Už dříve vědci zjistili, že u pobřeží Chile se hojně vyskytuje mikrob, který pohlcuje sirníky a dusičnany z vody. Výzkumníci z Ústavu Maxe Plancka pro mořskou mikrobiologii v německých Brémách byli zvědaví, jestli se tento či podobný mikroorganismus vyskytuje i na jiných částech zeměkoule.
Pobřeží koster
Pro pátrání si vybrali Namibii a oblast pochmurně nazývanou Skeleton Coast (Pobřeží koster). Svůj název si vysloužila kvůli troskám lodí, zničených bouřemi, které pokrývají tamní mořské dno.
Heide Schulzová z Ústavu Maxe Plancka se však ani tolik neohlížela na jméno jako spíše na fakt, že Pobřeží koster má obdobné podmínky jako pobřeží Chile - silný mořský proud zvedá k hladině dolní vodu bohatou na fosfáty. Tam se pak daří mořskému životu, který v dostatečné míře vytváří organické látky, jež klesají dolů a slouží jako potrava bakteriím žijícím na mořském dně.
Při analyzování vzorků z hloubky asi sta metrů se Heide Schulzová a její kolegové začali zabývat jakýmsi živočichům, kteří se k sobě připojovali tak, že připomínali šňůry perel. Co to je? divili se vědci. Pozorování pod mikroskopem ukázalo, že tvorové jsou velmi podobní hledaným bakteriím z Chile, jenomže dosahují podstatně větší velikosti.
Slibný otesánek
Bakterie dostala odborný název Thiomargaria namibiensis a němečtí vědci o jejím objevu informovali v časopise Science, čímž vzbudili překvapení svých kolegů. Takového obra ve světě mikroorganismů přece jen nikdo nečekal.
Jak prokázala Heide Schulzová se svým týmem, mamutí bakterie potřebuje rovněž k životu síru a dusík ze sirníků a dusičnanů. Žije však na dně moře a musí čekat až na bouři, která zamíchá kartami a přisune vodu bohatou na dusičnany až k ní. Dostatečně silná bouře ovšem nepřichází každý den, a tak si bakterie dělá zásoby. Plných 98 procent jejího těla tvoří skladovací prostor, kam si ukládá dusičnany potřebné k životu při čekání na nové víření vod.
Vědci nyní přemýšlejí, jak by se dalo bakteriálního otesánka přeměnit na lidského pomocníka. Ze zemědělských polí stékají do řek a pak do moře dusičnany používané jako hnojiva. Mamutí bakterie při pobřeží by je snad mohla z mořské vody přirozenou cestou dostat.
Výhody velikosti
Když Heide Schulzová a její kolegové informovali, že objevili největší bakterii na světě, nikdo o jejich zprávě nezapochyboval - vždyť "obří" mikroorganismus se dá celkem snadno prohlédnout a prozkoumat.
O několik týdnů dříve oznámili členové vědeckého týmu z Queenslandské univerzity v australském Brisbane, že v pískovci vytaženém z hloubky tří kilometrů pod mořským dnem našli nepatrné struktury, a označili je za živé. Philippa Uwinsová, vedoucí týmu, objevený druh pojmenovala "nanobi". Struktury totiž měří mezi 20 až 150 nanometry (nanometr je miliontina milimetru). Nejmenší dosud známé bakterie, Mycoplasma, měří 150 až 200 nanometrů.
Od té doby vedou australští vědci spory s oponenty všude, kam se podívají. Mnozí vědci soudí, že nanobi nejsou součástí živé hmoty. Dokázat pravdu se zatím nepodařilo, protože pokusné vzorky jsou příliš nepatrné.
Jak vidno, nejen v pochybných akčních filmech, ale i ve zcela seriózní vědě se ukazuje, že je často lépe být pořádným hromotlukem než nepatrným prckem.
