Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Malá apokalypsa spisovatelky Petry Hůlové

  9:42aktualizováno  16:42
„Počítám s tím, že hrdinka mnoho čtenářů zneklidní až rozčílí natolik, že si položí otázku, má-li o někom takovém vůbec zapotřebí číst,“ poznamenala Petra Hůlová v Revolver Revue ke svému novému románu Strážci občanského dobra. Copak je to tedy za hrdinku?

Spisovatelka Petra Hůlová | foto:  Dan Materna, MAFRA

Nemusí být žádný problém pohanět novou prózu Petry Hůlové (1979) Strážci občanského dobra, ačkoliv se jedná - jak je u této autorky již dobrým zvykem - o slovesně suverénně zvládnutý útvar. Hůlová sepsala energický monolog bezejmenné hrdinky, která obecnou češtinou, hovorovým jazykem vypráví o tom, jak nejprve coby dítě prožívala normalizaci a jako již dospělá mladá žena první desetiletí po listopadovém převratu, děj započatý letopočtem 1976 vrcholí v roce 2001.

O knize

Petra Hůlová: Strážci občanského dobra

Torst, Praha 2010, 212 stran, doporučená cena 222 korun.

Rychlé zlomení hole nad Strážci občanského dobra se dostane na pořad dne tehdy, když se nám autorčino dílo nebude zamlouvat ideově a politicky - a právě k takovému čtení tato kniha svádí. Pak si rychle najdeme přímé i zástupné (a sami sobě třeba i nepřiznávané) důvody, proč nové Hůlové říci: Tak takhle tedy ne! Jenže to si pleteme hodnocení uměleckého díla s projevováním svých politických preferencí, ba s kádrováním. Román by však měl posuzován měřítky komplexnějšími.

Obal knihy Petry Hůlové Strážci občanského dobra

Já svůj kabát nepřevléknu

Za vypravěčku Hůlová ustanovila přesvědčenou zastánkyni kolektivismu. Nikoliv však dogmatickou komunistku, natož sekyrnickou stalinistku. Vypravěčka, která se prohlašuje za politicky uvědomělou marxistku, má od dětství v sobě silně a nadobro vtisknutou víru v lidskou rovnost a solidaritu, a naopak odpor k individualismu, k solitérství, k jinakosti skoro všeho druhu. Uvědomuje si, že za minulého režimu leccos zůstávalo u pouhých slibů, ale z duše se jí příčí náhle - na povel dějin - odmrštit někdejší oficiální politickou orientaci a ze dne na den vyznávat hodnot protikladné, těm původním nepřátelské. Tím spíše, že po listopadu 1989 pozoruje kolem sebe hromadné obracení názorových kabátů, novou proletarizaci už tak nevalně ohodnocovaného proletariátu, cílené rozkrádání státního majetku, ponechaného, dle ní, napospas zdivočelé privatizaci. Zatímco dříve kradli skoro všichni jen tak trochu, nyní si dosud společné vlastnictví pro sebe urvali bezskrupulózní a dobře informovaná individua.

Zásah VB proti demonstrantům na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989.

Knihy Petry Hůlové

Paměť mojí babičce (2002)
Přes matný sklo (2004)Cirkus Les Mémoires (2005)
Umělohmotný třípokoj (2006)
Stanice Tajga (2008)
Strážci občanského dobra (2010)

Petra Hůlová volí optiku politicky i sociálně poraženého, odstrčeného, idealistického, absolutně nepragmatického, takzvaně nešikovného jedince. Zrovna taková optika se nachází v možnostech, ba v povaze uměleckých děl: poskytnout slovo i „poníženým a uraženým“, dát naplno zaznít hlasům outsiderů, nevítězů, hrdiny, jenž svou nedůležitou pozicí zdánlivě nemá „k věci“ co říct. V nejedné pasáži románu Strážci občanského dobra vypravěčka překvapuje přesností, výstižností postřehů. Například: „Soudruzi z vedení republiky vyšuměli do předčasných důchodů a nosálský myši a myšice, co se vyrojily ze všech koutů, měly pré. Najednou si tak začal říkat každej a stejně jako dřív čistej kádrovej posudek byly ve fóru historky o protirežimní činnosti. Každej se dušoval, že jí tak nějak pod plachetkou provozoval, a tím líp, čím bylo pro jeho dlouholetý sousedy utajenější. A když šlapal přesto jako hodinky, bylo to jen proto, aby se soudruhům mohl o to hurónštějc chechtat za zádama.“ (Na vysvětlenou: nosálové jsou pro vypravěčku odpůrci někdejšího režimu, protože strkali nos do veřejných věcí.)

Hůlová ve Strážcích občanského dobra upomíná na důležitou a v současné české prozaické produkci (i její v kritické reflexi) zvláštně opomíjenou skutečnost, kterou však jindy, když se nás to osobně netýká, když čteme a hodnotíme román situovaný do jiné éry či společnosti, bez problémů přijímáme: že totiž určité „nepohodlné“ společenské jevy a procesy nejpřesněji vystihnou právě lidé poražení, k úspěchu nepřipuštění.

Sídliště Jižní Město

Spořádanost nade vše

Až potud se dá hovořit o nové kvalitě nejen v rámci autorčiny tvorby; jde o její už šestý prozaický titul – debutovala roku 2002 prózou Paměť mojí babičce. Ale děj Strážců občanského dobra pisatelka zasadila do modelového sídliště Krakov, vystavěného kdesi v kraji bažin (proto musí bez přestání běžet sušičky a obyvatele sužují nálety hmyzu). Krakov je jedním z několika tuzemských experimentálních měst, jež byly dle vypravěčky budovány coby vzorová střediska moderního socialistického bydlení a žití. Krakov však nikdy nebyl dotažen k plánované dokonalosti, dodavatelský a řemeslnický šlendrián občané látali provizorními řešeními. Po kontrarevoluci, jak vypravěčka nazývá listopad 1989, se z Krakova rychle stává sociální ghetto, od něhož se navíc oddělí cosi jako superghetto, rozuměj závorou oddělená, policisty hlídaná čtvrť, kterou vybydlují cikáni a jiné „existence“, jež se vypravěčce bytostně příčí (včetně své sestry, která obrazně i doslova stojí na druhé straně barikády). A tak s kamarádkou Andělou zakládá pionýrské oddíly sestavené zprvu výhradně z vietnamských dětí žijících v Krakově.

Ilustrační foto

O tu spořádanost vypravěčce jde v prvé řadě. Deklaruje se sice jako marxistka, kolektivistka, humanistka a v samém závěru románu i jako strážkyně občanského dobra, ale jejím ústředním měřítkem je v podstatě apolitická touha po řádu, či přesněji po spořádanosti. Proto pionýrské oddíly zakládá s vietnamskými dětmi, neboť vietnamský živel, který se do Krakova v devadesátých letech přistěhoval, splňuje její představu o slušnosti, soudržnosti, kolektivitě a pracovitosti, i když není nadšena, že v sociálně deptaném Krakově chodí zástupy českých občanů nakupovat k vietnamských trhovcům, kteří vlastně berou práci našincům.
Zprvu nepočetné uskupení pionýrů se však začne radikalizovat a početně rozrůstat, přistupují k němu i dospělí, děje se tak v přímé úměře k sílícímu sociálnímu napětí mezi Krakovem a temnou čtvrtí za závorou. Čím tahle fabulovaná konstrukce směřuje do větších podrobností a spěje do závěrečné apokalyptické vize, tím se otupuje ostří vypravěččina pohledu. A zůstává jen zručná i méně vidoucí, nikterak „nebezpečná“ literatura.

Zápisky za laboratoře

Toto tvrzení o Strážcích občanského dobra si žádá rozvedení, protože teprve tady se dostáváme k jádru autorčiny koncepce. Petra Hůlová je mimořádně talentovaná, splavná vypravěčka, jíž je snadné podlehnout. Její pozorovatelský dar a schopnost velice empatického převtělení se do postavy má uhrančivé účinky. Ale jakmile vyplujeme z tohoto sugestivního řečového proudu, jakmile vynoříme hlavu a začneme ji kriticky používat, jakmile se zahájíme „otravné“ dotazování se, proč – a teď už hovořme výhradně O Strážcích občanského dobra – jsou nastaveny některé vztahy, děje či detaily tak, jak právě jsou, počneme narážet na řadu pochyb. A paradoxně jsme postaveni před text, jenž je zrozen s jistým profesním rozumářstvím, s kalkulem, který hýbe celkem díla, aby se příběh vůbec někam dostal.

Ilustrační foto

Konkrétněji. Petra Hůlová skrze vypravěčku výstižně a docela věrně evokuje vzorce chování a rozložení sil během normalizace, listopadu 1989 i po něm v československé, posléze v české společnosti. Tyto vzorce chování vyplývaly z konkrétních historických a politických podmínek, které tu existovaly; například v Polsku, Maďarsku či v Sovětském svazu byly ty podmínky jiné a tudíž jiné byly i vzorce chování tamějších obyvatel a rozložení sil ve společnosti. Ovšem paralelní dějiny a fikční svět, které ve svém románu Hůlová vytváří, se od československé reality v některých podstatných momentech odlišují. Například do vzorového novoměsta Krakov byl zprvu vstup pouze na propustky, teprve po čase „lidi směli jezdit za příbuznýma do jinejch měst a příbuzný za nima“. Nebo: běžní spořádaní občané prý dostávali za úkol hlídat nosály, disidenty. To jsou utopické, respektive antiutopické prvky (anebo z dějin SSSR či Severní Koreje). Společnost, v níž by takové prvky fungovaly, by produkovala jiné vzorce chování než ty, které Hůlová popisuje. A to jsme v první polovině knihy, kde autorčina politicko-společenská konstrukce zaskřípe jen občas.

Petra Hůlová

Je hrozně těžké „držet“ ve vyprávění paralelní dějiny napříč epochami; společenské převraty a zlomy jsou pro ně vůbec největší překážkou. Na nich si ta konstrukce často vyláme zuby, protože musí držet určitou logiku paralelního příběhu a hrozí, že ten už si půjde svůj cestou, která bude ztrácet naléhavost podobnosti se žitou realitou. Tohle se dá pozorovat u Strážců občanského dobra: vypravěččiny postřehy o jednotlivostech zůstávají trefné, některé věty dokonalé (“Jenže pořádek patří k názorům jako ke psu řetěz a byly chvíle, kdy jsme se musely s Andělou ovládat doslova silou vší vůle, abychom toho trhacího psa vevnitř nepustily na volno ven.“), ale společenský a sociální rámec, v němž se vypravěčka pohybuje, se stává čím dál větší vymyšleností, laboratorním pokusem, v němž obětní zvířátko příběhu je nuceno z autorčiných pipet konzumovat různé anabolické stereoidy, aby mělo pořádné svaly, jimiž by zařídilo ten apokalyptický závěr knihy…

Autor: Kavárna


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.
ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.
Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se společností a myšlením vychází nově na...  celý článek

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.