U nás Richardu Milletovi (1953) dosud nevyšla žádná kniha, byť je autorem více než padesáti titulů. Žádný z nich ovšem nevzbudil takové pohoršení jako esej Literární chvála Anderse Breivika (Éloge littéraire d´Anders Breivik, nakl. Pierre-Guillaume de Roux, Paříž 2012). Vysloužil si jím označení fašista, provokatér, elitista, reakcionář. Znechucení vyslovil i francouzský premiér Jean-Marc Ayrault.
Diagnóza jednoho zbídačení
Millet se v tom textu pokusil o diagnózu jedné dekadence. Podrobil na osmnácti stranách stav jazyka a francouzskou (a potažmo západní civilizaci) analýze, která vyvolala zděšení. Nejde ani tak o tu drze a „neodpovědně“ skromnou délku vzhledem k tématu - samotný útvar byl jen jakýmsi závěrem eseje s názvem: Langue fantôme : Essai sur la paupérisation de la littérature (Přízračný jazyk. Esej o zbídačení literatury).
Tónem se Literární chvála Anderse Breivika příliš neliší od srovnatelných úvah na podobné téma (i u nás nedávno vyšla Spenglerova kniha Zánik Západu, Academia, Praha 2010), jež západní civilizaci již dávno provázejí. Šokovaly Milletovy aktuální příměry a konkrétní ilustrace problému. Jak může být masový vrah vůbec obhajován?! zněla hlavní námitka. Norský vrah, který má na svědomí 77 obětí, z toho většinu mladých, se ovšem Milletovi stal pouze metaforu zániku západního světa pod náporem imigrace a vlastního strachu podívat se do tohoto zrcadla. Označil Breivikovo vraždění za „esteticky krásné, perfektní a neuvěřitelné“. Samotná „literární chvála“ je u Milleta metafora, nikoliv morální obhajoba - i když se pak Millet, pod náporem rozhořčených hlasů, pokoušel mluvit o nešťastné ironické nadsázce…
Anders Breivik se směje na jednu z právniček během jedné z přestávek (24. srpna 2012)
Hlavním tahounem Milletova eseje je nepříliš originální obecná úvaha nad stavem francouzské literatury, téměř nepřítomné na mezinárodní scéně (což je jistě nadsázka, i když ve srovnání s anglo-saskými tvůrci současné francouzské písemnictví jistě pokulhává), nad rozpadem a vulgarizací krásného jazyka, jehož synonymem se stalo podléhání konzumu. Stav románu je mu vulgární, podobný mezinárodním filmovým scénářům – na ten způsob spřádá své prózy mezinárodně proslulý italský spisovatel Umberto Eco, který se co popularity dle Milleta rovná téměř nějaké videohře. Za nesnesitelné Millet označuje jazykové mesaliance u Michela Houellebecqua a „bukolické okvětní lístky multikulturních pastorál“ nositele Nobelovy ceny JMG Le Clézia.
A Millet se pustil ještě dál. Brojí proti multikulturalismu, proti elitám, jež podporují ztrátu francouzské a evropské identity v moři imigrace ze třetího světa, o níž píše jako o „tragickém okamžiku nové kolonizace“. Národ, zbavený svého jazyka, své kultury, svého osudového poslání, a svých křesťanských kořenů, je pak logicky, tvrdí Millet, odsouzen k zániku.
Proti Milletovi vystoupila ve večerníku Le Monde spisovatelka Annie Ernauxová, jejíž názor podpořilo pod textem dalších 110 spisovatelů, kteří podepsali petici: mezi jinými Tahar Ben Jelloun, francouzský nositel Nobelovy ceny JMG Le Clézio, z mladší generace jako Mathias Enard i Olivier Adam či Amélie Nothombová, ale i například Mazarine Pingeotová, dcera Françoise Mitterranda.
Zvolání, jež spisovatel a nyní již bývalý nakladatelský editor – pod tlakem vzbouřeného veřejného mínění (těch „dobře-myslících“, jak sám říká) odešel z nakladatelství Gallimard – adresoval v následné reakci zvané Proč mě zabíjíte? je citátem z filozofa Blaise Pascala. Toho má katolík Richard Millet velmi rád.
Zacitujme tedy z Pascala:
„Proč mě zabíjíte?
– Ah, co! Copak vy nepocházíte z druhé strany vody? Můj příteli, pokud byste pocházel z této strany, byl bych vaším vrahem a bylo by nespravedlivé vás jen tak zabít; ale jelikož vy pocházíte z druhé strany, jsem hrdinou a tím pádem je to i spravedlivé.
Nemohouce upevnit právo, upevnili jsme sílu…“
Blaise Pascal (1623-1662) - francouzský matematik, fyzik, spisovatel, teolog a náboženský filozof
