Daniela Hodrová (1946) je nejen autorkou četných románů, ale také literární teoretička, která se v minulosti zabývala tématy jako román zasvěcení (iniciační román), místa s tajemstvím či poetikou literárního díla 20. století. Je nesporně autorkou velmi sečtělou i originální, i když podle některých jejích kritiků je způsob jejího psaní, v němž spojuje klasické literární texty s odkazy například na holotropní dýchání, C. G. Junga, fyzika Fritjofa Capru či Carlose Castanedu, invenční snad až příliš.
V její nejnovější knize, nazvaní Chvála schoulení, se příliš nemění „metoda“ (ten pojem by asi sama odmítla) jejího uvažování, i zde vedle sebe figurují jmenovaní autoři vedle svatého Jana z Kříže či Fernanda Pessoy (podle něhož „to, co nazýváme Bohem, je jeden z našich způsobů existence, jeden z pocitů nás samých v jiné dimenzi bytí“). Zato se ve Schvále schoulení objevují některá pro autorku relativně nová témata, jako reklama, počítačové hry či mobil. Jak si s nimi poradila?
Hlouběji a hlouběji ponořeni v klamu
Hned na úvod uveďme, že podstatná část čtyřsestránkového svazku je věnována kritice současného západního člověka, u něhož Hodrová postrádá tázání po jakýchkoli duchovních horizontech, takže se utápí v povrchní každodennosti, upadá do „zapomenutí na bytí“. To se týká především městského člověka, pomíjivost ve městě je totiž jiná než na venkově: představa smrti, která „přichází požít zralé obilí, aby posléze ze zrn vzešlo osení a obilí nové“, je totiž v městském prostředí iluzorní. V kontextu podobně prastarých až archaických metafor a představ se autorka pokouší o postižení oněch už zmiňovaných moderních jevů. Nejčastěji citovaným, až obsedantně se vracejícím tématem je přitom asi reklama, k níž se pojí výlučně obžaloby.
O knizeDaniela Hodrová: Chvála schoulení (Eseje z poetiky pomíjivosti). Recenzoval a text na záložku napsal Milan Jankovič. Malvern, Praha 2011, 432 stran, doporučená cena 295 korun. |
Reklama vnáší - dle Daniely Hodrové - do každodenní městské reality pokleslé prvky mytického myšlení a obraznosti (podobně jako se při reklamě namnoze jedná o jakýsi pokleslý, banalizovaný, „užitý“ básnicko-rétorický diskurs). Proto podle ní v reklamě často vystupují různé pohádkové bytosti jako džinové či víly Veolia a Magnesia, což však ve skutečnosti jsou „čarodějnice převlečené za dobrotivé víly“. O těch, kteří se nechali svést, autorka mluví jako mnohačetné sektě „svědků Reklamy“, jindy zase všudypřítomné orwellovské Oko Reklamy nazývá Velkou Sestrou. Reklama totiž nemysteriorizuje každodennost a tělo proto, aby je povýšila, nýbrž proto, aby tuto deformovanou, falešnou každodennost prodala a „ti, kteří uvízli v jejím světě, zabředají stále hlouběji do iluzivního, klamného světa…“
Obal knihy Daniely Hodrové Chvála schoulení
Ztraceni v internetovém lese
V podobných citacích a parafrázích by se dalo pokračovat, ale jelikož nejde o myšlenky nijak originální, bylo by to v podstatě zbytečné. Škoda, že Daniela Hodrová raději blíže nerozvedla myšlenku, že jedna z možností, jak s reklamou bojovat, by mohla spočívat v pokusu „číst její banální znaky“ či „zprofanizované symboly v archetypálním kódu – jako poselství z hlubin lidského dávnověku, který v našem nitru trvá“. Pak by třeba došla k diferencovanějšímu závěru – přibližně v tom smyslu, že dnešní člověk touží zhruba po podobných věcech, jako toužili naši dávní předci, kteří však nebyli sváděni průhlednými a často hloupoučkými, ale i roztomilými reklamami, ale neměli tak ani možnost vymýšlet na ně parodie, či z nich dokonce čerpat „hlášky“ příhodné pro určité konkrétní komunikační situace.
Mobilní hry a aplikace na Tokyo Game Show 2011 - na stánku firmy Gree
Ve značně negativním světle pražská intelektuálka rovněž líčí vlnu různých „reality show“ (dějištěm bývá „ostrovní prostor, jako vila, do níž se účastníci neuchýlili před morem a nevyprávějí si tu příběhy jako postavy v Dekameronu“. Co proto od Hodrové dostává též internet. Ten je pro ni znamená novodobou analogii prostoru lesa. Jestliže v rytířských románech podle Daniely Hodrové rytíř zešílel poté, co selhal ve zkoušce, a jeho bloudění bylo způsobem pokání, symbolickou smrtí, po níž se vyvolenému otevřela cesta ke znovuzrození, tak dnešní hráč, propadlý své vášni, bloudí-brouzdá (po internetu), aniž by se však kál. „Uniká před vanitas, a před smrtí – neboť čím jiným než útěkem je pohyb po síti?“
Ilustrační snímek
S takto absolutisticky formulovanými prohlášeními snad ani nemá cenu polemizovat (smysluplnější mi přijdou otázky, zda dá budoucnost za pravdu biologu a filozofovi Stanislavu Komárkovi, podle něhož „obrovskou rychlostí vybujevší internetová kultura je odříznuta takřka ode všech tradičních zdrojů vzdělanosti“, což se blíží básnickým vyjádřením Hodrové, či francouzskému filozofovi Pierru Lévymu, podle něhož „perspektivním cílem kyberprostoru je propojit všechny mluvící dvounožce a zprostředkovat jim účast na kolektivní inteligenci lidstva uvnitř všudypřítomného prostředí“ internetu).
Proč je pro muže nevlastní místem postel
Nicméně pražská autorka naznačuje i optimističtější scénář. Totiž: „Kam až může tato fascinace hrou s její maximální iluzivností dospět? Propadne se svět do Hry jako do paralelního světa, kam lidé odejdou, až život na této planetě nebude možný, do světa zapomnění?“ ptá se Hodrová a pokračuje: „Anebo se mýlím a právě v této Velké hře bude člověk bytí naplno zakoušet?“ Jenže literátka zcela opomíjí skutečnost, že internet může fungovat i jako prostor poznání a tvorby, dokonce i té literární, i jistého typu hledání a budování mezilidských kontaktů a vztahů. Hodrová sice píše i o facebooku, avšak schematicky a jednostranně pouze v tom smyslu, že jeho obliba je výrazem životního stylu Carpe diem, „hédonistického prézentismu“, kde lidé potřebují sdělovat, co dělají právě teď, aby tak jejich přítomnost byla stvrzena.
Naštěstí ve Chvála schoulení čtenář najde i povedenější pasáže, týkající se hlavně interpretací hmotných každodenních věcí. Hned na první stránce autorka kupříkladu pozoruhodně shrnula vývoj, který vedl od primitivních panenek, u nichž ještě byla patrná vazba s totemy, až k dnešním panenkám Barbie. A trochu jako člověk přišlý do 21. století z dávno uplynulého času, autorka popisuje mobil: je pro ni externím tělem a vědomím, pročež „ztratit jej jako by se rovnalo ztrátě duše“. Hodrovou by nepřekvapilo, kdyby se jednou mobily vkládaly do hrobů coby předmět, bez něhož se mrtvý ani po smrti neobejde. Ovšem doplňme, že se tak prý dnes skutečně děje, ale spíš kvůli obavě z procitnutí z domnělé smrti a nutnosti z rakve přivolat pomoc (a domorodci málo poznamenaní západní civilizací uchovávají v oblastech bez elektřiny artefakty jako mobilní telefony ne coby předměty užitkové, nýbrž jako symboly prestiže, jako pseudonáboženské fetiše, jako podivné „suvenýry naruby“).
Prodeje mobilů v ČR za první pololetí 2011
Za pozornost stojí i autorčino líčení výloh pražských starožitností či vetešnictví, které lokalizuje natolik konkrétně, že v tomto smyslu kniha může sloužit i jako velmi specifický pražský bedekr. A originální, i když trochu spekulativní interpretace se u Hodrové dostalo batůžkům: v batůžku jakoby dle autorky „brašna splynula s kabelkou“. Na rozdíl od jednoho českého politika přitom autorka nezkoumá politickou orientaci tohoto zavazadla, zato analyzuje otázky genderové. A výsledek? „Batůžek je oboupohlavní“.
Houpy houpy, Hodrová snědla…
Dělení podle pohlaví autorka provádí i u dalších témat. V kapitole Nebezpečné lože varuje, že „pro muže představuje lože místo jim nevlastní“ (a to nejen lože Prokrustovo či Záhořovo, ale v zásadě každé); na loži muži „jsou totiž nuceni zaujmout – vyjma při souloži – bytostně ženskou polohu“, nemohou v něm tedy jako ve stoji, při chůzi, v běhu či v boji „projevovat specificky mužský postoj“ (a jen na loži tedy mohl být Řehoř Samsa proměněn v brouka). Dále se autorka zaměřuje na židli, která „divoké“ tělo krotí, tělo chodící či běhající zastavuje, civilizuje, „vnucuje mu určitý styl“. Vyjmenovává různá archetypální křesla jako Křeslo Zapomenutí v Hádu či Nebezpečný stolec v cyklu o svatém grálu a konstatuje, že „tradice elektrického křesla sahá hodně daleko“. Připomíná i povídku českého tvůrce Richarda Weinera, v níž se člověk, který slíbil, že přijde, nedostaví a zůstane jen ona prázdná židle – a do protikladu autorka dává dětskou hru na židle, v níž naopak jedna židle vždy chybí.
Továrna ohýbaného nábytku TON v Bystřici pod Hostýnem
Právě svět dětí výrazně vystupuje v závěrečných kapitolách knihy, třeba v té o houpání. V ní Hodrová píše: „… poddat se houpavému pohybu znamená nespokojit se s přímočarou kauzalitou, vrhnout se do náruče nevyzpytatelnému osudu, odvážit se kiergegaardovského ,skoku do víry‘, znamená vzdát se opory země…“ Jsem rád, že takové zanícené řádky někdo věnoval přehlížené činnosti, kterou se svými dětmi provozuji skoro každý den. I když: jako v mnoha jiných ohledech i zde Hodrová trochu přehání - děti se vrhají dolů (zvláště dozadu ve vzpřímené poloze) tehdy, když bezpečně ví, že je někdo chytá. A raději dětem zamlčím i to další, co Hodrová tvrdí o houpání, totiž že obřady, jichž je houpání součástí, „lze nalézt v nejrůznějších kulturách a zřejmě pro svou podobnost s pohybem při souloži se houpání objevuje také v některých svatebních obřadech“.
Pocity zakoušené při houpání patří podle Hodrové spolu s chvěním, transem či orgasmem k zážitkům, ve kterých je možné „pocítit bytí“, do tohoto výčtu pak autorka řadí i schoulení. Zatímco „schoulené tělo přebývá v poloze vanitas, někdy těhotné novým zrozením, otáčející se tělo se pokouší pomíjivost překonat vířivým pohybem, vedoucím k transu a zároveň k transcedenci“. Tím, že se při schoulení hlava přibližuje zemi, jako by se podle pisatelky „lidská bytost navracela ke své zvířecí prapodobě, ne-li ještě hlouběji“.
Prototyp křesla, kde si pouhým houpáním vyrábíte elektrickou energii
Vztyčený člověk čeká od světa odpověď na svou výzvu a staví se k němu jako soupeř, mystik zdvihá hlavu k nebesům, odkud čeká Boží hlas, myslitel si hlavu opírá o ruku, očekávaje hlas zevnitř nebo z právě čtené knihy, „schoulený člověk čeká hlas od země a ze svého nitra“. Tyto pasáže jako kdyby navazovaly na velkého katolického teologa Romana Guardiniho, který uvažoval nad symbolikou pokleknutí, kráčení či stání. Na okraj ovšem opět musím kriticky dodat, že se zde autorka poněkud nechala unést schématem, které vytvořila: mystik totiž rovněž očekává Boží hlas (či dokonce mystickou svatbu) spíše ve svém nitru, stejně jako její ideál schouleného člověka.
Spisovatel Michal Ajvaz
Z českých myslitelů Daniela Hodrová nejčastěji cituje Michala Ajvaze (jako spisovatele i jako teoretika). Nicméně některé analogie najdeme i třeba v myšlení dalšího teologa Tomáše Halíka, jehož jedna kniha má oslavu chvění přímo v názvu a který se kdysi v textu nazvaném Ego dormio (tedy „já spím“) přiznával, že se filozofii věnuje v noci, kdy se „tělo vzdává svého kolmého postavení vůči zemi, pokorně přijímajíc její horizontálu“.
Mohu nyní, po absolvování Chvály schoulení, říct, že když se večer ukládám na lůžko a choulím se k polštáři, dělám to uvědoměleji než dříve.
