Na svou poslední cestu přes Atlantik se Lusitania vydala z New Yorku 1. května 1915. Německé velvyslanectví před vyplutím lodi článkem v jednom z amerických deníků upozornilo, že moře je bitevní zónou a lodě se do něj vydávají na vlastní nebezpečí. Na palubu i přesto nastoupilo 1 257 pasažérů a 702 členů posádky.
RMS LusitaniaLusitania patřila ke chloubám americko-britského rejdařství Cunard Line, postavena byla ve Skotsku. Na vodu byla poprvé spuštěna v roce 1906 a o rok později uskutečnila první plavbu. Pojmenována byla podle římské provincie, které se nacházela na území dnešního Portugalska. V případě války měla být přestavěna na válečné plavidlo, během první světové války ale i nadále sloužila jako civilní plavidlo. Dlouhá byla 240 metrů a vešlo se na ní skoro 2 200 lidí ve třech třídách. |
Kapitán lodi William Turner krátce po vyplutí nařídil vyřadit z provozu několik kotlů, ale i tak byla loď rychlejší než ponorky. Ve stejné době dostal kapitán německé ponorky Walther Schwieger příkaz k bojovým akcím u britských břehů. Jeho ponorka U-20 během své mise poslala ke dnu několik lodí, jedna z nich smrtelnému nebezpečí unikla šikovným „kličkováním“.
To samé měl podle znalců i příkazů činit kapitán Lusitanie, který však takové manévry považoval za ztrátu času. Kvůli mlze navíc snížil rychlost a z Lusitanie tak učinil pro německá torpéda snadný terč.
Loď se potopila během 18 minut
Posádka německé ponorky spatřila Lusitanii 7. května 1915 v 13:20 asi 18 kilometrů od mysu Old Head of Kinsale u irského pobřeží. Schwieger vydal příkaz, aby se ponorka k luxusnímu plavidlo přiblížila a vyčkával na vhodný moment k palbě.
Když byla Lusitania asi 700 metrů od ponorky a natočila se do příznivého úhlu, Schwieger neváhal a dal rozkaz k vypálení torpéda. Na Lusitanii byl zrovna čas oběda. Jeden z cestujících si všiml přibližujícího se torpéda a stačil zakřičet, výkřik ale přerušila obrovská exploze. Zkázu lodi zpečetil druhý výbuch, který se ozval z podpalubí.
Jedna z přeživších Chrissie Aitkenová si v osudnou chvíli zrovna povídala s kamarádkou na palubě. Po prvním výbuchu se snažila sehnat záchrannou vestu. Kamarádku už poté nenašla.
“Stála jsem tam a přemýšlela, co budu dělat, když ke mně přišel takový malý chlapík, jeden z členů posádky, sundal si svou vestu a zapnul mi ji. Jak bych si dnes přála znát jeho jméno nebo adresu. Jsem si jistá, že jeho statečnost mě zachránila z vodního hrobu,“ cituje dopis Aitkenové příbuzným irský web The Journal.
Během osmnácti minut se loď potopila ke dnu, které v těch místech leží v hloubce 90 metrů. Vzhledem k délce lodi se v jednu chvíli nacházela příď lodi již na dně, zatímco kýl stále hrozivě trčel nad hladinou. První záchranná plavidla na místo nehody dorazila asi po dvou hodinách, ponorka se po útoku vrátila do Německa.
Osud lodi zpečetila munice v podpalubí
Hněv pozůstalých se obrátil nejen proti Němcům, ale i proti společnosti Cunard Line a kapitánovi lodi. Nepochopitelné také podle historiků bylo, že Lusitanii nevarovalo britské velení, které o německých ponorkách u břehů Irska vědělo. Němci se bránili tím, že Lusitanii považovali za vojenskou loď. V podpalubí byla válečná munice, která podle některých spekulací byla důvodem druhé exploze.
Potopení Lusitanie podpořilo v USA protiněmecké nálady a veřejnost začala podporovat vstup země do války. Američané měli na palubě 128 svých občanů. Do války vstoupily však až měsíc poté, co jim německé ponorky potopily pět obchodních lodí v březnu 1917.
Třicet let po zkáze Lusitanie se scénář katastrofy opakoval, tentokrát však umírali Němci. V lednu 1945 sovětská ponorka v Baltském moři potopila německou loď Wilhelm Gustloff, která přepravovala uprchlíky z východního Pruska. O život při tom přišlo přes 9 000 lidí (více o tragédii čtěte zde).
