Varováním je jim nejkřiklavější případ Strany zelených z minulých voleb v roce 2006. Ta získala vůbec největší podporu ze všech čtrnácti regionů v malém Libereckém kraji – skoro 10 procent. Přesto to v regionu, kde se hrálo o pouhých osm poslaneckých křesel, nestačilo ani na jediné.
Naopak ve velkém Jihomoravském kraji, kde se rozdělovalo 23 mandátů, stačilo zeleným šest procent k získání jednoho křesla. A lidovci tehdy v největším volebním obvodě v Praze dokonce s pouhými 4,8 procenta hlasů dosáhli na jedno poslanecké křeslo.Suma sumárum: zelení v roce 2006 potřebovali na jednoho poslance 56 tisíc hlasů, zatímco ODS a ČSSD jen asi 23 tisíc.
Vypadá to nespravedlivě a říká se tomu D’Hondtova metoda. Uplynulé čtyři roky se malé strany marně snažily, aby se volební systém změnil. Nepodařilo se, takže jim zbývá jen poučit se z minula: neplýtvat ve finiši silami v malých regionech typu Karlovarský, Liberecký či na Vysočině.
Jak je vidět, tady ani výrazně přes pět procent hlasů nakonec k vytouženému poslaneckému křeslu stačit nemusí.Této matematiky se tolik nemusejí bát "Véčkaři" a "Topka", kteří podle předvolebních průzkumů mají silnou pozici v hlavním městě.
Bývalá Topolánkova vláda před svým pádem prosazovala změnu volebního systému, který by spravedlivěji dělil mandáty a neznevýhodňoval tolik malé partaje.
Navíc vítěz volby měl mít bonus deset poslaneckých mandátů navíc, aby se předešlo tradičně velmi těsným výsledků voleb. A také vzniku velmi nestabilních vlád závislých na tom, jak se ten který poslanec zrovna vyspí.
