Měřítko "letadlových atentátů" je však neoddiskutovatelně zatím nevídané. Jenže stalo se. A -až zarážející- jednoduchost s jakou byla akce provedena, dává tušit, že už možná dnes jsou hledány další cíle.
Má tedy svobodný svět možnost, jak se nebezpečí, které hrozí kdykoliv a kdekoliv, postavit? Troufám si tvrdit, že ano. Doufám, že vedoucí představitelé států NATO a hlavně američtí vrcholní politici pochopí, že tvrdá odveta, která by možná zničila sídla několika teroristů, ale také pohřbila další nevinné lidí, nemá smysl. Stačí se poučit izraelským příkladem. Krom toho, tento způsob řešení problému není šťastný už proto, že všichni teroristé na světě prostě být vyhlazeni nemohou. Ani to není v lidských silách.
Je nutné brát situaci koncepčně. Jaké jsou tedy vskutku důvody extremismu. Odhlédneme-li od náboženských a ideologických motivů, které jsou beztak pouhým pláštíkem, což nejlépe potvrzuje přechod mnohých teroristických skupin od marxismu k islámské víře, nalézáme konstanty, jež se v historii objevují odjakživa. Na úrovni pachatelů násilných činů jde o nedostatečné vzdělání a s ním související minimální rozhled a samozřejmě o nouzi o materiální statky. Jedná se o faktory, které přímo nabízejí možnost být manipulován. Nabídnete-li takovémuto jedinci možnost žít si v ráji, kde se mu dostane všeho, co bude chtít a jeho přátelům po smrti totéž a k tomu pár tisíc dolarů pro rodinu poté, co spáchá vámi požadovaný sebevražedný atentát zřejmě kývne. Pokud byl ovšem předtím po celý život vystaven učení o dábelském Západu, o vraždících amerických a židovských politicích a podobně. Pak je přeci útok na izraelskou ambasádu povinností.
Motorem, který žene mocné k podoře terorismu, je -a jsem si vědom, že neříkám nic nového- touha být ještě mocnější. Na jedné straně je to krátkodobá prevence fungující na perfektním fungování bezpečnostních složek. Jedinou možností jak je možné organizované násilí vykořenit ze současného světa je ale dlouhodobé řešení, spočívající například ve finanční podpoře nejchudších demokratických režimů a v napomáhání jejich rozvoji spočívajícím ať už v propůjčení odborníků v určitých oborech nebo a na to by měl být kladen velký důraz, v pomoci při zvyšování vzdělanosti. Pokud mluvím o finanční podpoře, myslím tím pomoc v mnohem větším rozsahu než v jakém se odehrává nyní. Dejme tomu, že by fungovala podobně jako dotace méně bohatým státům v Evropské unii (to znamená, že by byl zřízen fond, do něhož by přispívaly určitou- pro ně celkem zanedbatelnou- částkou ze svých rozpočtů nejbohatší země světa a výsledná suma by byla rozdělena mezi jejich financemi mnohem méně oplývající kolegy). Na druhé straně totalitární a diktátorské státy, které mají na šíření terorismu největší prospěch, by měly být ze světového obchodu úplně vytlačeny a jakákoliv mezinárodní pomoc těmto zemím by měla být zastavena. Tím by měl být na tyto režimy vytvořen dlouhodobě dostatečný tlak, který by měl spět k jejich postupnému pádu. Musíme si přestat namlouvat, že dialogem s diktátory se dá něco vyřešit, nedá- bohužel. Stejně tak invaze nadnárodních společností do nedemokratických zemí a výstavba výrobních hal, která je jejich majiteli popisována téměř jako osvěta, nemůže nic vyřešit. V ideálním případě vzniknou státy, které sice začnou bohatnout, ale pojmy jako svoboda a demokracie pro ně budou nadále pouhými proklamacemi.
Je mi jasné, že toto řešení vypadá až příliš idealisticky a naivně a možnosti jeho naplnění se nedá příliš věřit. Ještě před týdnem bych s tímto hodnocením souhlasil. Ale ve světle nových událostí se vše jeví trochu jinak. Ekonomické zájmy musí ustoupit naději na bezpečnější svět.
- pondělí 17. září 2001
