Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Mahátma Gándhí: Láska a milosrdenství v politice

  18:30aktualizováno  28. ledna 17:10
Před šedesáti lety, 30. ledna 1948, byl hinduistickým fanatikem zastřelen indický lidový hrdina a světec Mahátma (velký duch) Gándhí. Jak vlastně uvažoval, z jakých základů jeho myšlení vycházelo?

Gándhího ulice v jihoafrickém Durbanu | foto: Profimedia.cz

Již jako chlapec měl Gándhí, celým jménem Móhandás Karamčand Gándhí, vzácnou příležitost naslouchat vzájemným diskusím příslušníků různých vyznání, které pořádal jeho otec.

Gándhí náležel k višnuistickému okruhu hinduismu, ale kromě právnických a indických filozofických a náboženských textů, především Bhagavadgíty, se dostal mezi jiným i k četbě Bible, Koránu, Sokratovy obrany, Ruskina, Thoreaua, Tolstého a spisů o vegetariánství.

Asi i kvůli překlenutí konfesijních konfliktů Boha ztotožňoval s pravdou, aby pak mohl víru připisovat téměř každému, včetně buddhistů, džinistů a nedestruktivních ateistů, a považovat je za „hledače pravdy“. Od nenásilných džinistů převzal i tezi, že lidé jsou schopni pravdu poznat nanejvýš částečně a jen ze specifických a omezených úhlů pohledu. Je prý troufalé, aby jakékoli vyznání, kniha či jakákoli skupina lidí vznášela nárok na vlastnictví absolutní pravdy, natož aby ji pak ještě vnucovala ostatním.

Osobní záležitost
Duchovní virtuos Gándhí tak pokládal náboženství za osobní záležitost, která se do politiky plést nesmí. Stát musí být zcela sekulární, a nesmí dokonce poskytovat podporu ani žádné církevně řízené vzdělávací instituci.

Ani svědomí proto není pro všechny stejné: může být dobrým vodítkem pro jednání jednotlivce, ale ten nemůže a nesmí předepisovat těm, kteří dospěli k jiným závěrům, co mají dělat, a porušovat tak svobodu jejich svědomí.

Gándhí byl tudíž velice tolerantní a na rozdíl od jednoho ze svých mentorů, s nímž si dopisoval, ruského spisovatele L. N. Tolstého, laskavý a usměvavý i ke svým věznitelům a k představitelům výkonné moci, s nimiž přitom někdy „nespolupracoval“. Ochotně přiznával vlastní omyly a chyby, míval nad sebou humorný nadhled a dle vlastních slov prováděl „misionářskou práci“ nanejvýš vlastním příkladem a diskusemi s hledajícími. Ve svých spisech neútočí, všímá si především pěkných stránek svých bližních a ty, kteří mu škodili, často neuvádí jménem.

Ježíšovo poselství prý bylo hrubě překrouceno hlavně „podporou“ římského císaře a proměnilo se až na menší výjimky na „imperialistickou víru“. Gándhí nicméně – právě po vzoru Ježíše – urážky ihned spolkl, rány neoplácel, útočníkům okamžitě odpouštěl, pozemské poklady rozdával nebo nechával ochraňovat pro horší časy komunity a jako politik ochotně nastavoval druhou tvář, kterou však často chránily zástupy jeho stoupenců.

Gándhí v Jižní Africe
S protivníkem byl ochoten jít ne jednu míli, ale dvě. Žádné právo nelze ustavit zvnějšku, dopracovat se k jeho skutečnému využití se dá pouze skrze plnění povinností, přičemž jednotlivec musí zprvu umět jen a pouze plnit povinnosti.

Gándhí již v Jižní Africe, kde v 1893–1914 vedl kampaň proti diskriminaci indických obyvatel, občanské závazky ke společnosti vzorně plnil. V tisku vyzýval „bílé“ a Indy k vzájemnému porozumění a hájil nejen důstojnost Indů, ale vyzýval je i k hygieně a čistotě. I když se s válečnými akcemi Angličanů zrovna neztotožňoval, po vypuknutí búrské války s přáteli nabídl – ke všeobecnému překvapení – úřadům dobrovolnou pomoc Indů.

Při moru organizoval záchranné práce a osobně ošetřoval umírající. Jeho zdravotní sbory pak asistovaly i při „povstání“ Zuluů. Mohl tak zachraňovat i černé Afričany a po výsleších jim ošetřovat hnisající rány od příslušníků „západní civilizace“.

Síla pravdy
Po dvacet let byl Gándhí velice dobře honorovaným advokátem a vyřešil stovky případů. Již první velký případ v Jižní Africe jej naučil nehnat spory mezi Indy k soudu, ale šetřit jim prostředky, diskrétně a nestranně seznamovat sporné strany s celkovou situací a se zájmy, oprávněnými požadavky a reálnými možnostmi strany druhé. Byl neúplatný a míval radost ze vstřícných řešení, kdy se u účastníků sporu projevilo lepší já.

Gándhí se ohrazoval proti označování jeho pozdějšího hnutí za „pasivní rezistenci či odpor“, pod touto hlavičkou se prý často skrývá oportunismus slabšího. Užívání násilí jako politický prostředek odmítal tím spíše při eventuální převaze a své hnutí též nazval satjágraha - držení se pravdy, ale i síla či pevnost v pravdě. Násilí škodí vládnoucímu i ovládanému, nenásilí a láska prospívá oběma. Postavit se před hlaveň děla vyžaduje bezpochyby větší statečnost než z něj střílet po ostatních. Nenásilné přístupy však bývají dlouhodobě účinnější, mocnější a spolehlivější než násilí. Hitler, Mussolini a Stalin s veškerým zastrašováním prý nebudou mít tak dlouhodobý vliv jako laskavý Buddha.

Gándhí vzpomínal, jak mu v dětství po písemném přiznání otec se slzami v očích odpustil menší krádež. Jak i část bílých Jihoafričanů mu pomáhala a podporovala jeho hnutí a jak mu zachránili život poté, co jej radikální Indové zbili na ulici Johannesburgu do bezvědomí.

Současný norský filozof Arne Néss, autor jednoho z nejdůkladnějších rozborů Gándhího myšlení, poukazuje na jeho promyšlené úsilí nikoliv o absolutní odstranění násilí, nýbrž o jeho minimalizaci - k lidem i zvířatům. Na rozdíl od mnoha přísnějších indických asketů, stranících se světa, byl zřejmě nejméně násilným člověkem, který kdy bezprostředně tahal za nitky velké politiky.

Ohniska konfliktů přímo vyhledával, násilí předcházel a dokázal je vždy zastavit, v posledku i vlastní smrtí. Kromě puntičkářsky důkladné práce, pečlivě vedeného účetnictví, osobní skromnosti a askeze imponoval tím, jak ochotně mluvil s každým, kolik příznivců z nejrůznějších stran si získával a kolik potenciálních násilníků fascinoval.

Od svých ústředních požadavků na ochranu důstojnosti ani o píď neustupoval, ledaže snad jeho vlastní přívrženci porušili zásadu nenásilí. Zprvu je třeba vyjednávat, obracet se k veřejnému mínění - a teprve pak se uchýlit k satjágraze. Satjágrahín poslechne vnitřní hlas, jedná dle svého svědomí a demonstruje svou nevinu ochotou trpět, zejména ochotou jít do vězení nebo hladovkou. Nesmí klamat, provokovat, urážet nebo záměrně poškozovat protivníka: má odpůrce ne přetrumfnout, ale přesvědčit. Gándhí uspěl na výtečnou: sami Britové ho nedávno v anketě BBC zvolili za největší osobnost uplynulého tisíciletí.

Jakou tíhu nést nemusel
Mladý historik Áčarja Kripálání při prvním setkání vytkl po projevu Gándhímu, že o dějinách neví vůbec nic: žádný národ se prý ještě bez násilí neosvobodil. Mahátma s úsměvem opáčil, že dějiny nezná on, když si myslí, že co se nestalo v minulosti, se nemůže stát v budoucnu. Z Kripáláního se stal nadšený Gándhího stoupenec a budovatel Indie. Slova svého guru si pak mohl připomenout jak při nenásilném převzetí moci od Britů v roce 1947, tak ještě i v roce 1975. Již indickým aparátem byl tehdy jako sedmaosmdesátiletý uvězněn za své nenásilné akce, které bránily Nehrúově dceři Indíře Gándhíové v soustředění moci.

Dějiny před Gándhím také sotvakdy viděly kolonizátorskou mocnost popřávající podmaněným tak vysokou míru osobní svobody, svobodu projevu, shromažďování a právního řádu s namnoze nestrannými soudy. Ve vězeních, která eufemisticky nazýval hotely Jeho Veličenstva, si mohl Gándhí meditovat, psát, studovat, setkávat se s přáteli a držet hladovky s širokou publicitou. Přes nevybíravé prostředky při dobývání Indie, povýšený přístup k Indům a někdy kořistnické zdaňování a využívání indického přírodní bohatství budovalo Britské impérium i infrastrukturu a rozhodně za sebou, na rozdíl od tyranů některých „osvobozených“ zemí, nenechávalo spálenou zemi.

I když Gándhí vnitřně proměnil mnoho lidí a mnohokrát zamezil nenávisti a vzájemným bojům, stoprocentní tíhu politické odpovědnosti, zejména ohledně obrany státu proti vnějšímu napadení, na svých bedrech nikdy nést nemusel. Z vlastní zkušenosti neznal, co všechno znamená totalita či vláda teroru s moderní propagandou v podmínkách informační blokády. Naši obdivovatelé německé filozofie si po četbě Gándhího též mohou zkorigovat představy o jejím „světodějném“ významu. Gándhí neměl před rokem 1918 příležitost se na vlastní oči seznámit s německým idealismem, reálpolitikou ani s německy důkladnou genocidou domorodých kmenů v nedaleké Namibii.

Kultura dialogu
Za Britů se zlepšila distribuce zboží v Indii, ale zvýšil se i dovoz průmyslového zboží, zejména textilu z Británie, ruinující domácí tkalce. Ve druhé polovině 19. století se tak kupní síla mnoha Indů snižovala a hladomory postihovaly ty, kteří si nedokázali najít práci. Indický těžební i zpracovatelský průmysl se začal výrazněji rozvíjet, onu přebytečnou sílu z venkova absorbovat a k vyššímu materiálnímu standardu Indů přispívat až po roce 1900 - desítky let po nastolení poměrně liberálního systému Brity.

Hustota „zbídačených“ obyvatel „trpících pod západní civilizací“ se totiž i kvůli britskému míru zvýšila a obyčejní rolníci se středověkými zemědělskými nástroji si tak mohli dovolit stále méně potravin a ovoce. A to na území dnešní Indické republiky žilo kolem roku 1900 teprve asi 200 milionů lidí - tedy ani ne pětina dnešního počtu.

Gándhí však plánování rodiny jinak než askezí zavrhoval; domácí indické tradice kultivované erotiky a relevanci nárůstu lidské populace (natož problém ochrany divokých ekosystémů) přehlížel. Jeho tezi, že násilí je vyživováno jen a jen lží, pádně zpochybňují příklady společností se silnými ročníky bezprizorných mladých mužů, které zpravidla generují násilí a války.

Ale ve srovnání s chudými kolosy Čínou nebo Sovětským svazem se Gándhího zásluhy na málo násilném vývoji Indie těžko dají přecenit, ba ani s čímkoli stejně velikým srovnávat. Jeho milované drávidské národy Indie se dnes sice často raději učí anglicky než hindsky, jak si Gudžarátec Gándhí přál, ale nový celostátní jazyk neprosazoval tak razantně jako vládci dnes válkou pustošené Srí Lanky.

Jeho kultura dialogu byla dobrým sítem na násilníky a despoty, prevencí před vojenskou klikou barmského typu, i zárukou alespoň postupného pozvednutí Indů z nesmírné chudoby. Budiž liberálovi útěchou, že v proletářském způsobu života se Gándhímu vyrovnal sotvakterý komunistický agitátor a že komunisté v Indii neuspěli tak, jako v Nepálu. Dobrou střechu nad hlavou, hygienu, dostatek potravy a oděvů přitom Gándhí Indům přál. Snažil se vše sdílet s chudými. Na otázku, proč ve vlaku jezdí zásadně třetí třídou, měl pohotovou odpověď: „Protože čtvrtá třída není.“

Pozor, stroje!
Britský konzervativní politolog Michael Oakeshott schvaloval institucionální reformy v politice, jen když si je vynutí sama situace, specifický defekt. Kvitoval jen malé, omezené inovace prováděné pomalým tempem, aby byla šance, že uskutečňovaná změna bude omezena na zamýšlený rozsah a nebude s sebou nést, jak to zpravidla bývá, nežádoucí a nezvladatelné důsledky.

Gándhí kladl zrovna takové požadavky na výrobní a technologické inovace, zatímco důležitost průhlednosti, stability a účinnosti institucionálních fakt v politice občas nedoceňoval. Jeho návody nepostačují k utvoření žádného typu dobře fungující společnosti většího rozsahu.

Mnoho Indů dnes vzhlíží raději k modernímu a blahobytnému Singapuru, jehož tvůrci v čele s Lee Kuan Yew/Li Kuang-jao netrýznili sami sebe za poklesky bližních, ale na budování pevného právního rámce a účinného systému trestů si přímo vyhráli. Umožnili tak lépe než Gándhího žáci snadnější podnikání, tvrdý postih zkorumpovaných politiků, násilníků, sprejerů, a udrželi zkrátka ambiciózní náboženské vůdce.

Zákonitosti ekonomie by se podle něho měly v různých zemích aplikovat s přihlédnutím k místním podmínkám. Východiskem pozdějšího Gándhího ekonomického myšlení není ekonomický růst či „prosperita“, ale především lidé, jimž by měly stroje sloužit, jako to činí třeba čistá tekoucí voda, kolovrátek a šicí stroj. Zemědělství revoluční změny nepotřebuje. Gándhí chtěl dobrovolný bojkot a někdy až administrativní omezování těch technologií, které přílišným ušetřením lidské práce zbaví lidi jakékoli práce, domova, pracovních návyků a obživy, koncentrují veškeré bohatství společnosti do rukou pár kapitalistů či tyranů a otřesou uspořádáním a řádem společnosti.

Dobro se prý neumí šířit tak rychle jako zlo a není třeba zlu moderními technologiemi ještě pomáhat. Ekonomický tlak příliš velkých rozdílů bohatství a práce navíc ničí nezávislost původních indických vesnických samospráv. K důstojnosti a sebevědomí nepřispívá blahobyt, ale hospodářská nezávislost. Čím nákladnějších technologií se užívá, tím víc bude třeba k jejich ochraně zbraní, které se samy nabízejí i k jinému použití. Vláda má sloužit a záviset na demokratickém rozhodování zdola, hlavně z vesnic. Ekonomický řád a spotřeba nesmějí vynucovat potřebu příliš silného státu, který by pak omezoval svobodu jednotlivce. Všech průmyslových věcí se prý nedá vzdát naráz, ale lidé mohou zkoušet, bez čeho se obejdou, a přestat to používat.

V nebezpečné moderní době je třeba výrobu a distribuci co nejvíce decentralizovat, třebas i na úkor „produktivity práce“, aby ji nikdo nedokázal zcela ovládnout a zneužít a aby měli všichni lidé práci a mohli se těšit rovné důstojnosti. U žen se soběstačností utvoří prostor i pro jejich životní volbu a jinakost. Vzroste i svoboda jednotlivců, obcí a národů, a ty si pak nenechají diktovat směrnice a způsob života odjinud. U jihoafrických novin Indian Opinion Gándhí posléze prosadil ruční pohon tiskárny, aby práci mohlo zvládnout mnoho Indů.

Legendární setkání
Když se komik Charlie Chaplin při legendárním setkání v roce 1931 v Londýně pokoušel vážně Gándhího přesvědčit, že užíváním strojů může lidstvo získat „čas ke vzdělávání a užívání života“, Mahátma se jen usmíval. Jako by tušil, že dnes budou Američané muset pracovat, držet si více věcí a dojíždět déle než před dvaceti lety, aby si ve „vyspělém světě“ vůbec našli nebo udrželi práci - a aby se nepropadli sociálním žebříčkem do narůstajícího tábora bezdomovců.

Pevná morální základna, vybudovaný charakter je dokonce důležitější než školní vzdělání. Svarádž je schopnost vládnout především sobě samému, ovládat vlastní mysl, vášně a potřeby. Každý ji má na dlani, musí se s ní nejprve důkladně obeznámit sám a teprve pak ji může nabízet druhým. Teprve až budou Indové jednat důstojně, ovládat sebe samé a zredukují tělesné potřeby na minimum, mohou mít svarádž prý i v přeneseném a odvozeném smyslu - indickou samosprávu a nezávislost, aniž by jim vadili usazení Angličané. Provedou-li naopak ozbrojené „osvobozenecké“ povstání a převezmou-li od nich jejich potlačovatelský aparát, nebudou svobodní ani bez Angličanů. Nejvíce prý záleží v politice na prostředcích - násilné či nenásilné prostředky přivodí v politice příslušné důsledky obdobně jako semeno zplodí odpovídající strom.

Gándhího životní styl a myšlenky odkrývají a stimulují dříve netušený lidský potenciál k povznesení ducha, společenského života i k řešení konfliktů a odhalují břídilství a směšnost tohoto světa. Mohl-li volit mezi násilím a nenásilím, volil vždy nenásilí. Vyzýval členy Indického národního kongresu, ať příkladem pěstují osobní přátelství s lidmi jiných vyznání. Při nevelkých materiálních potřebách v ašramech Gándhí a jeho blízcí zpravidla dobře, radostně a bez násilí vycházeli nejen mezi sebou, ale i s místními kobrami a škorpiony.

Hrdinovi meč stejně vypadne
Musel-li však někdo volit mezi násilím a zbabělostí, doporučoval Gándhí v zájmu obrany násilí. Neustupoval, byl často tvrdší a vykazoval vyšší míru statečnosti, než patří zejména v dnešní Evropě k dobrému tónu. Byl bit, veřejně lynčován bílými, šest a půl roku vězněn a přežil několik předchozích pokusů o zabití. Gándhímu imponovali daleko víc než slaboši a zbabělci stateční bojovníci, kteří byli více ku prospěchu i nenásilnému odporu.

Ve chvíli, kdy se člověk stane ztělesněním vrcholné odvahy, meč mu prý totiž stejně vypadne z ruky. Když v roce zavítal do pohraničí dnešního Pákistánu (dnes kontrolovaného Talibanem), aby pomohl příteli Abduldžaffáru Chánovi utvářet „první nenásilnou armádu na světě“, potkával všude zástupy muslimských Paštunů ověšených noži a puškami. Vyptával se jich: „Máte strach? Proč byste jinak nosili při sobě zbraň?“ „Naučil jsem se nikoho nebát. Proto chodím neozbrojen. To je ahinsa,“ vysvětloval. Statní muži nadšeně souhlasili a odkládali své zbraně.

Autor:


Je extrémní sucho, řekl v Rozstřelu klimatolog. Víc deště experti nečekají





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)
ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata zápisníku "Minulý týden", který vychází...  celý článek

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.