem Zápotockým nebyl lehký. Přišel rok 1914, vypukla válka a musel narukovat na vojnu. Domů se vrátil po čtyřech letech jako obdivovatel bolševické revoluce v Rusku a Leninovy politiky. Začal ji prosazovat i v mladém československém státě a brzy se dostal do konfliktu s úřady. Protože se v prosinci 1920 podílel na pokusech vyhlásit v Československu generální stávku a nastolit sovětskou moc, skončil ve vězení: na jaře 1921 mu soud vyměřil osmnáct měsíců těžkého žaláře.
Marie Zápotocká jej bezvýhradně podporovala, protože sama již byla několik let členkou sociálně demokratické strany a sympatizovala s její levicí. Navštěvovala manžela ve vězení a nosila mu, co potřeboval.
Když byla v roce 1921 založena Komunistická strana Československa, poslal Zápotocký na její ustavující sjezd z vězení zdravici a přihlásil se za člena. Spolu s ním se komunistkou stala i jeho žena Marie. Když pak na základě prezidentské amnestie vyšel v únoru 1922 na svobodu, přijal funkci generálního tajemníka KSČ. To předpokládalo pobyt v Praze, ale rodina žila na Kladně, takže Zápotocký se domů dostal sotva jednou za týden.
"Kdo by se divil mladé ženě, která má, ale ve skutečnosti spíše nemá muže, že si někdy posteskla. Potřebovala jsem ho přece i pro svou práci, chtěla jsem být, a celý život jsem se o to snažila, svému muži i spolupracovnicí, současně s ním udržovat krok v jeho politickém životě. Nechtěla jsem ho nikdy jen pro sebe, ale měla jsem přece právo být s ním," vzpomínala Marie Zápotocká.
Rychlý vzestup
Teprve na podzim 1923 se i s dětmi odstěhovala za manželem do Prahy. Ale jejich situace se o mnoho nezlepšila. Antonín se dostával opakovaně do konfliktu se zákony, hledala jej policie, nějaký čas dokonce žil v ilegalitě, ona sama musela čelit domovním prohlídkám. Ale ani to ji neodvedlo od komunistické víry.
I ona se intenzivně zapojila do politické práce − stala se členkou karlínského Obvodního výboru KSČ, ústředního ženoddělu (protože komunisté ve všem až do směšnosti napodobovali všechno sovětské, nazývali tak své stranické ženské organizace). Byla také kontrolorkou družstva Včela, předsedkyní uliční organizace KSČ, členkou Svazu přátel Sovětského svazu, cvičila ve Federaci dělnických tělovýchovných jednot, pracovala všude, kde bylo třeba. Skutečné trápení ji však teprve čekalo.
Po okupaci Čech a Moravy Německem se Antonín Zápotocký pokusil o ilegální odchod do Sovětského svazu. Útěk se však nezdařil a on skončil v koncentračním táboře. Stejný osud neminul ani jeho ženu. Gestapo ji 8. listopadu 1941 zatklo a uvěznilo na Pankráci v Praze. Na jaře 1942 ji Němci odvezli do Terezína a odtud do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Tam se trápila až do 30. dubna 1945, kdy tábor osvobodila Rudá armáda.
Po válce čekal manžele Zápotocké jiný život než za první republiky. Komunistická strana se totiž v roce 1945 stala stranou vládní, a o rok později dokonce vyhrála volby. Její stoupenci a zejména vedoucí představitelé dělali rychlou kariéru v parlamentě, ve vládních funkcích, v celostátních organizacích. Platilo to i o Antonínu Zápotockém. V roce 1945 se stal předsedou "sjednocených" odborů − ÚRO a jako člen nejvyššího stranického vedení se aktivně podílel na přípravách KSČ k převzetí moci ve státě. Když se jim to podařilo a v únoru 1948 v Československu na více než čtyři desetiletí nastolili rudou totalitu, stal se předsedou vlády.
Marii Zápotockou všechny tyto převratné události nijak nezměnily. Zůstala ženou v domácnosti a starala se o pohodlí svého exponovaného manžela. Svého muže i na veřejnosti stále oslovovala "táto". I ona byla zapálenou komunistkou a její přesvědčení zůstávalo neotřeseno, přestože jako inteligentní ženě jí rozhodně nemohlo uniknout, že celoživotní sen o komunistickém ráji na zemi začíná dostávat trhliny. V zemi byl nastolen policejní režim, docházelo k zatýkání lidí, o nichž musela vědět, že jsou nevinní.
Její důvěrou ve stranu neotřásly ani politické procesy. Naopak, společně s manželem se podílela na organizaci zatčení Rudolfa Slánského a jeho manželky. Ti onoho osudného večera dostali za úkol jít na návštěvu k Zápotockým, kde se konalo rozloučení se sovětskými soudruhy, kteří se vraceli do vlasti. Když chtěl Slánský s manželkou odejít, zdržovala je Marie Zápotocká, ať ještě zůstanou, tak dlouho se přece neviděli! A tajná policie zatím mohla vše připravit na jejich zatčení.
Zápotocký byl jiným prezidentem než Klement Gottwald. A jinou první dámou byla i Marie Zápotocká. Ta si na rozdíl od své předchůdkyně nechtěla hrát na dámu a nadále se chovala prostě, jak byla zvyklá. Pracovníci z Hradu vzpomínají na její mateřské, nic nepředstírající vystupování, na bodré a familiární jednání. Když 13. listopadu 1957 Antonín Zápotocký podlehl infarktu, znamenalo to pro ni těžkou ztrátu, a to již druhou během krátké doby. Několik měsíců předtím totiž zemřela její dcera Jiřina.
Vzpomínky jen do roku 1945
Pražský hrad Marie Zápotocká sice opustila, ale rodná strana, které po celý život oddaně sloužila, se o ni postarala: dostala slušnou penzi, vilu a měla k dispozici šoféra. Z veřejného života se stáhla skoro úplně, ale napsala knihu vzpomínek Můj život s Antonínem Zápotockým. Tu však dovedla jen do roku 1945. O tom, co se dělo, když se komunisté dostali k moci a na čem se zejména její manžel aktivně podílel, raději pomlčela.
Veřejnost, která na existenci Marie Zápotocké pomalu zapomínala, poněkud překvapila její podpora takzvaného obrodného procesu v roce 1968 a Dubčekovy reformní politiky. A sympatie všech si získala, když opakovaně odmítla sovětskou okupaci v srpnu téhož roku. Role vdovy po Antonínu Zápotockém ji ochránila před perzekucí, jíž byli vystaveni všichni ostatní, kdo udělali stejné gesto jako ona.
Až do smrti, která přišla v jedenadevadesáti letech 7. června 1981, žila v klidu a pohodlí mezi blízkými lidmi. Místo posledního odpočinku našla v rodinném hrobě na hřbitově v Praze-Strašnicích vedle svého milovaného "Toníka" a dcera Jiřiny.
