Socha Mao Ce-tunga, fanatického komunistického vůdce, dnes hledí na šanghajské mrakodrapy.

Socha Mao Ce-tunga, fanatického komunistického vůdce, dnes hledí na šanghajské mrakodrapy. | foto: Jan Rybář, MF DNES

Mao Ce-tung: zajímavý tyran a jeho hynoucí odkaz

  • 7
Každou zemi formují její dějiny, ale země si své dějiny také vymýšlejí a přepisují je. Svá vítězství a ctnosti zveličujeme, své ničemy máme za cizáky a selhání tutláme. To platí obzvlášť pro naše poskvrněné hrdiny, jak dnes máme možnost vidět na přístupu Komunistické strany Číny k Mao Ce-tungovi.

Je tomu šedesát let, co Mao v říjnu roku 1949 stanul na tribuně náměstí Tchien-an-men, pekingské Brány nebeského klidu, a vyhlásil ustavení lidové republiky. Onen okamžik oznamoval konec let války a strašlivého utrpení; revoluci dovedla k vítězství krev, oběti, hrdinství, chyby nepřátel a manipulativní pomoc Stalina, který se prohlašoval za přítele. Skončila desetiletí nenasytných válečných baronů, chamtivých imperialistů a japonských vetřelců. Pro zapřisáhlé komunisty byl trojnásobným hrdinou – historicky, vlastenecky i světově.

Odvážný a charizmatický disident Wej Ťing-šeng zase soudí, že Mao "uvrhl prakticky celou Čínu do stavu násilí, pokrytectví a bídy". Oficiální verdikt komunistické strany říká, že šlo o skvělého marxistu a revolucionáře, jehož "hrubé chyby" během kulturní revoluce vyvážil jeho přínos Číně.

Lidé si ty hrůzy stejně pamatují

To, že Mao nastolil svrchovanou moc nad Čínou, vštípil vlasteneckou hrdost zemi, která byla půldruhého století děsivě rozštěpená a pokořovaná vnějšími i vnitřními silami, a že jej romantická legenda líčí jako světového revolučního vůdce – to vše přispívá k mravní a politické legitimitě, po níž čínští lídři touží. Maovu temnou stránku nelze zcela vytěsnit. Příliš mnoho lidí si pamatuje, co se dělo. Jde o důvěrně známou součást osudů jejich rodin.

Byl tu Velký skok vpřed, který zapříčinil hromadné hladovění a snad až 38 milionů úmrtí. Pak přišlo šílenství kulturní revoluce, kdy děsivě trpěly miliony, řada lidí zemřela a mnozí další se zachovali hanebně během Maovy snahy zlikvidovat ty, kdo Čínu vytrhli z jejích dřívějších pošetilostí. Proslulý Maův životopis z pera Jung Chang, publikovaný v roce 2005, tyto příšerné události líčí do pochmurných podrobností, které komunistickou propagandu dráždí.

Mao Ce Tung, Čína, komunismus, ČLR, kormidelník

Mao je rozhodně mnohem zajímavější osoba, než byla většina tyranů – básník, intelektuál, student dějin i mnohonásobný záletník, který podle svého lékaře Li Čchi-suje ve vodě rád plaval, ale nerad se koupal. Neznám lepší a úchvatnější portrét politického lídra "bez příkras", než je Liova kniha Soukromý život předsedy Maa.

Vzpomínám si na příběh, který jsem o Číně vyslechl a který velkorysému hodnocení Maa komunistickým vedením dodává hodnověrnosti. Matka čínského žurnalisty (dnes žijícího v zahraničí) se jako jedna z mnoha po roce 1949 vrátila do vlasti, s manželem a rodinou, z pohodlného života na americké univerzitě. Považovali to za vlasteneckou povinnost.

Rodina obětovala všechno. Dopadalo na ně jedno kolo Maových despotických kampaní proti "pravičákům" za druhým, a to už od doby umlčování kritiků po hnutí sta květů z roku 1956. Rodina žila v bídě. Otec zemřel na následky špatného zacházení během kulturní revoluce.

Matka si však nikdy nestěžovala. Byla přesvědčena, že oběti její rodiny ospravedlňuje osvobození a vzestup Číny. Ke konci života se její postoj změnil. V 90. letech sledovala začátek ekonomického postupu Číny – první roky velkolepého růstu. Byla svědkem návratu chamtivosti a korupce, které podle jejího přesvědčení ve 30. a 40. letech 20. století rozložily Kuomintang. Proč její rodina tolik trpěla, ptala se sama sebe, když to vše bylo jen spěním k tomuto?

Přežijí Maovy myšlenky prosperitu?

Přesto právě hospodářská renesance Číny – jejíž některé důsledky tak znepokojily tuto starou vlastenku – je nejpozoruhodnější událostí poslední historie světa.

K ekonomickému obratu došlo za vlády Teng Siao-pchinga, který přežil Maovy čistky a pak kráčel v jeho šlépějích a stal se strůjcem vzestupu Číny jako světové velmoci. Stovky milionů Číňanů, kteří v důsledku Tengových reforem vybředli z chudoby, jej časem budou považovat za většího hrdinu než Maa.

Ať už však byla Maova příšerná pochybení jakákoli, během let jeho absolutní moci panoval pocit společného cíle a solidarity, který se pojil se sdílenými útrapami. Maoismus byl zvláštní a jedinečnou směsí třídního boje a socialistické nivelace, formulovanou mužem, který byl přesvědčen, že jednotlivci – nebo přinejmenším Mao sám – dokážou formovat historii, a přitom se nenechají formovat jejími vlnami a proudy.

Toto krédo svého tvůrce zjevně nepřežilo. Na pořadu dne je pragmatismus s leninistickou tváří. Slavné úspěchy bohatnutí přebily strádání vlasteneckého sebeobětování. Mao dodal Číně hrdost. Teng jí dodal prosperitu.

Co bude dál? Pro dobro nás všech doufám, že budoucnost nepohřbí čínský hospodářský pokrok, leč bylo by s podivem, kdyby se nestala výzvou pro tamní zkostnatělý a neoblomný politický systém.

© Project Syndicate

, Kavárna

Video