"Občanství potřebujeme k tomu, aby Nejvyšší soud řekl, v čí pravomoci je rozhodování o dalším osudu dítěte. Zda se případem budou zabývat tuzemské soudy, nebo soudy země, jehož občanství dítě má," vysvětluje soudkyně rokycanského okresního soudu Zdislava Pražáková, proč se jednání o Sandře nehýbou.
Přitom manželé Hoangovi mohli velmi jednoduše sebe i holčičku bezmocného čekání ušetřit. Museli by si "pouze" pro úřady vymyslet historku, že dítě zkrátka našli. Třeba na ulici. "Kdyby šlo o nalezené dítě, vše by bylo jednodušší. Na nalezence hledíme jako na českého občana. Případ by soudily naše soudy," přiznává soudkyně Pražáková.
"Nejsme žádní zločinci. Něco takového jsme netušili. Chtěli jsme s úřady jednat poctivě," říká padesátiletá Dagmar Hoangová, které sociální pracovnice již dříve odmítly žádost o adopci kvůli jejímu věku. "Když jsme četli inzerát, že matka daruje holčičku, viděli jsme příležitost, jak mít vytoužené dítě," vysvětluje žena, co je vedlo do pražského bytu, kde jim biologická matka v lednu darovala holčičku k adopci.
Dívenka Sandra je nicméně od ledna v kojeneckém ústavu, protože soud vyhověl žádosti sociálních pracovnic. "Manželé Hoangovi pracují na směny, což jim znemožňuje celodenně pečovat o nezletilou," odůvodnila to rokycanská soudkyně Jana Sládková. Rozhodnutí jí navrhly sociální pracovnice po jediné návštěvě v rodině.
Zástupci Fondu ohrožených dětí tvrdí, že ústavní výchova nebyla nezbytná. "Z jedné návštěvy se těžko dá o rodině něco zjistit," kritizuje ředitelka fondu Marie Vodičková. A tak manželům nezbývá než čekat, jak dopadnou jednání soudu s cizinou. "Jednání s cizinou jsou vždy složitá. Trvají měsíce, někdy i roky," říká jednoznačně soudkyně Pražáková.
