Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Livia Klausová, první dáma v zemi, toho v knize moc nepoví

  14:39aktualizováno  16:06
Víte, co je na knize rozhovorů publicistky Marcely Pecháčkové s Livií Klausovou, manželkou stávajícího prezidenta České republiky, bez nadsázky nejzajímavější? Černobílé reprodukce z rodinného archivu, jimiž jsou otázky a odpovědi hojně protkány. Naproti tomu, když už jsme u obrazové části publikace Smutkem neobtěžuju, dvě osmistránkové obrazové přílohy, vytištěné na lepším papíře, jsou pouhopouhou galerií oficialit, které můžeme průběžně sledovat v médiích.

Reprodukce z knihy Smutkem neobtěžuju | foto: Kavárna

Ale co text interview, díky a kvůli němuž se díváme na sled fotografií, na kterých nám protagonistka knihy "vyrůstá" před očima z batolete (narozena 10. listopadu 1943), přes pionýrku, studentku, nevěstu, matku dvou dětí až po babičku? Ten text neurazí, ale také příliš nezaujme. Marcela Pecháčková, zástupkyně šéfredaktora časopisu Instinkt, se nijak netají svými sympatiemi ke stávající první dámě, a tím vlastně říká, že nemáme čekat žádnou investigaci, žádné slovní přestřelky, že bude zvídavá laskavě a ohleduplně. A nadto si obě dámy určily, že se pokud možno nebudou bavit o politice.

O knize

Livia Klausová: Smutkem neobtěžuju. Rozhovor Marcely Pecháčkové

Fotografie: různí autoři

Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009, 184 stran + 16 stran fotografických příloh, doporučená cena 229 korun

Každopádně však musela být Pecháčková vytrvalá, neboť Livia Klausová se nezdá být člověkem, z něhož by se repliky nezadržitelně valily a zahlcovaly spuštěný diktafon. Nadto má jednu vlastnost, která soustavným výpovědím rovněž není nakloněna: emotivní, pocitovou, nikoliv faktografickou paměť. "Můj muž se vždycky zlobí, když řekne: A pamatuješ se jak?... A já nevím. Pamatuji si vůni, atmosféru, ale žádné detaily," přiznává se. Aby to však bylo ještě těžší, zároveň je to žena poměrně racionální, která vyžaduje "řád a věci na svém místě". Shrnuto tedy a řečeno ještě jinak, Klausová asi nejlépe hovoří (respektive vyznívá) v interview delšího časopiseckého rozsahu. A vlastně z takových dílčích rozhovorů je kniha zkomponována.


Sama v sobě a se sebou


Premisa, že o politice nebude řeč, je zde dodržována chvílemi natolik důsledně, že se dokonce nevede hovor ani o dějinách, do nichž přitom bylo popisované dění ponořeno. Prostě: bez reflexe. "Nic nemůže být krásnější než šedesátá léta! Na to jsme měli velké štěstí!!" praví Klausová například. "Šedesátá léta nebyla zlatý věk jenom proto, kolik nám bylo let, ale i tím, jak vypadal svět, nebyly velké války, neexistoval AIDS, nebo se o něm nevědělo, všechno bylo nové, prostě krásná doba. Měla nádech. Jaro. Volnost a naději. I v tom sešněrovaném komunismu. To jsou šedesátá léta." To se mi zdá, s dovolením, trochu málo. Připomeňme: válka ve Vietnamu, jaderné pokusy v ovzduší, u nás političtí vězni atd. atp. Aby měl člověk na počátku 21. století toto vědomí souvislostí "o zlatých šedesátých", na to nemusí být žádný velký historizující hnidopich a bourač iluzí. Celá ta kniha se dá označit za krajně privátní, avšak pozor - neplést si s přívlastkem intimní; kdo by totiž hladově čekal, že se tu dozví nějaké těžké "drby" ze života Klausů, zůstane neuspokojen, neboť jde o dialog mimo jiné noblesní.
Reprodukce z knihy Smutkem neobtěžuju

Smutkem Livia Klausová opravdu neobtěžuje. Například kosmetické postižení tváře svého staršího syna zmiňuje, krátce o něm pohovoří, ale nijak se nelituje, potíže s tím líčí věcně. Je to zdrženlivost dámy, která má svůj svět. Ten se formoval ve spořádané rodině s pěti dětmi, v prostředí středostavovských pražských Vinohrad a pobytů na Slovensku, v Dismanově rozhlasovém sboru. Livia byla vzorná žákyně, samé jedničky, rodiče (tatínek Livii zemřel, když jí bylo třináct) vedli potomky ke studiu jazyků… Tato životní cesta, její cudný popis, je textovou páteří knihy, ta ji drží, protože v těchto partiích je vlastně jedno, zda se jedná o manželku prezidenta republiky – je poučné si přečíst, připomenout, zase na jednom konkrétním příkladu, jak se žilo, jaké svazky rodiny poutaly, jaké tradice se v nich udržovaly apod.

Vy nevíte, co říkají lidi?


Kde se však laskavost tazatelky Marcely Pecháčkové ukazuje být planou a špatnou, to je v partiích, v nichž je opuštěna rodinná historie Livie Klausové a chce nechtě je řeč o současnosti. "Vůbec se nedívám na televizi, nečtu noviny a neposlouchám rádio," sděluje první dáma ČR. Nemá prý ráda zjednodušování, a to mediální především – takže média nesleduje a dodává: "Důležité informace se vždycky dozvím od lidí". Co považuje za opravdu důležité informace? Od jakých lidí? A jak ti se je dozvědí? Bez médií s jejich zjednodušováním? Nesleduje Livia Klausová ani žádné zahraniční sdělovací prostředky? To se už nedozvíme, Pecháčková se na nic z toho neptá.

Na slovenské ambasádě je blaze

"Včera jsem byla na slavnostním otevření nového sídla slovenské ambasády v Praze, krásná budova na krásném místě… A přišlo opravdu hodně předsedů vlád? Pan Fico, pan Topolánek, pan Fischer – a toho jediného, jako nového předsedu vlády, mi nepředstavili. To je taková nehezká vlastnost: místo aby měli spor o myšlenky, tak si dělají schválnosti. Ale třeba jen zapomněli, protože to jinak bylo velmi pěkné. Slováci umějí udělat pěknou atmosféru. Žádná kožená potřásání rukou, hned ve dveřích jsem slyšela zpívat Mira Žbirku, pak Helenku Vondráčkovou – to bylo nádherné."
Livia Klausová v knize Smutkem neobtěžuju

Barack Obama a Livia Klausová na ruzyňském letišti, Praha 5. dubna 2009

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Edvard Beneš před svou vilou
ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval jako "zbabělec".To jsou témata zápisníku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.