Je vlastně jen jediný ekonomický faktor, který může zásadněji ovlivnit rozhodování ženy a muže o tom, zda mít, či nemít dítě.
Je jím právě státní příspěvek po dobu, kdy rodič přeruší práci a přestane přispívat do rodinného rozpočtu.
Nebyl by však správný nulový příspěvek? Neměla by rodina vycházet jen ze svých příjmů? Copak je dítě nouzí, při které nám křesťanský pocit solidarity velí překročit zásady liberalismu a dovolit státu pomáhat?
Vskutku, z hlediska filozofie svobodného trhu je rodičovský příspěvek nesmysl. Jenže z tohoto hlediska jsou nekonečně větším nesmyslem vysoké daně a sociální dávky, které obírají zaměstnance o většinu příjmu (započítámeli daň, kterou za něj musí odvést zaměstnavatel).
Stát by tedy měl buď tyto daně snížit, nebo honorovat rozhodnutí rodiny mít dítě. Toto rozhodnutí totiž matku i otce hospodářsky oslabí. Ostatně, právě rodiny s malými dětmi jsou na tom u nás z hlediska čistého příjmu na člena domácnosti nejhůř. Jestliže se však stal rodičovský honorář almužnou tak jako u nás, ztratil jakýkoliv smysl.
Pro státní úřady je to alibi: Hle, my rodinu přece podporujeme. Pro rodinu je to ale částka příliš malá na to, aby byla významná.
Ta tedy žije vlastně z jednoho platu, což bývá dosti tíživé. Lékaři a sociology tolik doporučované střídání rodičů na mateřské dovolené se stává úplným fantazírováním.
Většinou lépe vydělávající muž si nemůže dovolit přijít ani o část gáže.
Ze strany státu by tedy bylo čestnější rodičovské kapesné zrušit.
Peníze by se daly použít skrznaskrz „užitečně“, třeba na nákup nadzvukových stíhaček. A pan Škromach by měl na rovinu říci: Rodinu nepodporujeme. Jednak to nechceme dělat, jednak na to nemáme.
