Uskupení Laco Deczi Celula New York už u nás vyšel slušný počet alb. Trumpetista a skladatel Laco Deczi (1938) na nich sice občas střídá obsazení jednotlivých postů, jenže celek se příliš nemění: zůstávají drive, technika, okouzlující vyšívané pasáže, výraz i napětí vycházející ze šéfova hardbopového dědictví. Vše v neutuchající míře, avšak celkem bez překvapujících obratů.
Zpočátku se zdá, že stejně bude působit i jeho nejnovější album: noví sólisté jsou solidní, ale příliš neomračují, do popředí se vysunuje jen zdůrazněná úloha bicích, za nimiž opět sedí Lacův syn Vaico. Opakuje se i romantický, nepochybně upřímně cítěný kolorit v Lacových skladbách To My Mother nebo Memory, v nichž trubku podkreslují elektronické barvy kláves.
Provokuje i v sedmdesáti
Něčím se však toto album přece odlišuje od předcházející řady solidních, jenže nepříliš rozdílných nahrávek: přináší nebývalou pestrost nálad a textur, poskládaných do téměř kompozičně vyváženého celku. Z osmi titulů je Deczi autorsky podepsán pod sedmi, ten osmý - od Erica Meridiana - je trochu jiný zdůrazněním ansámblového zvuku, ale právě jinakostí plní svou úlohu ve struktuře alba.
I v Decziho skladbách se jakoby rockové riffy občas střídají s ansámblovým zvukem střízlivě uplatňované dechové sekce (trubka, trombon, na který podle jména hraje zřejmě dáma, a tenor). V závěrečném Parníku se elektronické klávesy náhle překlopí do piana s akustickým zvukem a snímek vybaví náladu až klasického postswingovému standardu: něco, co jsme od Decziho téměř nikdy neslyšeli.
Ovšem hlavním překvapením se ukazuje být Decziho skladba Deryle: dialog sólové trubky s emfatickým vokálem, zcela bez doprovodu, v nejlepší tradici freejazzových volných výměn, přesazených do polohy, která se nám dnes - díky dalšímu vývoji - stala podstatně bližší. Deczi býval známý provokatér a je velice příjemné ověřit si, že si tuto kvalitu uchoval do své sedmdesátky.
o cd: Laco Deczi Celula New York: Big ShotLaco Deczi Celula New York: Big Shot 1. Selepka / Laco Deczi / 7:26 Celkový čas: 55:27 Hrají: Laco Deczi – trubka, Nob Kinukawa – basová kytara, Eric Meridiano – klávesy, Chris Jensen – tenor saxofon, Sarah Politz – trombon, Dave Dana – kytara, Jennifer Haddon a Deryle Hughes – vokály, Vaico Deczi – bicí. Nahráno v New Yorku v září 2008. Vydala firma Cube Metier. |
New Orleans, město (jazzových) snů
Je to premiéra: první české CD natočené v New Orleasu výlučně s tamními hudebníky, a ještě k tomu ve středně bigbandovém obsazení: tři saxofony, trombon, susafon, hammondky, kytara a basovka s bicími. To všechno z podnětu tenorsaxofonisty a flétnisty Jirky Hály. Že si český jazzman, doma spoluvedoucí skupin Chicken Soup a Šavle meče, po několika turistických návštěvách města svých snů "vezme na triko" vypracovat si rozpočet a nahrát si bigbandové album přímo v kolébce jazzu, je představa, která poněkud vybočuje i z naší polistopadové reality.
Ale vyšlo to - finančně prý to nebylo o nic dražší, než kdyby se takový projekt točil doma. Hudebně v tom ovšem rozdíl cítit je: pro Jirku Hálu (1959) už neworleanský jazz není jazzem Woodyho Allena nebo našich tradicionalistických souborů z šedesátých let. Město pro něho žije především funkem, směsicí mainstreamových jazzových přísad a blues.
Nicméně u odchovance tradice hálovského klanu (jeho otec Vlastimil byl vlachovský skladatel, aranžér a trumpetista a bratr Jan, pianista a aranžér, je jinak spolušéf firmy ARTA) se asi musí nezbytně projevit i tradice českých big bandů: sedm skladeb a aranžmá patří Jirkovi Hálovi, dvě jeho bratru, jedna kytaristovi Brianu Seegerovi a jedna klasikovi žánru Allenu Toussaintovi.
Ale někdejší bigbandové sekce tady daleko spíš nahrazují zvuky a barvy sólových nástrojů, chybí dříve tak dominující žestě, do popředí vystupují stále přítomné bicí a baskytara. Album je tak v podstatě vizitkou Hálova tenorsaxofonu nebo flétny, dále kytary Briana Seegera, s nímž pravidelně spolupracoval už u nás doma, a Hammondových varhan, u nichž se střídají John Gross a Brian Coogan. Zvuk je vylehčený, nesvázaný pevnou disciplinou našich big bandů.
Právě ochoty neworleanských muzikantů neustále přispívat ke vznikajícímu tvaru a nepřijímat pouze to, co dostanou zapsáno do partu, si Jirka Hála váží nejvíc. Jsou tu i dvě funkové písničky, na nichž se vokálu ujme se ctí, byť ne právě s mimořádně zapamatovatelným výsledkem, hammondkář John Gross. Ovšem hlavní náplň alba tvoří onen vylehčený big band s citelným funky charakterem. Směsice, která se na našich nahrávkách objevuje poprvé, je působivá i svou odvahou k takovému druhu producentské práce. Uvidíme, jakého se tady dočká ohlasu.
o cd: Jirka Hála: Make You Wanna HálaJirka Hála: Make You Wanna Hála 1. Voodoo Doll / Jirka Hála / 4:21 Celkový čas 54:10 Hrají: Jirka Hála - tenor saxofon, flétna, Brian Seeger – kytara, John Gros - hammondky, klávesy, zpěv, Brian Coogan - hammondky, klávesy, Casandra Faulconer - baskytara, George Sluppick – bicí, Johnny Vidacovich – bicí, Scott Bourgeois – altsaxofon, Brent Rose - tenor saxofon, Rick Trolsen – trombon, Matt Perrine – susafon, Irij Alah - baryton saxofon Vydala firma ARTA Records. |
