Nemilosrdně a krutě. Vykopli ho na ulici. Postarej se o sebe sám a nechoď nám na oči, řekli mu. Bylo mu tehdy osm let. Ale jejich srdce byla tvrdší než kámen.
Představte si, jak vyhazujete na ulici osmileté dítě. V konžské Kinshase je to něco úplně normálního. V ulicích města jsou takových údajných čarodějů na desítky tisíc.
Zbavovat se takhle dětí je v Demokartické republice Kongu novodobá společenská rakovina. Je to takový problém, že nová konžská ústava dokonce obsahuje článek zakazující prohlašovat děti za čaroděje.
Teď jednoho vedeme zase domů. Kněz Théofile Magenza v bílé košili a s křížem kolem krku kráčí o dva kroky před námi. Samuel Kibaka, neboť tak se čaroděj jmenuje, poskakuje šťastně jako kůzle. Najednou vloží svou malou ručku do mé. Je to nevinný dětský dotyk, ale cítíte z něj, jak je ten chlapec rád, že má zase vedle sebe dospělého. Zase k někomu patří a není sám.
Až dojdeme k cíli, bude to ještě lepší. Otec Théofile přemluvil matku, trvalo to pár měsíců, a Samuel se smí vrátit. Teď ukazuje cestu. Vede nás slumem, kde je bahno, hory odpadků a místy ohořelé vraky aut.
Samuelovi je prý dvanáct, ale vypadá na osm a také se tak chová. Kvůli hladu se vyvíjí pomaleji. Je to víc malé dítě než tvrdý kluk ulice. Když se oženu po mouše, bázlivě skrčí hlavu. "Nedivte se, na ulici byl často bit," říká otec Théo.
Zabil jsem prý tatínka
Na misii dostal balíček, který k sobě křečovitě tiskne. Plastikové pantofle, blok, kartáček, mýdlo na mytí, mýdlo na praní, pastelky, tričko. Nic jiného na světě nemá. Je to malý dárek koupený za peníze z Česka.
Na dvoře ho přejíždějí pohledy jiných kluků. Jeden si pere kalhoty, jiní si prostě hrají. Většina z nich jsou čarodějové. Stát se v Kinshase čarodějem je opravdu snadné. O Jordanovi, chlapci, který si pere kalhoty, to prohlásil soused. Měl prý sen, kde mu to zjevil Ježíš. Šlo mu však jen o kšeft, protože se hned nabídl, že za nějaké peníze z něj čáry dostane ven.
Další chlapec, Nabor, říká: "Můj papa byl nemocný, měl tuberkulózu. Když zemřel, vyhnali mě. Řekli, že jsem ho zabil." Nelphy dopadl podobně. Jeho matka žila s jiným mužem a měli už své malé děti. Když otčím přišel o práci, matka ho obvinila, že je čaroděj. Otčím ho vyhnal.
Samuela, jejž vedu domů, vyhodil jeho vlastní otec. Jeho matka byla příliš mladá, nechala mu ho po porodu a odešla. Později se otec znovu oženil a začal tvrdit, že Samuel ani není jeho syn. Pak to šlo jako obvykle: obvinění z čarodějnictví, které ubližuje rodině, a vyhazov.
Všechny ty příběhy jsou si vlastně podobné. Je v nich pověrčivost, jednoduchost a bída. Lidé vyhánějí děti také proto, aby ubyl jeden hladový krk. Svádějí to na čáry a vidění. Je v tom však i hrabivost a cynismus.
V nábožensky založeném Kongu je spousta obskurních křesťanských sekt a samozvaných kněží, kteří ukazují na děti a říkají: To je čaroděj. Zaplaťte a já to z něj dostanu.
Dělá se to týdenním hladověním či litím páchnoucí vody do úst. Anebo také rozpálenou žehličkou nebo ostrým nožem. Jeden chlapec mi ukazuje prsa plná jizev, jedna dívka má spáleninu na zádech.
Přímo naproti misii Chemin-Neuf stojí pěkná vilka. Ve slumu působí jako pěst na oko. Majitel má očividně dost peněz: "Postavil si ji jeden z těch vymítačů," říká Francouzka Lucie Gazagnová, jež v misii působí.
Vykopnout dítě je v módě
"Nedělejte si iluze, na ulici by na vás asi skočili a foťák vám sebrali," říká otec Jean-Pierre Godding, jenž řídí misii a přilehlou školu. Chlapci se právě nadšeně dívají do foťáku na své vlastní snímky. Misie má pro ně otevřeno od desíti do pěti. "Nemohou tady žít. Musí rozumět, že tohle není jejich domov, protože pak by rodiče klidně opouštěli další a další děti," říká Godding.
Děti si tady mohou vyprat a zdřímnout. Dostanou jídlo a učí se číst a psát. Denně jich přijde asi čtyřicet. Jinak žijí na tržištích ve smečkách, kradou, žebrají, zametají u stánků na trhu, čistí boty. Jsou cílem zlodějů a úchylů.
V misii ordinuje i lékař. Martin Ekokanda právě ošetřuje páchnoucího chlapce. Jeho levá ruka je poleptána kyselinou. Ale nic vážného. Pak přijde na řadu Glory. Sedmnáctiletá prostitutka s vlasy obarvenými do ruda. Zřejmě má AIDS. "Zbavovat se takhle dětí se stalo módou," říká trpce otec Jean-Pierre.
Kdysi byly děti skoro nedotknutelné, ale válka tohle tabu zlomila: armády si verbovaly dětské vojáky a lidé zjistili, že děti jsou nebezpečné. Že mají moc a mohou ublížit. Když jde v Africe něco špatně, lidé žádají duchy, aby jim ukázali viníka. Dříve se čarodějnictví obracelo proti starým. Teď jsou obětními beránky za hříchy společnosti děti jako Samuel.
Je to dobré: vrtá se v nose
Jdeme slumem skoro hodinu. Pak najdeme Samuelův nový domov. Je to jedna zděná bouda. Krásná maminka a nevlastní otec, několik malých dětí a babička. Otec Théo hledal rodinu dva roky. Když matku našel a řekl jí, že je Samuel na ulici, odpověděla mu: "To není možné! Jak to? A že je čaroděj? To není pravda!"
Po nějaké době řekla, že si ho vezme. Váhala. Rodina je chudá a ona Samuela viděla jen při porodu. Čekal jsem happy end, velké finále, ale to nepřichází. Žádná láska a objetí. Žádný návrat ztraceného syna. Spíš rozpaky. Jen Samuel je očividně šťastný.
Zaplul rovnou za závěs, jenž slouží jako dveře, a obul si darované plastikové pantofle. Je z nich unešený tak, že co chvíli čistí rukou i podrážky. Když se matky zeptám, do si myslí o tom, že Samuel žil čtyři roky na ulici, neřekne nic.
Nový otec se mi snaží vysvětlit, že to není přechod z pekla do ráje. "Musí chápat, že jsme chudí. Na ulici měl jídlo denně, tady je to někdy problém. Tam mohl spát, kdy chtěl, tady bude muset vstávat každé ráno do školy."
Často se stává, že děti ulice po pár dnech doma odejdou žít starý život, protože ten spořádaný se jim zajídá. Nevypadá to, že by Samuel byl ten případ. Drží se u mámy a s chutí jde k ředitelce místní školy. Ta sedí v budce, která vypadá jako nějaký krámek.
Otec Théo se s ní dohodne, že Samuel začne chodit do druhé třídy, a zaplatí školné. Vlastně ho zaplatil nějaký dárce v Česku. "Děti, které se vrátí z ulice, jsou finanční zátěží pro rodiče a mnozí by kvůli školnému dítě zpátky ani nepřijali," říká otec Théo. "Pokud vím, tak vaši lidé platí školné asi padesáti dětem, jako je Samuel."
Čaroděj zachráněný za české peníze stojí opodál a drápe se důležitě v nose. Když ho matka plácne přes ruku, vypadá to, že vše je na docela dobré cestě.
Záchranný pás z ČR
• Peníze z Česka jsou pro děti ulice v konžské Kinshase záchranný pás: umožňují jim návrat do normálního života. Je z nich prostřednictvím misie placeno jejich školné.• Děti ulice jsou přes misie spojovány s rodiči, kteří je buď ztratili, nebo vyhnali. Podmínkou je docházka do školy, a protože rodiny často nemají na školné, platí ho za ně zahraniční dárci.
• V Česku dárce koordinuje Arcidiecézní charita Praha. Roční příspěvek činí 7000 korun.
• První děti se díky českým sponzorům vrátily k rodinám loni těsně před Štědrým dnem. Dosud bylo vráceno 46 dětí ulice.
• V Kinshase je asi 40 000 dětí ulice. Mnohé z nich vyhnali sami rodiče nebo příbuzní. Důvodem bylo obvinění z "čarodějnictví". Nejde o nic jiného než o odstrčení dalšího hladového krku od stolu.
