V knize, které se chopilo nakladatelství Antona Pasienky, Littizzetto s humorem a sympatickou sebeironií povzbuzuje ženy, které sice nevypadají jako ze žurnálu, ale přesto mají svou neodolatelnou vůni.
Ženy dělíte na květinové a zeleninové. Kam byste se přiřadila vy?
Květinové ženy sice okamžitě uchvátí, ale brzy uvadnou. Ty zeleninové neoslní, ale zaujmou chutí a můžete je upravovat na spoustu způsobů. Například žena artyčoková – samý bodlák, ale když ji uvaříte, roztaje a velmi chutná. Já se považuji za ženu ředkvičkovou, ostatně donedávna jsem měla ryšavé vlasy, barvila je henou a vždy to vyšlo jinak. Ředkvička je maličká, nečinně sedí pod zemí, ale když ji vytáhnete, je pikantní.
Takže ženám pomáháte k sebevědomí...
Italskou televizi obsadily ženy překrásné a dokonalé, a všechny, co takové nejsou, se cítí méněcenné. Chci dát naději i těm, jež si mohou připadat obyčejné, ale mají jiné přednosti.
A daří se vám to?
Mé knihy se v Itálii prodalo 1 300 000 výtisků, ohlasy jsou obrovské. Chodí mi i vzkazy od mužů: ti se nejčastěji smějí, protože se v mé knize našli. A poznávají tam i své kolegy.
Muže líčíte jako cyniky, omezence či ťulpasy. Proč tolik skepse?
Nemám příliš dobré zkušenosti, byla jsem dlouho sama. Já i moje kamarádky jsme zažily, že i princové z pohádky se postupem času promění ve Shreky. Začnou doma chodit ve slipech, občas si říhnou, což naráží na ženské pojetí romantiky. Zprvu vás líbali na čelo, po několika letech je to už polibek umírajícího. Sahali vám na prsa, ale později je jediným dotykem náhodné šťouchnutí loktem.
Ale neproměňují se takhle i ženy?
Ve své poslední knize Houby s octem pojednávám o rozchodech a cituji sociology: po třech letech, tisíci dnech, láska zákonitě vyprchá. Ano, i ženy začnou chodit v teplácích a vzrušeně křičí "už dost!" jen v okamžiku, kdy jim skřípnete nerv.
Jak tedy udržet věčnou vášeň?
Asi je třeba od začátku předvídat. Nemít velké iluze a spíše čekat, co přijde. Anebo měnit partnera každé tři roky.
Studovala jste klavír a literaturu. Kdy jste v sobě objevila komický talent?
Odmalička jsem snila o dráze herečky. Pocházela jsem z obyčejné rodiny, otec byl mlékař. Pro rodiče bylo zadostiučinění, když jsem začala studovat na konzervatoři, ale herečka pro ně byla příliš výstřední. Poté jsem byla sedm let na internátní škole s řádovými sestrami, a abych tam těch sedm let přestála, vydolovala jsem v sobě veškerý smysl pro humor a komično.
Cesta mezi špičky showbyznysu byla asi dlouhá....
A velmi, velmi těžká. Neměla jsem žádné známosti a jen talent nestačí. Je třeba tvrdě na sobě pracovat. Začínala jsem jako herečka, psala jsem si scénáře. V Itálii se navíc tehdy nedělaly konkurzy v oboru komedie. V poslední době se to začíná měnit, možná i proto, že každé komické angažmá skrývá i vnitřní smutek. Ve svém posledním filmu hraju městskou policistku, kterou zradil manžel, a tak se dalším mužům mstí tím, že jim dává pokuty.
Máte na své knihy i negativní ohlasy?
Ne. Když kniha vyšla, literární kritici ji přehlíželi a psát o ní začali až v okamžiku, kdy dosáhla rekordního prodeje. I pak ji hodnotili pozitivně: nemohli mi upřít, že má svou funkci a je napsaná originálním jazykem. Ovšem po mých vystoupeních v televizi mi pokaždé volá rozčilený kněz. Já však nenapadám církev – mluvím o svobodné ženě, která se svobodně vyjadřuje.
Píšete o vztazích přes deset let. Neznavilo vás to?
Vše má svůj vývoj. Zpočátku jsem psala o singlech, poté o dvojicích a dvojicích, které se rozdvojují. Teď bych se mohla zaměřit na vztah k dětem, kde prozatím narážím na technické potíže. Ale 15. července se na dva měsíce ujmu ruské holčičky z černobylské oblasti. Tak se uvidí.
