Na podzim roku 1989 obsadili Lobkovický palác uprchlíci z východního Německa. V naději, že se jim přes Prahu podaří přejet na západ, se ve dne v noci tísnili na starobylém schodišti. Kopulový sál, kde v minulosti nezřídka koncertoval i Ludwig van Beethoven, se proměnil v provizorní ubytovnu plnou vysokých paland. Plno bylo i v dalších místnostech tehdejší západoněmecké ambasády. A na její zahradě rychle vzniklo stanové městečko.
Ve švech nepraskala jen ambasáda v PrazeLobkovický palác, kde velvyslanec západního Německa v sedmdesátých letech nahradil diplomaty z Číny, nebyl jediným zastupitelským úřadem, kam od léta 1989 mířili východoněmečtí uprchlíci. Tisíce občanů tehdejší NDR prchaly na Západ nejprve přes Maďarsko, davy lidí zamířily k ambasádě ve Varšavě. Východoněmecký kabinet vzkázal, že cestu pro uprchlíky otevřel z vlastního uvážení jako humanitární krok. Genscherův a Seitersův podíl na vyjednávání popíral. NDR zároveň žádala, aby po odjezdu prvních uprchlíků už další vlaky nejezdily, úřady měly běžence vracet do Berlína. Západní Německo nakonec nepřijalo jen původní čtyři tisíce uprchlíků, nýbrž desítky tisíc. NDR v říjnu uzavřela hranice a zrušila bezvízový styk s Československem. Když na začátku listopadu opět umožnila, aby Němci do ČSSR cestovali jen s platným osobním průkazem, západní Německo reagovalo otevřením svých hranic. Během týdne je přešlo na 60 tisíc uprchlíků. A hranice mezi východem a západem se nakonec otevřely přímo - 9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď. |
Po 25 letech stany na upraveném trávníku mezi sochami a labyrinty z křovin vyrostly znovu. Stejně jako tehdy jsou velké a bílé, stejně jako tehdy se mezi nimi line vůně chystaného oběda. A tak jako před lety proudí branou Lobkovického paláce na zahradu někdejší uprchlíci z východního Německa.
Už se nepočítají na tisíce, spíš na desítky. Většina z nich do Prahy přiletěla, někteří tam však zamířili trabantem, wartburgem či žigulíkem. Pokud je tedy před čtvrtstoletím nenechali zaparkované v některé z malostranských ulic.
Čtyři z opuštěných bakelitových vozítek v pondělí přijely na ambasádní dvůr, páté shlíží na návštěvníky zahrady z mohutných lidských nohou. Vyrobil mu je sochař David Černý, aby události z 30. září 1989 připomínal za palácem dalším generacím.
Jak návštěvníků přibývá, uzavřeným koutem Malé Strany stále hlasitěji rezonuje němčina. Zpočátku poměrně strohá. „Byl jste také na ambasádě?“ „Ano, stanoval jsem na zahradě“. Přestože spolu řada z úterních hostů ambasády trávila týdny v poněkud stísněných prostorách paláce, stála spolu v nekonečných frontách na jídlo či toaletu, v davu lidí se známí hledají těžko. Obzvlášť, když se drtivá většina uprchlíků nikdy předtím, a vlastně ani potom, neviděla.
Genscher na balkoně sklidil potlesk, nemusel ani nic říkat
O uvolnění atmosféry se nakonec postarala klobása s chlebem, která bývalé uprchlíky přivedla ke společnému stolu. Někteří vytáhli staré pohlednice a s ostatními strávníky vzpomínali, jak se žilo za železnou oponou. Další jen mlčky prohlíželi kulisy barokního paláce z počátku 18. století. Zejména pak balustrádou ohrazený balkon, z nějž na den přesně před 25 lety zazněla památná věta: „Milí krajané, přijeli jsme, abychom vám sdělili, že vycestovat je dnes možné.“
Tehdejší západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher neměl tenkrát šanci svou řeč dokončit. Nevadilo mu to, žádný košatý projev podle svých slov neměl ani připravený.
„Cestou z Bonnu mě prostě nic lepšího nenapadlo,“ přiznal novinářům, že jeho slavná věta vznikla spontánně na palubě letadla.
Čtyři tisícovky nadšených běženců propuklo v davový jásot. Slzy štěstí se mísily s bujarým smíchem a potleskem. A to i přesto, že sám přijel kvůli poněkud nepříjemné povinnosti.
Vyjednávání s úřady Sovětského svazu a NDR, kterého se vedle něj účastnil i tehdejší ministr vnitra a šéf úřadu spolkového kancléře Rudolf Seiters, dospělo ke zdárnému konci pod podmínkou, že „vlaky svobody“ běžence povezou přes území východního Německa. Uprchlíci se tak museli ještě jednou ocitnout v zemi, do níž se báli vrátit.
Československo mělo pro Němce udělat víc, míní Zaorálek
Právě proto přijel Genscher do Prahy osobně. Bál se, že vysvětlit to uprchlíkům bude těžké. „Řekl jsem, že budu osobně zodpovědný za to, aby se jim nic nestalo,“ vzpomínal v úterý exministr.
Aplaus čekal na Genschera i po čtvrtstoletí, kdy na tentýž balkon znovu vystoupil. A nemusel ani nic říkat. Stačilo, aby s novinami v rukou zapózoval fotografům. Když pak po červeném koberci došel až k obědvajícím hostům, rozezněl se zahradou další potlesk.
Exministr neměl šanci vychutnat si svou klobásu v klidu. Podával si ruce s uprchlíky, poslouchal upřímná poděkování a rozdával autogramy. Třeba i na vlajku německého Červeného kříže, jehož zástupci - pamětníci i mladá generace - v úterý mezi návštěvníky přijeli.
„Chtěl bych jen vyjádřit lítost nad tím, že tehdejší Československo neudělalo pro východní Němce víc. Stále hledělo s obavami do Moskvy,“ prohlásil na dvoře Lobkovického paláce český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který na oslavy 25. výročí útěku východních Němců dorazil společně se svým německým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem.
Šéf české diplomacie však ocenil jednotlivce, kteří v Praze uprchlíkům pomáhali, ačkoli jim to mohlo přinést řadu problémů s agenty Státní bezpečnosti.
