Nedávná cesta do Berlína ve mně vyvolala vzpomínky na dřívější návštěvu v létě 1967, kdy jsem jako chudý student žasl nad Zdí, která měla ještě další dvě desítky let rozdělovat a pustošit celou společnost. Dnešní Berlín, živý a omlazený, obrozený pilnou prací německého lidu a jeho obětí ve prospěch sjednocení země, byl příhodným prostředím pro konferenci Institutu pro nové ekonomické myšlení (INET), kvůli níž jsem tam přicestoval.
Stavba nového letiště Berlin - Brandenburg Willy Brandt
Věž nového letiště Berlin - Brandenburg Willy Brandt
Na konferenci na téma Ztracené paradigma se sešlo přes 300 ekonomů, politologů, systémových analytiků a ekologů, aby revidovali ekonomickou a politickou teorii s ohledem na výzvy a nejistoty, jež přináší narůstající nerovnost, zvyšující se nezaměstnanost, globální finanční zmatek a změna klimatu. Téměř všichni se shodli, že staré paradigma neoklasické ekonomie je rozvrácené, leč nebyla shoda v tom, co by jej mohlo nahradit.
Západní a východní myšlení
Laureát Nobelovy ceny Amartya Sen přičetl evropskou krizi čtyřem selháním – politickému, ekonomickému, sociálnímu a intelektuálnímu. Globální finanční krize, která začala v roce 2007 jako krize podřadných hypoték v USA a rozšířila se do evropské krize suverénního dluhu (a bank), přinesla otázky, na něž nedokážeme odpovědět, vinou nadměrné specializace a fragmentace znalostí. Nikdo však nepopírá, že se svět příliš zkomplikoval pro jednoduchou všezahrnující teorii, která by vysvětlovala spletité ekonomické, technologické, demografické a environmentální posuny.
Amartya Kumar Sen (1933). Indický bengálský ekonom a filozof. Roku 1998 byl vyznamenán Nobelovou cenou za ekonomii „za příspěvek k ekonomii blahobytu“.
Konkrétně jde o to, že vzestup rozvíjejících se trhů zpochybnil tradiční západní deduktivní a induktivní logiku. Deduktivní vyvozování nám umožňuje předpovídat účinky, jestliže známe principy (pravidlo) a příčinu. Induktivním uvažováním dokážeme dovodit principy, jestliže známe příčinu a následky.
Východní myšlení je naproti tomu abduktivní, takže se pohybuje od pragmatismu k odhadování dalších kroků. Abduktivní inference je pragmatická, sleduje pouze výsledky, pravidlo odhaduje a zjišťuje příčinu.
Teorii společenských věd píšou, podobně jako historii, vítězové a utváří ji kontext a výzvy doby. Volnotržní uvažování se vyvíjelo od anglosaských teoretiků (mnozí byli ze Skotska), kteří migrovali a kolonizovali nová území, přičemž jedincům, jimž přálo štěstí, dávali možnost předpokládat, že spotřeba nemá hranice. Evropské kontinentální myšlení, reagující na urbanizaci a nezbytnost společenského řádu, zdůrazňovalo institucionální analýzu politické ekonomie.
Nástup neoklasické ekonomie v devatenáctém století tak velmi silně ovlivnila newtonovská a karteziánská fyzika, přičemž došlo k posunu od kvalitativní analýzy ke kvantifikaci lidského chování vycházející z předpokladu racionálního chování a odhlížení od nejistoty. Toto myšlení založené na „předurčené rovnováze“ – promítající se do názoru, že trhy se vždy samy korigují – vedlo k paralýze politik za Velké hospodářské krize, kdy nabrala na síle argumentace Johna Maynarda Keynese ve prospěch vládních intervencí zacílených na řešení nezaměstnanosti a mezer výstupu.
John Maynard Keynes (1883-1946), anglický ekonom, profesor na univerzitě v Cambridge a guvernér anglické centrální banky (Bank of England).
Do 70. let neoklasická škola všeobecné rovnováhy už keynesiánskou ekonomii dobyla pomocí modelů reálného sektoru, jež předpokládaly, že „finance jsou závoj“, takže nevěnovaly pozornost destabilizačním účinkům finančních trhů. Ekonomové jako Hyman Minsky, kteří se to snažili korigovat, byli vesměs přehlíženi, zatímco Milton Friedman a další v čele profese prosazovali volné trhy a minimální zásahy vlád.
Změny ve spletitých strukturách
Jenže technika, demografický vývoj a globalizace přinesly dramatické nové výzvy, jež neoklasický přístup nedokázal předvídat. Zatímco vyspělé země světa pomocí pákového efektu derivátového finančnictví žily nadspotřebou, čtyři miliardy z celkových sedmi miliard lidí na světě se začaly posouvat do středněpříjmového postavení, což vyvolalo obrovské nároky na globální zdroje a upozornilo na problém ekologické udržitelnosti.
Zvládnutí těchto rozsáhlých a systémových změn, jakož i integrace obrů typu Číny a Indie do moderního světa vyžaduje nové myšlení. Změna uvažování je nutná nejen na Západě, ale i na Východě. Číně to v roce 1987 vysvětlil historik Ray Huang: „Jak svět vstupuje do moderní éry, většina zemí pod vnitřním i vnějším tlakem se musí transformovat tím, že styl řízení vycházející z agrární zkušenosti nahradí novou soustavou pravidel založených na obchodování… To je snazší říct než udělat. Obrodný proces by mohl zasáhnout horní i dolní vrstvu a je nevyhnutelně nutné upravit institucionální vazby mezi nimi. Na místě je často naprostá destrukce; a může trvat desítky let, než se dílo dokončí.“
Pomocí tohoto makrohistorického rámce vidíme japonskou deflaci, evropský dluh, ba i Arabské jaro jako fáze systémových změn ve spletitých strukturách, které spolu interagují v nové, multipolární globální soustavě. Jsme svědky souběžné globální konvergence (zužování mezer v příjmech, bohatství a znalostech mezi zeměmi) a lokální divergence (rozšiřování mezer v příjmech, bohatství a znalostech uvnitř zemí).
Nová kreativní destrukce
Adaptivní systémy se během svého vývoje perou s řádem a tvořivostí. Jasnozřivě to vyjádřil filozof Bertrand Russell: „Bezpečí a spravedlnost vyžadují centralizované vládní řízení, které musí dospět k vytvoření světové vlády, má-li být efektivní. Pokrok naopak vyžaduje co největší rozsah osobní iniciativy, která je se společenským řádem slučitelná.“
Josef Alois Schumpeter (1883-1950). Akademický ekonom a politolog. Působil také jako ministr financí Rakouska a prezident soukromé banky.
Probíhá nová vlna toho, co ekonom Joseph Schumpeter proslule označil za „kreativní destrukci“: přestože se centrální banky zaplavováním trhů likviditou usilovně snaží zachovat stabilitu, úvěrů pro podniky a domácnosti ubývá. Žijeme v době souběžného strachu z inflace i deflace, bezprecedentní prosperity vprostřed narůstající nerovnosti a technologických pokroků za současného vyčerpávání zdrojů.
Stávající politické systémy přitom slibují slušná pracovní místa, zdravou správu věcí veřejných, udržitelné životní prostředí a sociální harmonii bez obětí – ráj sobeckých černých pasažérů, který lze zachovat jedině tím, že obětujeme přirozené životní prostředí a blahobyt budoucích generací. Tištěním peněz nelze bolest korekce oddalovat donekonečna. Udržitelnosti lze dosáhnout jedině tím, že movití projeví ochotu přinést oběť méně movitým.
Washingtonský konsenzus volnotržních reforem pro rozvojové země skončil před více než dvěma desetiletími. Konference INET v Berlíně poukázala na potřebu nového konsenzu, který bude oporou oběti v zájmu jednoty. Evropa by toho mohla využít.
Datuk Seri Panglima Andrew Sheng (nar. 1946) je původem z Malajsie
Andrew Sheng (1946), malajsijský finančník, je prezidentem Fung Global Institute.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
