Včerejší den byl vůbec nejhorší - na čtyřicet mrtvých.Potřeba nějaké záchranné akce se jeví jako akutní, avšak reálné šance na dohledné zastavení násilí a obnovení mírového procesu jsou takřka nulové.
Zdá se, že Palestinci, Izraelci i Američané, ještě přednedávnem hlavní garant mírového procesu, nemají zájem ani účinné páky rozjetou mašinerii války zastavit.
Palestinci se cítí poníženi a frustrováni. Po deseti letech jednání nedostali svůj stát, jen jakýsi hybrid, kde, jak ukazují uplynulé dny, nejsou svými pány. Zavinili si to přirozeně hodně sami.
Když byla blízko možnost velkorysé dohody, Jásir Arafat licitoval, chtěl stále víc a vyvolal v Izraeli strach a nedůvěru. Příliš si také zahrával s extrémními silami v palestinské společnosti. Dnes se vymykají jeho kontrole a berou vývoj do svých rukou. Izraelci se zase cítí zrazeni.
Země, která se železnou pěstí pokouší vymýtit palestinský terorismus, však jako by zapomněla, že právě terorismus v jejích řadách byl významným impulzem, který zadřel motor mírového procesu.
Když izraelský náboženský fanatik v roce 1995 zavraždil izraelského premiéra Jicchaka Rabina, zabil tak výjimečného muže, jenž měl dostatek odvahy, vizi i buldočí výdrž - vlastnosti nezbytné pro dosažení nemožného.
Od toho okamžiku se začaly hodiny točit nazpět. Arafat se brzy projevil jako hazardér, slaboch a intrikán. A Rabinovi nástupci - Netanjahu a Barak - výsledky svého předchůdce ostudně promrhali.
Šaron je ovšem z jiného těsta. Je to bojovník. Nikdy mír s Palestinci vlastně nechtěl. Kdo od něj čekal něco jiného, byl naivní. I on se však spletl. Umí válčit, ale ne s civilisty. Jako by nevěděl, že taková válka se nedá vyhrát.
A Amerika? Příliš se uzavřela do sebe a do svého boje s terorismem. Na Blízkém východě mezitím ztratila roli neutrálního hráče. Čím později začne hasit, tím to bude obtížnější.
