Jasný tah na branku byl patrný pouze u dvou lidí, u Klause a Zemana. Možná ještě u Pitharta, který se ke svým ambicím přiznal jako první.
Klaus a Zeman však stojí za zmínku především proto, že jejich touha aktivně trvá i poté, co svého cíle na první pokus nedosáhli. (I když Zeman to zatím zkouší jen nesměle.)
Možná by však veřejnost nemělo tolik pobuřovat neúspěšné opakování volby. To se v poměrném systému stát může. Horší je, jak značná část poražených kandidátů boj hned vzdává.
Nebyli snad o své správnosti pro nejvyšší úřad přesvědčeni? Nebo jim jejich ochránci hned po prvním neúspěchu podrazili nohy? Právě v "umíněnosti" Klaus zatím vyniká a v ní se zdá být jeho síla.
Zda je vůle k moci dostatečný předpoklad k výkonu prezidentské funkce, lze oprávněně pochybovat. Je to však - jak jsme se učívali v matematice - podmínka nutná, i když ne dostačující.
Chtít prosadit svou představu a vůli vzdor lidem i okolnostem totiž znamená, že ani ve své funkci nebude takový člověk pouze loutkou.
Bylo by křivdou upřít Janu Sokolovi, že se své kandidatury ujal poměrně výrazně. Svědectví komunistů, že se jim nikterak nepodbízel, svědčí spíše v jeho prospěch.
Bohužel je u nás stav věcí takový, že kdo chce za stávajícího systému dosáhnout zvolení, podbízet se do značné míry musí.
To je v rozporu s ambicí vykonávat v budoucnu moc relativně nezávisle a s potřebnou dávkou osobitosti. "Dostaneš moc, když se jí předem vzdáš," jako by bylo heslem našeho volebního systému.
A to je na něm nejhorší.
