Kromě diskutované ochranky Pavly Topolánkové třeba i na to, jak jeho lidé při převozech premiérů a ministrů bezdůvodně porušovali dopravní předpisy.
V čele elitního policejního útvaru stál Kvíčala osm let a osobně velel týmům, které chránily nejmocnější lidi nejen Česka, ale i celého světa.
Teď odchází do důchodu.
Na jednu stranu jste připravovali tak náročné návštěvy jako Baracka Obamy v Praze, na druhou stranu jste museli sloužit i jako taxislužba Pavle Topolánkové. A to v době, kdy už s premiérem dlouho nežila, nechodila na oficiální akce a nehrozilo jí konkrétní nebezpečí. Nevadilo vám to?
To je trošku jinak. K ochraně veřejného činitele patří i ochrana jeho okolí. Když má obavy o rodinu, tak mu musíme pomoci. Ale musí to být také něčím podmíněno – výhrůžnými dopisy, telefonáty, slovními útoky a podobně.
Dovolte nám citovat, jak jste v březnu 2008 odůvodnil, proč váš řidič vozí Pavlu Topolánkovou po Praze: "Lidé by ji na ulici pořád obtěžovali s různými otázkami."
My jsme tady byli od toho, abychom vykonávali povely. Já jsem dostal informaci, že bezpečnostní doprovod je nutný, proto jsme se toho ujali. My jsme neprošetřovali, jaké výhrůžky směrem k paní Topolánkové padaly. Je ale pravda, že kdyby paní Topolánková jezdila tramvají, nebylo by to vhodné. Byla manželkou premiéra. Neznámí lidé by ji na ulici přinejmenším častěji kontaktovali, proto jezdila s námi autem. Věřte tomu, že to je nutné.
Co přesně Pavle Topolánkové hrozilo?
Nepamatuji si přesně, ale byly tam výhrůžky obecně na rodinu pana Topolánka.
Ochranku v minulosti dostaly také manželky Topolánkových předchůdců, Šárka Grossová i Zuzana Paroubková. Nebrali to vaši lidé jako degradaci své práce? Vždyť prošli náročným výcvikem a teď dostali úkol vozit někoho, kdo ani není politik, do práce a na nákupy...
Profesionál si úkoly nevybírá. Na druhou stranu – na toho, kdo není vysoký státní představitel, jsme mohli nasadit ochránce, který začínal. Mohl si vyzkoušet, co tato práce obnáší, a získat zkušenosti, aby později mohl být nasazen třeba do ochrany premiéra. Těch lidí bylo víc. Škoda, že u nás neexistuje zákon, který by stanovil práva a povinnosti chráněných lidí. Kdyby v zákoně bylo napsáno, že součástí ochrany ústavního činitele je i ochrana jeho rodiny, tak by to bylo vše v pořádku.
Svou práci jsem dělal rád, říká odcházející šéf ochranné služby Lubomír Kvíčala.
Takže doprovod pro manželky premiérů jste využívali k tréninku nováčků?
Nebyli to úplní nováčci. Šlo o lidi, kteří dosud nikdy nebyli přiděleni přímo jako osobní ochrana nějakého ústavního činitele. Plnili do té doby jiné úkoly, většinou epizodního charakteru, zkrátka byli to ti lidé, kteří při návštěvách světových státníků stáli v okolí. Pro ně tedy bylo dobré, aby si to naostro vyzkoušeli.
Zpětně tedy nehodnotíte bezpečnostní doprovod pro Pavlu Topolánkovou jako chybu?
Nikoliv, podle mě to bylo správné rozhodnutí.
Čelili jste také kritice za přidělení ochrany poslancům-přeběhlíkům. Byli k tomu opravdu bezpečnostní důvody, nebo spíše jen politické?
Byly to určitě hlavně bezpečnostní důvody. Já jsem viděl ty výhrůžné dopisy. To riziko, třeba u pana Melčáka a Snítilého, rozhodně existovalo. Byly tam jasné výhrůžky smrtí – zabijeme tě, čeká na tebe kulka a podobně.
Kritika se na vás snesla také kvůli tomu, že vaši řidiči často jezdili rychleji, než směli, nebo parkovali na místech, kde se parkovat nesmí. Zákon jim jízdu vyšší rychlostí sice povoluje, ale není to v tomhle případě zneužívání této výsady?
Ono je to jinak. To není zneužívání. To je taktické plnění úkolů. Řidič, aby splnil tu ochranu a měl jasně zdokumentováno, že za ním nikdo nejede, tak si to zkouší. Chvíli jede sto osmdesát, pak šedesát a dívá se, co se za ním děje. Taková kontrola se dělá všude na světě.
šéf ochranné služby jde do důchoduVe funkci Lubomíra Kvíčalu nahradí František Snopek |
A co třeba případ Mirka Topolánka z června 2008, kdy jel svou limuzínou rychlostí okolo 200 kilometrů v hodině? Řítil se tehdy po dálnici D1 kolem Brna na letiště do Prahy, aby stihl utkání mistrovství Evropy ve fotbale Švýcarsko – Česko?
Pro nás je to pořád přeprava chráněné osoby. Nám je jedno, jestli jede za prezidentem, nebo na kafe. Samozřejmě lze diskutovat o tom, zda je nutné jet tak rychle, nebo ne. Já si myslím, že žádný politik řidiči neřekne: Já tam potřebuji být za půl hodiny, tak na to šlápněte. Za tu přepravu odpovídá řidič a ten si musí vyhodnotit, jaká rizika zvládne. Je na tom řidiči, zda na ten plyn šlápne, nebo ne. Dnes už si nikdo nedovolí riskovat, že přijde o post, jen proto, aby vyhověl a přijel na místo o chvíli dříve. Tehdy to byla sobota, volná silnice, žádné riziko, tak na to trochu šlápli.
Trochu na to šlápli? To by si mohl říct každý!
Každý ne. Při plnění úkolů můžeme jet rychleji. Zákon to umožňuje. Tam není napsáno, že nemůžeme jet v sobotu v poledne rychle po dálnici. Policista si to vyhodnotí a jede.
Řešil jste za těch osm let, že by některý řidič zneužil té výsady a zbytečně porušil předpisy?
Řešil. A to několikrát. Několikrát třeba řidič parkoval v zákazu zastavení, když nemusel. Vyhodnotil jsem to jako hloupost a přestupek z jeho strany, následovalo proto pokárání, peněžitý trest. Je to určitá arogance, kterou si nesmí dovolit. On tam může například ministra vysadit, zaparkovat na jiném místě a čekat na telefonu. Pár takových postihů bylo a oni si pak začali dávat pozor.
Přinejmenším v jednom případě však došlo i k vážné nehodě...
Vybourali jsme pana ministra Cyrila Svobodu u Vyškova. Řidič nezvládl řízení, vyletěl ze zatáčky a auto se zřítilo ze srázu dolů. Pan ministr byl jako chráněná osoba zraněn. Byla to velmi nepříjemná a vážná situace. Naštěstí to byl za dobu mé služby jediný takový případ. Ten řidič šel před soud a u nás skončil.
Cyrila Svobodu jsem potkal v samoobsluze bez ochranky. Prý si jen tak odskočil. Tak jsme se domluvili, že jsem ho jako neviděl.
Jak celkově vzpomínáte na těch osm let v čele vládní ochranky?
Bylo to pěkné období. Mně se to moc líbilo. Člověk se dostal do styku s lidmi, s nimiž by se jinak sotva kdy setkal. Ať už to byli čeští ústavní činitelé nebo návštěvy ze zahraničí, hlavně hlavy států.
Zažil jste tři návštěvy prezidentů USA. Dvakrát George Bushe a letos na jaře Baracka Obamy. Byl v jejich chování nějaký rozdíl?
Tito lidé se v soukromí chovají úplně obyčejně. Nejsou nijak odtažití či namyšlení. Oni jsou zvyklí na takové to srdečné a přátelské jednání. Obama například podával ruku téměř každému, koho potkal. George Bush zase naše ochránce žertem zdravil česky. Uměl ale jen povel, který se naučil kvůli vojenské přehlídce, takže na nás volal: Vojáci, pozor! Bylo vidět, že to není žádný suchar.
Dostal jste se přímo k Obamovi?
Ke každé hlavě státu je přidělen český ochránce. Ten je neustále s ní. Americký prezident si obvykle vyhradí chviličku, kdy si pozve ty nejbližší k sobě a krátce s nimi pohovoří. Tímto způsobem jsem mluvil s oběma americkými prezidenty a byl jsem i u papeže. Ale vyměnili jsme si vždy jen pár zdvořilostních frází.
Jaký byl váš nejtěžší okamžik během osmiletého pobytu v čele Útvaru ochranné služby?
Naštěstí jsem nezažil žádnou situaci, kdy by šlo o život. Jsem tomu moc rád. Na druhé straně zažil jsem přípravy, které samy o sobě byly dost stresující, protože každý tým cizí země sem přijel a zkoušel, co všechno si může dovolit. Většinou jsme se ale nakonec dohodli na přijatelných kompromisech. Museli jsme jim třeba vymlouvat nápad zavřít všechny ulice kolem hotelu.
To asi zkoušeli hlavně Američané, že?
Hlavně Američané a Rusové.
Jsou pravdivé informace, které se v souvislosti s návštěvami amerických prezidentů Bushe a Obamy objevily? Například, že zde měli dvě kolony, z toho jednu falešnou, nebo že se snad někteří lidé žijící na Evropské ocitli při průjezdu kolony na mušce ostřelovače?
Nebylo přesné všechno, co se tehdy psalo. My jsme nikdy lidem nezakazovali, aby na Evropské koukali z oken nebo mávali. To ani zakázat nelze. Říkali jsem jen, aby se chovali normálně a hlavně z oken nic neházeli. Co se týče lidí na mušce, tak to je velmi citlivá věc. Samozřejmě na některých místech ostřelovači byli. Dosud jsme podezřelé osoby vždy vyřešili tak, že pozorovatel dal pokyn policistům v terénu. Ti pak zaběhli na to místo a zjistili, co se tam děje a jací lidé se tam vyskytují. Jestli na to možné nebezpečí upozornil pozorovatel s dalekohledem, nebo ostřelovač, který vše sledoval přes dalekohled na pušce, to je v podstatě jedno. Nepamatuji si ale, že by byl někdo vyloženě na mušce. Většině těch nejdůležitějších akcí jsem osobně velel, takže bych o takové situaci určitě měl zprávu. Řešili jsme ale jen drobné věci, obvykle stačila domluva.
Jaké drobné věci?
Že někdo byl někde, kde jsme ho nečekali, třeba lezl na nějaký sloup. My nevíme, co má za lubem, proto ho raději sundáme dolů.
Cítil jste při návštěvách amerických prezidentů ze strany jejich ochránců důvěru?
Já myslím, že nám velmi důvěřovali. Samozřejmě si nás v prvních hodinách oťukali, když ale zjistili, že je vše v pořádku, tak nám důvěřovali. Třeba vatikánská ochranka byla přímo nadšená. Jejich šéf mi speciálně děkoval a pozval mě do Vatikánu, ať se přijedu podívat.
Jak se vybírají ochránci prezidentů USA?
Jsou to všechno vycvičení lidé s dobrými jazykovými vlastnostmi. Z těchto lidí vždycky vybereme někoho staršího, zkušenějšího, kdo už sloužil třeba u premiéra. Z nich pak vybereme ty nejlepší, abychom se prezentovali co nejlépe. Je to také úkol za za odměnu.
Prověřují si Američané takového člověka?
Ne, vůbec! My jim řekneme: toto je váš osobní ochránce. Hotovo. Berou na vědomí. To je profesní důvěra policisty k policistovi. Američané ani nepožadují dopředu informace o tom, kdo bude v nejbližším okolí prezidenta. Oni vědí, že si nedovolíme dát k prezidentovi někoho, kdo nebude dostatečně kvalitní.
Když loni došlo k vajíčkovým bitvám při mítincích ČSSD, bylo docela překvapivé, že se tamější ochranka chovala dost agresivně. Vaši lidé by asi postupovali jinak, že?
Museli by. Oni jsou cvičeni tak, aby zabránili jakémukoli ohrožení v prvé řadě prevencí. To znamená nejprve to těm lidem rozmluvit, uklidnit je, nebo třeba odvést. A teprve potom nějak útočit, nebo být agresivní. Ten klidný způsob by podle mě pomohl více, než ta vajíčka chytat a házet je zpět.
Měli jste někdy s nějakým politikem, kterého jste chránili, potíže?
Že by chtěl třeba někdo své ochránce ošálit a utéct jim? Tak to se nikdy nestalo. Někdy došlo k tomu, že politik ukončil ochranu, poslal své strážce na služebnu a pak sám někam vyšel nebo vyjel. Nešlo ale o bezpečnostní riziko, spíše se chtěl jen uvolnit z toho každodenního režimu.
Prozradíte, kdo to byl?
Párkrát se takhle šel večer po Kampě projít s pejskem pan Pithart, když byl ještě předsedou senátu. Jednou jsem potkal pana ministra Cyrila Svobodu v samoobsluze. Kde máte doprovod, ptal jsem se. Já jsem si jen tak odskočil, povídá on. Tak jsem vás tady neviděl, ukončil jsem v žertu rozhovor. To byly ale výjimky.
