Pro někoho je Alexandr Lukašenko bláznivým diktátorem, jehož éra v dohledné době skončí, pro někoho osvíceným spasitelem, jehož čas teprve přichází. Jisté je, že běloruský prezident je tvrdý vládce a patrně nejsvéráznější hlava státu v Evropě. Ekonomicky se pokouší zachovat sovětské socialistické plánování, v politice pevně drží kontrolu nad státní správou, soudy, médii. K tvrdosti sovětských vládců má stále daleko, šikanované opozici se ovšem lehce nedýchá. "Zatím tady nemáme otevřený teror, je to měkká diktatura," popisuje stav Václav Areška z kulturní nadace Naše Niva. "Vláda se snaží všemožně likvidovat vše nezávislé." Například: před Vánocemi byl schválen zákon, který zabraňuje lidem souzeným i za malé administrativní prohřešky kandidovat ve volbách. V zemi, kde byl téměř každý vůdce opozice odsouzen k několika dnům vězení či pokutě, to v podstatě znemožňuje účast opozice ve volbách. Vše je v mezích zákonů, běloruských zákonů. "Snažíme se bránit extremismu, podněcování nepatřičných věcí a nálad," vysvětluje oficiální pozici Zinovij Prigodič, místopředseda Státního výboru pro sdělovací prostředky a šéfredaktor časopisu Hospodyně. Taxikář Alexij, bývalý policista, popisuje situaci v Bělorusku jednoduše: "Nikoho nedráždi, moc nepřemýšlej a nebudeš mít problémy. Začni si vyskakovat a zničí tě. Nenápadně, elegantně. Najdou u tebe třeba drogy nebo úplatek." Důležitým prvkem prezidentovy politiky je víra v sebe sama, ve svoji neomylnost a správnost nastoupené cesty. Není to jen vnější image dobrého manipulátora, Lukašenko prý takový opravdu je. "Vymyslel si pro sebe pohádku a věří v ni. A nutí ostatní, aby v ní také věřili," říká Genadz Hrušavy, který kdysi s Lukašenkem zasedal v parlamentu. "A kdo neuvěří, musí být zlikvidován," dodává. "Ve své podstatě to je zlý člověk." Pro Západ je Lukašenko trnem v oku od svého nástupu k moci pro nevybíravé metody vládce tvrdé ruky a odmítání jakýchkoliv ekonomických reforem. Poté, co v létě vyhnal z rezidencí ve svém sousedství velvyslance řady západních zemí, se stal pro Evropu osobou nežádoucí. "Náš prezident se neklaní před Amerikou a nežije pod diktátem Mezinárodního měnového fondu," zastává se Lukašenka Zinovij Prigodič, jehož moderně zařízená pracovna má daleko k zatuchlině komunistických bossů. Prigodič tvrdí, že sám nemá rád Ameriku. Líbí se mu však německý smysl pro pořádek, obdivuje šarm Francouzů. "Prezident je demokrat. Hraje třeba s prostým lidem hokej a fotbal," vysvětluje. Pro slabou a roztříštěnou běloruskou opozici je Lukašenko nepřítelem, který svojí snahou o sbližování s Ruskem ohrožuje samu existenci desetimilionové země. Děsí i liberály v Moskvě, kde Lukašenkova rétorika a sliby o návratu zašlé slávy nacházejí stále více posluchačů. Prezident kritiky přehlíží a sebevědomě tvrdí, že národ za ním stojí. Má svým způsobem pravdu. I jeho oponenti připouštějí, že Lukašenkova podpora je stále velmi vysoká, nejméně kolem čtyřiceti procent. "Když budou volby zítra, vyhraje v nich znovu," říká politolog Oleg Manajev. Prezidentova urputná snaha řídit neřiditelné a plánovat neplánovatelné přivedla v uplynulých měsících zemi na pokraj krachu. Jeho popularitě to však ubralo jen málo. Úspěch Lukašenka, snad nejmistrnějšího populisty Evropy, je prostý. Za prvé: udržovat zdání stability - země neprošla na rozdíl od Ruska žádnými drastickými skoky, politickými či ekonomickými, pokles je pozvolný. Za druhé: s pomocí médií budovat pověst neomylného a světem obdivovaného vůdce. Za třetí: pevně držet moc v rukou. Slabinou systému je podle znalců nedostatek úcty ke spoluvládcům. Podle znalců žijí prezidentovi spolupracovníci v neustálém strachu z odvolání či uvěznění. To je jedna z velkých nadějí opozice. "Má hodně nepřátel. Jeho okolí by ho mohlo svrhnou," říká politolog Aljaksander Sasnow. "Dobrovolně rozhodně neodejde."
Alexandr Lukašenko, předseda sovchozu a později poslanec, vstoupil do vysoké politiky v roce 1994, kdy mu stylizace bojovníka proti korupci překvapivě pomohla k vítězství v prezi dentských volbách. Okamžitě obrátil směřování země od Západu k Rusku. Koncem roku 1996 si nechal referendem (Západem neuznaným) schválit výrazné posílení pravomocí a prodloužení mandátu do roku 2001. Získal tak téměř absolutní moc nad zemí. Jeho styl bývá definován jako autoritativní vláda s prvky totalitarismu. Vždy se ovšem těšil značné podpoře obyvatel. I dnes se čtyřiačtyřicetiletý prezident hlásí k ekonomickému a politickému odkazu SSSR.
