Začněme pro katolického kněze klasickou předvánoční otázkou: co si počít s tím, že správný Čech přijde do kostela jedinkrát ročně – o Štědrém dnu na půlnoční?
Je to výzva, velká evangelizační příležitost. I do mé farnosti v Lechovicích chodí někteří lidé jednou ročně. Pro mě je to možnost pěkně je přivítat a podat si s nimi ruku. Ukázat jim, že jsou vítáni.
Břevnovský opat Prokop Siostrzonek s nadsázkou říká, že tu tihle půlnoční návštěvníci třeba načerpají sílu na dalších dvanáct měsíců.
Ideální to není, ale každopádně přijdou-li ti lidé do kostela jednou a možná naposledy v životě, jde o naprosto zvláštní mši svatou. Pro faráře je to nejen ohromná možnost, ale i zkušenost s lidmi, kteří by do kostela jinak nepřišli.
O čem při takové mši mluvíte?
V Lechovicích je přece jen víc lidí zvyklých častěji chodit do kostela. Letos mi jako velmi zajímavá připadá myšlenka ekologická. Křesťané na Štědrý den slaví, že "se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi". Bůh se tedy vtělil do hmoty. Vezmeme-li tuto křesťanskou zvěst vážně, svatý je proto nejen člověk, ale i hmota jako taková. A Bohu není trapné stát se kusem hmoty. Z ekologického hlediska má tato myšlenka velký význam v našem vztahu ke zvířatům, ke krajině i k lidem. S touto myšlenkou přišla pravoslavná teologie.
Krypta v chrámu Narození Páně. Vypadá jako sklípek, tady se prý narodil Ježíš. Na Štědrý den se tu nedá hnout.
Ve vašich přednáškách a knihách toto poselství zaznívá silně. Spíš než katolický kněz mi připadáte jako reinkarnovaný indián. Říkáte, že kámen má duši, tráva a voda také... Prosazuje katolická církev dostatečně podobně ekologické myšlení?
Myslím, že v tom máme ohromující rezervy. Dělám si velké naděje, že katolická církev byla vždycky citlivá k chudým, bezmocným a bezbranným. Udělala-li něco viditelného, pak je to právě na poli charity. Domovy důchodců, sirotčince, léčebny, péče o nemocné AIDS a tak dále. Otázka tedy zní, zda péči nerozšířit i na jinak bezmocné. Projevuje se to v katolické nervozitě vůči eutanazii či potratům, tedy v péči o další skupiny lidí, které z různých důvodů nejsou už nebo ještě schopny artikulovat svá práva a přání. A pak tu máme zvířata, rostliny a ekosystémy. Pro církev se tady otevírá další pole působnosti.
Podle vás je tedy obrana "bezhlasých" prvořadým úkolem katolické církve?
Že církev ekologický úkol příliš neplní, má více důvodů. Vzdělání kněží míří jiným směrem. Na teologii se učí řečtina, hebrejština, latina a teologické disciplíny, tedy humanitní předměty, včetně filozofie nebo třeba dějin umění. Ale evoluční nebo molekulární biologie jde úplně stranou. Z fakulty vycházející kněží si musí takové vzdělání sami soukromě dostudovávat. Zajímaví jsou kluci, kteří před teologií vystudovali jiné vysoké školy. Ale není jich mnoho.
Dalším důvodem je skutečnost, že církev funguje vždycky s určitým zpožděním. Třeba když papež Lev XIII. na konci 19. století si ve své encyklice Rerum novarum poprvé všiml sociálních potřeb proletariátu, bylo to padesát let po Komunistickém manifestu. Přitom se říká, že pokud církev nepoloží včas svůj prst na tep doby, ve světě to někde strašlivě bouchne. Takže přišel komunismus. A co se ekologie týče, první zpráva římského klubu přišla v roce 1960. Svět si teprve od šedesátých let dál začal uvědomovat, že existuje ekologická krize. Do té doby ochrana přírody nikoho nenapadla. V katolické církvi až Jan Pavel II. ustanovil na konci 70. let svatého Františka z Asissi za patrona ekologů.
Svatý František z Assisi na obraze Petera Paula Rubense, asi rok 1630
Takže dvacetiletý skluz?
Ano, církev zaváhala. A mezitím vznikla řada ekologických iniciativ inspirovaných třeba buddhismem nebo hnutími hlásajícími rovnost člověka a zvířat, na což je katolická církev naopak velmi citlivá. Třeba na terminologii označující člověka jako human animal a ostatní bytosti jako non-human animals. Katolicismus totiž přisuzuje člověku nesmrtelnou duši a katapultuje ho na kvalitativně vyšší úroveň, zatímco celá řada ekologických iniciativ říká, že zvíře a člověk jsou to samé a že člověk je vlastně jen jakýsi chytřejší šimpanz. V současné katolické církvi nechybějí názory, že je třeba napřed odstranit chudobu a pomoci lidem. Až budou všichni lidé zachráněni, můžeme se teprve starat o přírodu. Což nemůže nikdy fungovat, protože tu vždycky budou chudí lidé.
Co s tím?
Křesťanství musí vybalancovat svůj vztah k přírodě, aby jí neopovrhovalo, ale ani ji nezbožšťovalo. Takové myšlenky tu také existují – že jsme jenom poutníky na pouhém jevišti stromů a trávy a že živé organismy jsou jen o kulisy k našemu velkému dramatu o spáse duše, protože když my lidé zemřeme, půjdeme do nebe či do pekla, zatímco když zemřou stromy nebo motýli, tak zkrátka zemřou a víc nebudou. Druhým extrémem je ovšem zbožštění přírody ve smyslu Bůh rovná se příroda. Křesťanství musí najít rovnovážnou polohu, která nebude přírodou ani opovrhovat, ani ji uctívat.
A jak to cítíte vy sám?
Moc se mi líbí myšlenka Františka z Assisi, kterou dnes velmi zajímavě potvrzuje molekulární genetika. František říká v podstatě banálně, že rostliny a zvířata jsou naši malí bratři a sestry. Takže pokud se křesťané modlí "Otče náš, jenž jsi na nebesích", modlí se "otče" v metaforickém smyslu k tomu, kdo nám dává život a je spravedlivý. Současná teologie mimochodem navrhuje termín Boha Otce přehodnotit, protože pro mnohé z nás je otec postava, kterou buď vůbec nezná, nebo k ní má velmi problematický vztah. Takže nám tu možná při modlitbě "Otče náš" něco přestává fungovat.
Měli bychom se modlit "Matko naše"?
Třeba. Nebo jinak. Ovšem František z Assisi říká: Když Bůh Otec je ten, kdo kromě člověka stvořil také býka, osla, ptáčky, rostliny a tak dále, pak jejich vztah bratří a sester dává smysl. Jako se křesťané v kostelích dodnes navzájem oslovují "bratři a sestry", není důvod, proč nerozšířit tento vztah na další "malé bratry a sestry".
Jak tento vztah potvrzuje zmíněná molekulární genetika?
Kromě genomu člověka jsme už přečetli genomy mnoha dalších organismů. A naše původní představa, že člověk má tak 80 tisíc nebo snad až 140 tisíc genů, protože čím vyšší organismus, tím větší počet genů, se ukázala mylná. Dnes víme, že jich máme asi 22 tisíc, milimetr velký červík jménem háďátko jich má 19 tisíc, zatímco pšenice nebo rýže asi 50 tisíc, tedy podstatně víc než my. Ukazuje se, že nezáleží ani tak na počtu genů, ale že genomy musíme chápat jako jakési klaviatury, na které prostředí dokáže zahrát celou řadu různých skladeb. Takže dnes má smysl dívat se na určitou genovou sekvenci třeba u kvasinky, a pokud tu stejnou má i člověk, pak je to zcela určitě gen. Ukazuje se, že jsme si vlastně strašně moc podobní. Třeba banánové mušky mají úplně stejné geny jako my. Mají jich sice jen 13 700, ale jsou skoro úplně stejné. A rozdíl nespočívá v jejich složení, ale v tom, že se přepisují v jiných vzorcích, v jiné fázi vývoje.
Galileo Galilei
Pak se nelze divit, že molekulární vědci či kvantoví fyzici a lidé se znalostmi z vrcholné matematiky se stávají věřícími. Mám řadu takových přátel. Jako by došli k určité mezi poznání, za níž už se rozprostírá jedině hájemství víry. Asi to také znáte. Nebo myslíte, že je možné jednou takříkajíc "poznat vše"?
Velká filozofická otázka. V zásadě ovšem to, co se dnes učí na vysokých školách přírodovědného zaměření, se stále nese v duchu myšlenky, že co je tady za oknem, není nic než velká Rubikova kostka. Tedy objektivní realita čekající na své objevení. Svět je stále stejný, s pevnými fyzikálními zákony, a úkolem vědců je to jen všechno správně poskládat a rozluštit. Galileo Galilei mluvil o otevřené knize přírody. Jednou ji podle tohoto přesvědčení celou přečteme, zaklapneme a budeme všechno vědět.
Ve smyslu slavné povídky Arthura C. Clarka Devět miliard božích jmen, kde výkonný počítač rozluští všechny kombinace Božího jména a na konci začnou zhasínat hvězdy?
Ano, jednou udělíme poslední Nobelovu cenu za poslední objev, vyjdou poslední čísla časopisů Science a Nature a nebude co objevovat. Skončíme s vědou, protože vše bude vyřešeno. Takto smýšlí většina přírodovědců. Filozofové jsou mnohem opatrnější. Ukazuje se totiž, že pokud už budeme přírodu považovat za knihu, mohla by to možná být spíš kniha básní. A ta si pustí člověka k sobě tak blízko, jak je on sám nastaven. Nedávno uplynulo 150 let od vydání Darwinovy práce o původu druhů, tehdy šlo o dobu raného bezuzdného kapitalismu. Dnes soudíme, že Darwin svou teorii odkoukal ze společnosti, kde silní vyhrávají, slabí prohrávají, přežijí jen ti nejsilnější a neexistuje žádná sociální síť pro losery. Totéž viděl i v přírodě.
Spisovatel a vizionář Arthur C. Clarke
Na začátku 21. století to snad vidíme dramaticky jinak?
Díky rozvinuté ekologii začínáme vnímat přírodu jako soubor ekosystémů, tedy místo, kde se spolupracuje. Vidíme, že v síti vzájemných vztahů má parazit i predátor svou nezastupitelnou roli. Všude se ale především spolupracuje, včela opyluje a rostlina jí za to dává nektar a tak dále. A teď je otázka, co uvidíme v přírodě za sto let. Vidíme v ní totiž jen to, co jsme připraveni vidět. A já si troufám předpovědět, že Skutečnost s velkým S je ještě daleko složitější.
Jan Neruda
Podobné posuny ve vnímání světa lze vystopovat i v literatuře...
V Nerudových Písních kosmických z roku 1878 jsou verše "Před žádnou, žádnou záhadou své šíje neskloníme, o nebes klenby nejzazší svým duchem zazvoníme". A na konci 19. století stvořil Arthur Conan Doyle detektiva Sherlocka Holmese, který funguje také ve smyslu tehdejšího optimismu, že na všechno jednou přijdeme. Stačí být dost inteligentní a vše dokážeme vydedukovat. Zajímavé je, že do toho najednou přichází spisovatel Gilbert Keith Chesterton se svým Otcem Brownem. Jako by Doyleovi s jeho Sherlockem házel rukavici. Možná jde jen o můj dojem, ale u tohoto kněze – detektiva je všechno přesně naopak. On jde totiž na věc intuicí, znalostí srdce člověka. Například v jedné povídce se stane vražda v zahradě, kde se v tu dobu v hluboké noci nachází básník, takže je jasné, že to udělal on. Zatknou ho, načež se vše zkomplikuje a někdo jiný se přizná, že je vrah. Už ho odvádějí, když se inspektor zeptá Otce Browna: "Ale pozor, proč byl na místě činu ve tři hodiny ráno ten básník?" A Otec Brown odpoví: "Protože je to básník!" Lidské jednání přece není vypočitatelné. Děláme mnoho věcí nepředpokladatelně, kvůli svým emocím, intuici.
24. listopadu 1859 spatřilo světlo světa 1250 kopií 1. vydání knihy Charlese Darwina O vzniku druhů přirozeným výběrem.
Pak je škoda, že většina současných teologických textů mi připadá spíš racionální než intuitivní.
V západní Evropě totiž chápeme Boha jako filozofický problém, který je třeba vyřešit. Být analytikem je fajn, když člověk dělá fyziku. Rozpálíme částice, ony se srazí a my se díváme, co z té srážky vypadne. Jako bychom proti zdi rozjeli auto, a pak bychom ze součástek, které po nárazu vypadnou, zjišťovali funkci motoru. Stejně postupujeme i při výuce biologie. Prvně dostanou studenti na všech školách cibuli. Tu rozšmelcují, lístek dají pod mikroskop, přidají barvičku a bum, uvidí jak vypadá buňka. Příští hodinu rozřežou žiletkou stonek či stéblo a pak se pod mikroskopem dívají na cévní svazky nějaké trávy. O rok později mají zoologii. Dostanou žížalu, tu rozříznou a zkoumají, co je uvnitř. Molekulární genetici, anatomové a fyziologové jsme vynikající. Ale jsme mizerní ekologové a etologové (etologie je věda o chování živočichů – pozn. red.).
Stejně řešíme i problém Boha. Snažíme se ho rozebrat a uzavřít do definic. Říkáme, že Bůh je nejvýše spravedlivý, milosrdný, actus purus, tedy "čirý kon", a tak dále. Ale jak říká filosof Martin Buber, budeme-li na Boha hledět jako na "to", předmět našeho zkoumání v laboratoři, nikdy se s ním nesetkáme. Bůh je "Ty".
Dobová karikatura Thomase Nasta.
Učíte mediky etiku. Stále silněji se ozývají hlasy, že podobně analytický přístup je naprosto nevhodný také při diagnóze a léčení některých nemocí.
Pomalu se i v medicíně začíná oprašovat bio-psycho-socio-spirituální přístup k člověku. Už víme, že nemoc může být útěkem z nějaké životní situace nebo reakcí na ni, že tedy může mít nejen somatické důvody, byť s objektivními příznaky. Víme, že přístup k pacientovi jako k souboru orgánů, které je třeba opravit, vždycky nefunguje. Stále jsme ovšem uhranuti měřitelnem. Pacient přijde do ordinace, je mu kdeco změřeno, proběhne spousta laboratorních vyšetření, a když jejich čísla nejsou v normě, tedy v mantinelech, které považujeme za normu, dostane pacient lék, aby se čísla do té normy vrátila. Že se psychický problém člověka může objevit jako nemoc, si ještě stále neumíme dobře představit.
Víme ovšem také, co dokáže opačný přístup, kdy se lidé při léčbě spolehnou jen na různé podvodné léčitele, na jakési novodobé charismatické šamany...
Jistě, psychosomatika je pouze jedna část příběhu. Díky analytickému přístupu máme dnes antibiotika, účinné léčebné postupy, vynikající chirurgii... Když srovnáme náš svět rozumu třeba s Asií, které se v medicíně nepodařilo odstřihnout od světu mytologična, pak, málo naplat, vyhrává Západ. Akupunktura je jistě zajímavá věc, může jít o vynikající doplněk léčby, ale když jde do tuhého, fungují západní antibiotika a západní léčebné postupy.
Charles Darwin
Také si neumím představit, že bychom se v nemocnicích všichni převlékli do oranžového a tančili kolem pacientovy postele.
Což by ale mohlo mít hluboký psychologický význam. Protože když takový šaman tančí kolem nemocného, pak pacientovi předává velmi silný vzkaz. Že na něm někomu záleží. Že zájem celé vesnice se vtělil do šamana, který tančí, dokud neomdlí. A pacientovi se dostane důkazu, že pro všechny příbuzné a přátele je důležitý a přejí si, aby se uzdravil.
Vraťme se k "problému" Boha...
U toho analýza opravdu nefunguje. Protože pak řešíme otázky typu, zda může Bůh stvořit tak těžký a velký kámen, že ačkoliv je všemocný, nedokáže jej uzvednout. Po Bohu se nemůžeme ptát tak, jako se ptáme "kolik je hodin?". Lidé, kteří nesmyslnosti podobných úvah o Bohu začínali rozumět, jako třeba Tomáš Akvinský, se ptali, co se vlastně skrývá za těmi třemi písmeny. A zjistili, že to nevědí. Došli tedy k negativní teologii. Tomáš Akvinský tvrdil, že můžeme maximálně říct, co Bůh není. Při hovoru s ateisty, kteří věřícím předkládají "jejich" představy o Bohu, můžeme v drtivé většině říct, že se s nimi křesťané shodnou: Takový Bůh opravdu není.
Současný anglický filosof náboženství Nicolas Lash vykládá zajímavě slavnou scénu ze Starého zákona, kdy se Mojžíšovi zjevuje v hořícím keři Bůh a kdy Mojžíš Bohu klade otázky "Kdo jsem já?" a "Kdo jsi ty?". Na to Bůh odpovídá "Jsem, který jsem", což západní filozofové vykládají učeně, že u Boha je bytí totožné s existencí a tak dále. Lash to však komentuje tak, že Bůh Mojžíšovi říká: "Mind your business" – tedy "Do toho ti nic není". Zkrátka "nikdy se to nedozvíš", "nikdy to nepochopíš", "jsem a zůstanu pro tebe tajemstvím". Co můžeme říct o Bohu racionálního?
Katolický kněz Marek Orko Vácha
Rozmlouváme spolu ve vánočním čase, kdy se podle křesťanského vzoru sluší být milosrdným. Jenže po čtyřiceti letech totality a dvaceti letech divokého kapitalismu se většina lidí na charitu dívá s nedůvěrou, případně s odsudkem typu "sám sis zkazil život, sám si to vypij". Co jim na to může říct katolický kněz?
Že to tak možná je a ti lidé si život sami zkazili. Ale že jim máme dávat, protože jsou prostě chudí. Křesťanství to bere velmi vážně. Ve 25. kapitole Matouše je překrásné místo, kde v podobenství o posledním soudu se do nebe dostane skupina lidí, která se tomu velmi diví. Proč zrovna oni? A Bůh jim říká: Jste požehnaní, protože když jsem měl hlad, dali jste mi najíst, když jsem žíznil, dali jste mi napít, když jsem byl nahý, oblékli jste mě, a když jsem byl nemocný nebo ve vězení, navštívili jste mě. Ti lidé jsou překvapeni a říkají: Taková věc v našem životě nikdy nenastala, my jsme tě nikdy neviděli. A Bůh jim odpovídá: Cokoliv jste udělali pro kteréhokoliv z těchto nejposlednějších, udělali jste pro mě.
Křesťanství má tedy ten rozměr, že v trpícím se člověk setkává s Bohem a absolutně neřeší, jestli si za to ten člověk může sám, jestli je dobrý nebo špatný.
