Nyní nabízí Paroubek zničenému New Orleansu 25 milionů korun, tedy více než milion dolarů.
To je samozřejmě také jen kapka, ale nepřiměřenost pomoci není zdaleka tak zjevná. Nabízí se jiná kritika. Kdykoliv, když chudý nabízí pomoc bohatému nebo malý velkému, čpí to buď laciným gestem, nebo vypočítavostí.
Proč dáváme pětadvacet milionů, a ne dvě stě padesát? K čemu bude někomu naše polní nemocnice? A nezmizí všechna pomoc v různých temných zákoutích, při nichž bude na stole ležet pět, jak zní už klasický výrok z poslední Doleželovy aféry? Na druhou stranu však platí, že darovanému koni se na zuby nekouká.
Amerika se navíc podle všeho opravdu ocitla v úzkých, když sama požádala o pomoc NATO a Evropskou unii. Premiér Paroubek jednal o pomoci s americkým velvyslancem Cabanissem.
Podle všeho tedy USA dopředu znaly a souhlasily s nabízenou částkou.
Vláda měla tři možnosti. Buď nedat nic a vyjádřit soustrast, nebo dát opravdu hodně a čelit kritice za to, že Američanům podlézá a rozdává z cizího. Nebo dát symbolickou částku. Víc, než aby skutečně někomu pomohla, říká: Jsme slušní, soucitní, jsme civilizovaní.
Dobročinnost chudých sotva může být jiná. Vláda se rozhodla pro pomoc, která postiženému příliš nepomůže a pomáhajícího příliš nebolí. Ze tří možností, které měla, je toto nedokonalé řešení lepší než nedat nic. A kdyby dala skutečně tato vláda hodně, nikdo by nevěřil, že to dává ze srdce...