Trhy totiž daly Evropě ultimátum: buďto přikročíte k větší hospodářské a finanční integraci na federálním základě, anebo budete čelit kolapsu eura a tím i celé EU včetně jednotného trhu. Merkelová si na poslední chvíli vybrala rozumnou variantu.
Kdyby hlavy států a vlád Evropské rady bývaly učinily toto předvídatelné rozhodnutí před rokem, nemusela krize eura eskalovat do současných rozměrů, celkový účet by byl nižší a evropští lídři by právem sklidili chválu za historický výkon. Ale jak už jsem napsal, Merkelová se v té době neodvažovala jednat.
Dohoda dosažená na poslední Evropské radě bude dražší, a to politicky i finančně. Navzdory zdvojnásobení finanční pomoci a snížení úrokových sazeb tato dohoda ani neukončí řeckou dluhovou krizi a dluhové krize dalších států na evropském okraji, ani nezastaví s tím související existenční krizi EU. Pouze získá čas – a to za vysokou cenu. Může se zdát, že se dalším balíkům pomoci pro Řecko nelze vyhnout, protože ztráty uvalené na držitele řeckého dluhu byly až dosud příliš skromné.
Ze summitu vyšla vítězně německá kancléřka Angela Merkelová, která prosadila zapojení soukromého sektoru do pomoci Řecka.
Počátek revoluce
Další krizové země v eurozóně se zatím nepodařilo stabilizovat, protože se Německo – v obavách z negativní politické reakce doma – neodvážilo připojit ke komunitě zodpovědnosti vydáním eurobondů, přestože díky nové roli Evropského fondu finanční stability se už prakticky devadesát procent cesty podařilo ujít. Také v tomto případě se tváří v tvář dynamice současné krize nepodařilo zvýšit důvěru.
Účast soukromých investorů na novém záchranném balíku, které se v Německu velmi tleskalo, má však druhořadý význam a je určena pouze pro německou veřejnost a poslance německé vládní koalice; při bližším zkoumání se totiž ukazuje, že bankám a pojišťovnám přinesla celá operace slušný zisk. Jejich ztráty zůstanou minimální.
Nicméně se podařilo zabránit kolapsu jednotné měny a francouzský prezident Nicolas Sarkozy měl pravdu, když opěvoval založení Evropského měnového fondu coby skutečný úspěch. Tento smělý krok však má obrovské politické důsledky, které bude třeba vysvětlit veřejnosti, poněvadž založení takového fondu – a spolu s ním i jakési evropské hospodářské vlády – se v podstatě rovná unijní politické revoluci ve třech dějstvích.
Máš euro, máš moc
Za prvé se dvourychlostní unie, která je realitou už od prvních kol rozšiřování, rozdělí na předvoj (skupina států s eurem) a zadní voj (ostatní členové evropské sedmadvacítky). Toto formalizované rozdělení od základu promění vnitřní architekturu EU. Pod deštníkem rozšířené EU se znovu vynořují staré dělicí linie mezi Evropským hospodářským společenstvím taženým Němci a Francouzi a Evropským sdružením volného obchodu, v jehož čele stáli Britové a Skandinávci. Od nynějška budou o osudu EU vzhledem ke společným zájmům více než kdykoliv předtím rozhodovat členské země eurozóny.
Za druhé povede tento skok směrem k měnové unii a hospodářské vládě k dalším rozsáhlým ztrátám suverenity členských států ve prospěch evropského federálního řešení. Uvnitř měnové unie budou například národní zákony o rozpočtu podléhat evropskému kontrolnímu orgánu.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy věří, že Řecko díky opatřením své problémy zvládne.
A z toho za třetí vyplývá, že v budoucnu budou muset zejména Merkelová a Sarkozy daleko více než dříve usilovat o volební většinu. Dnes jsou tyto většiny méně jisté než kdykoliv předtím.
To bude boj!
Má-li euro přežít, bude skutečná integrace s dalším přenášením suverenity na evropskou úroveň nevyhnutelná. Tento historický krok přitom nelze učinit skrz byrokratická zadní vrátka, nýbrž pouze v jasném světle demokratické politiky. Další federalizace EU totiž vyžaduje její další demokratizaci.
Aby eurozóna přetrvala, musí většina jejích občanů zejména v Německu a ve Francii přijmout euro za svou měnu. To není otázka technokratická, nýbrž hluboce politická a demokratická. Abychom parafrázovali Billa Clintona: „Jde o suverenitu, blbečku!“ Proto musí být prvním krokem zajištění silné role národních parlamentů v tomto procesu.
V Německu panuje široký konsensus na unii stability, ale nikoliv na transferové unii či unii zodpovědnosti. Zejména to platí pro voliče Merkelové. Od této chvíle budou muset vlády svádět boj o většinu podporující euro. To je dobře, protože jedině pak bude dosaženo spolehlivého demokratického konsensu v otázce budoucnosti Evropy. Německá kancléřka a francouzský prezident budou muset prezentovat svou politiku otevřeně a bojovat o další integraci a jednotnou měnu.
Výsledek rozhodne o jejich osudu a setrvání v úřadu. Vzhledem k současnému stavu evropského veřejného mínění není vůbec jisté, zda uspějí. Pokud se však o to ani nepokusí, je jejich porážka – a porážka Evropy – zaručená.
Bývalý německý ministr zahraničních věcí Joschka Fischer
Joschka Fischer (Zelení) - Německý ministr zahraničí Joschka Fischer (Zelení) odevzdává v Berlíně svůj hlas během voleb do spolkové vlády (18. září 2005)
Joschka Fischer, v letech 1998 až 2005 ministr zahraničí a vicekancléř Německa, byl téměř 20 let lídrem německé Strany zelených
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
