Nevadí, že Úvahy na prahu tisíciletí byly původně prosloveny, Halík přece vydal své přednášky i kázání. Rušivé je to, že dílko evidentně slouží jako překlenovací berlička, výplň hrozící jednoroční mezery. Pravidelnost je zachována, ale zároveň může autor prohlásit, že jde jen o jakýsi pozdrav čtenáři a příslib počinu příštího, zásadnějšího. Není to tentokrát „plod“ letně navštívené poustevny, ten zřejmě ještě dozrává, nabírá sílu, ale aby i tento ročník figuroval na seznamu, Jáchym Šerých přidal stejně barevných reprodukcí, kolik je úvah, a kniha je tu. Ano, i víno se rodí lepší a horší, ale to záleží na slunečním svitu. V případě knih by mělo jít o svobodné, avšak sebekritické rozhodnutí autora.
O knizeTomáš Halík: Úvahy na prahu tisíciletí Ilustrace Jáchym Šerých. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011, 96 stran, doporučená cena 177 korun. |
Tak tedy Úvahy na prahu tisíciletí. Proč v době, kdy už jsme zdárně překročili první dekádu přes tento „práh“? Myšlenky tu sice mají tzv. univerzální platnost, ale publikovány takto, opožděně, dodatečně, zní spíš vágně než trefně. Promluvy jdou po linii církevního roku: Advent, Vánoce, Velikonoce, Letnice… Mezi to jsou vsunuty mementa z mezi-/národních dějin: Palach, 25. únor, Dědictví Francouzské revoluce… Také kapitola tehdy nejaktuálnější, nazvaná 11. září – rok poté. Poněkud patetická, a proto zřejmě nejvíce srozumitelná právě v čase publikování. S odstupem její poselství bledne, protože někdejší spojení s tragikou činu sice trvá, ale také se vyznění posunulo do dalších politických a dějinných souvislostí.
Obal Halíkovy knihy Úvahy na prahu tisíciletí
Je to zkrátka tak – promluvy ryze církevní obsahují základní naučný, ba mentorský tón: že Vánoce nejsou „o konzumu“ a Velikonoce „o pomlázkách“, že Cyril a Metoděj „přišli, aby vtělili křesťanské poselství do kultury Velké Moravy“ a Hus „se nechal raději seškvařit, než aby řekl něco, co po něm autorita žádala“. Proslovy do nichž se prolínají světská témata, mají svůj krotce trpký výraz: „Ano, na vzpomínkách na listopad 1989 nelpí krev a špína, která kazí připomínku Velké francouzské revoluce; je velmi dobře, že náš listopad nepřinesl žádné řezníky typu Dantona a Robespiera, ale bohužel přinesl své mnohé Josefy Fouche, machiavelistické chytráky, kteří dovedou mistrně převlékat kabátky a pokračovat ve špatném díle.“ Ty pravdy netřeba popírat, ale proti jejich zaobleným hranám by snad i dnešní Tomáš Halík napsal ostřejší koreferát.
Umberto Eco
Ve své proslulé stati o interpretaci seriálů říká Umberto Eco, že tento formát uspokojuje naši touhu poslouchat stále týž příběh, že nás odměňuje, protože máme pocit, že správně předvídáme. Doufejme jen, že Tomáš Halík, vědom si varování postmoderního estetika, nebaží dosáhnout pozice bestselleristy, který v teroru každoročního knižního vydání a jeho výhodného prodeje, „splácá“ jakékoliv věty, „vyhrabe“ stereotypní sbírku dávno zasutou a již použitou, neaktuální a fádní, jen proto, aby to v předvánočním čase ve vysokých sloupcích zdobilo průjezdy knižních velkoprodejen.
To totiž pan profesor nemá zapotřebí a je téměř jisté, že to ví. Svým příznivcům se nemusel připomínat, ti se na něj stejně těší a doufají, že jeho aktuální úvahy budou bystré, originální, autentické. Že Tomáš Halík ještě zdaleka neřekl vše a stále je dalek tomu, aby pošetile citoval jen sám sebe.
Úvahy na prahu tisíciletí je možné vzít v úvahu jako monografii ilustrátora Jáchyma Šerých. V tomto směru je kniha zdařilá. Že je doplněná slovem? Inu budiž.
