Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Když se zastavily rotačky... Revoluční MF vybírali aparátčíci i z vlaků

  0:01aktualizováno  0:01
První polistopadový šéfredaktor Mladé fronty Libor Ševčík vzpomíná na dramatické listopadové dny. Zejména na to, co se dělo v novinách, jak se novináři snažili informovat o událostech pravdivě, ale jak se tomu komunističtí aparátčíci pokoušeli zabránit a 23. listopadu 1989 dokonce nechali zastavit rotačky s vydáním, na jehož titulní straně byla fotografie Václava Havla a Marty Kubišové.

Libor Ševčík se stal šéfredaktorem Mladé fronty v průběhu listopadové revoluce. | foto: koláž iDNES.cz

V pátek sedmnáctého jsem byl mimo Prahu, a tak jsem se o tom, co se stalo na Národní třídě, dozvěděl od přátel, přímých účastníků, a ze Svobodné Evropy. Hned v sobotu jsem se tam šel podívat a po návratu do redakce jsem zjistil, že je nás hodně, kdo surový zákrok proti studentům odmítají přejít mlčením. Zjistili jsme také jako první, že žádný student Martin Šmíd zabit nebyl. Znám totiž jeho rodiče a po pátrání v kolejích nechyběl ani žádný jeho jmenovec.

Libor Ševčík

Libor Ševčík (vlevo) se stal šéfredaktorem Mladé fronty 20. listopadu 1989

Libor Ševčík, první polistopadový šéfredaktor Mladé fronty, se narodil 5. 2. 1946 ve Znojmě. Vystudoval Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích, do roku 1969 pracoval v Televizních novinách. Od podzimu 1969 studoval na Fakultě žurnalistiky UK, kterou absolvoval v roce 1974. Poté pracoval jako topič na chatě Ropička v Beskydech. V roce 1975 nastoupil do zpravodajského oddělení Mladé fronty. Po 17. listopadu 1989 se stal jejím neoficiálním šéfredaktorem a byl volbami do této funkce potvrzen v prosinci téhož roku. Vedl přeměnu svazáckého deníku v nezávislou MF DNES. Funkce se po několika letech vzdal. Poté byl šéfredaktorem Lidových novin, Svobodného slova, časopisu Labužník a zástupcem šéfredaktora Hospodářských novin. Vydal také pět knih o víně, psaní o něm a gastronomii se věnuje dodnes. Nikdy nebyl členem KSČ.

Pro pondělní vydání jsme připravili odsuzující redakční stanovisko a s kolegou Karlem Pacnerem jsme se vydali do nedalekého „Činoheráku“, kde v neděli večer právě vznikalo Občanské fórum. Byl tam pěkný zmatek, na pódium se drali i „odbojáři“, které jsme dobře znali jako exponenty stávajícího režimu. I řadu dalších komunistů, tehdy už sice bývalých, jsem si pamatoval ze svého působení v televizi, ještě jako velice aktivní soudruhy na vedoucích pozicích...

Když jsme se vrátili do redakce sepsat zprávu o dění v Činoherním klubu, už tam řádila šéfredaktorka Miroslava Moučková. Se svým zástupcem zatím stihla vymést z připraveného vydání naše redakční stanovisko, a tak v pondělí vyšla jenom neslaně nemastná zpráva, že se na Národní třídě něco stalo. Když se v pondělí sešla celá redakce, donutili jsme šéfredaktorku, aby konečně povolila vydat pravdivou zprávu s titulkem Brutální zásah.

Na čtvrtek jsme už pak připravili celé noviny podle svých představ: s otevřenými informacemi i komentáři. Tehdy byla tiskárna přímo v budově redakce, a tak jsme po desáté hodině odcházeli spokojeně domů s čerstvým výtiskem „venkovské“ Mladé fronty (MF), která už byla podle našich představ. Tehdy byla dvě vydání. První se muselo z tiskárny dostat po desáté večer, aby mohlo být rozvezeno po celých Čechách (tisklo se ještě v Brně a Ostravě). Rotačky se rozjely s fotkou Havla a Kubišové, ale...

Ráno jsme se nestačili divit. A nejen proto, že pražské vydání bylo celé zmanipulované. Z příkazu stranických a svazáckých orgánů zničili „vnitráci“ balíky venkovské MF; vybírali je i z vlaků, aby se nedostaly ke čtenářům. Fotku Havla a Kubišové nahradila fotografie, na níž dělníci montují novou čističku odpadních vod v Horní Jelení. Část venkovského vydání se přesto na veřejnost dostala, nicméně Vasil Mohorita o den později na plenárním zasedání ÚV KSČ mohl tvrdit, že udělal vše, co bylo v jeho silách, a že „poprvé v dějinách Mladé fronty zastavil rotačky“.

Výtisk Mladé fronty, jak ho připravili redaktoři s fotografií Havla a Kubišové a změna po zásahu komunistických aparátčíků.

Výtisk Mladé fronty, jak ho připravili redaktoři s fotografií Havla a Kubišové a změna po zásahu komunistických aparátčíků.

Takto situaci popisoval můj kolega Karel Pacner: „Ve čtvrtek 23. listopadu jsme měli mít na titulní straně fotku Havla s Kubišovou a přes ně pohled na davy na Václavském náměstí (...) Bylo pravidlem, že první výtisky MF chodily hned od rotačky na ÚV SSM a ÚV KSČ - aby je soudruzi překontrolovali, jestli tam opravdu není něco nepatřičného. Předsedu tehdejšího českého Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže Vasila Mohoritu snímek a článek vyděsil, a proto poslal svého tiskového Milana Flanderku, aby zastavil rotačky. Flanderka byl dříve redaktorem MF, ale brzy se uchytil na ÚV SSM. Služba zastavila tisk, narychlo tam vyměnila fotku a článek, pak mohla rotačka pokračovat. Mohorita přes ministerstvo vnitra zařídil, že balíky s MF vyhazovali esenbáci a estébáci z vagonů, aby nedošly do okresů k dalšímu rozdělování.“

Mimochodem, ještě na zasedání ÚV KSČ 27. listopadu 1989 se chlubil šéf ÚV SSM, jak zabránil šíření kontrarevoluce prostřednictví Mladé fronty a poprvé v jejích dějinách nechal zastavit rotačky. (Později Karel Pacner vypátral, že totéž už mnohem dříve udělal ministr vnitra Rudolf Barák, když cenzoři zjistili, že tajenka křížovky, která měla vyjít den před volbami, je stranicky závadná.)

Příloha k 25. výročí sametové revoluce

Od čtvrtka už jsme si noviny, navzdory Moučkové a jejím věrným, hlídali až do pražského vydání. V regionech se v té době o tom, co se děje v Praze, příliš nevědělo. Televize, rozhlas, Rudé právo a dnes už zaniklý odborářský deník Práce tvrdě držely stranickou linii. Pravdu se snažili, kromě nás, psát jenom v denících Lidová demokracie a Svobodné slovo, dnes už neexistujících.

Paradoxní je, že ještě po zvolení nového Federálního shromáždění si mne pozvalo jeho vedení a hrozilo zákazem Mladé fronty, pokud je budeme dál kritizovat. (Jedním z těch hrozících pohlavárů byl šéf lidovců, později odhalený jako agent StB.)

V sobotu 25. listopadu se konala první mohutná demonstrace na Letné, a tak jsme po dohodě s tiskárnou připravili zvláštní nedělní vydání, které jsme ještě v noci ze soboty na neděli sami distribuovali po Praze. Do redakce už nikdo z oficiálního vedení nepřišel. A tak jsem se řízení redakce ujal s kolegy Bořkem Hanušem a Karlem Pacnerem. (Moučková si už přišla do šéfredaktorny jen pro svoje věci; odešla beze slova se dvěma nacpanými igelitkami.)

Od té chvíle už byla MF zcela svobodná. Rychle jsme získali nové čtenáře, protože všechny ostatní deníky držely nějakou stranickou linii. Rudé právo komunistickou, Lidová demokracie patřila lidovcům, Svobodné slovo socialistům... - a obnovené Lidové noviny fandily Občanskému fóru.

Nový šéf ÚV SSM, které bylo de iure pořád vydavatelem MF, dnes nechvalně známý Martin Ulčák, se sice pokusil sestavit truc-redakci, ale i přes nabídku vysokých platů neuspěl. Provizorní vedení nemohlo fungovat dlouho, a tak jsme v polovině prosince uspořádali neslýchanou věc: volby šéfredaktora. Měl jsem, tuším, tři protikandidáty, ale kolegové si zvolili mne. Za zástupce jsem si vybral svého největšího konkurenta Bořka Hanuše (předlistopadového straníka, ale schopného polistopadového spolupracovníka) a dva mladé „soudruhy“, ekonomického redaktora (a pozdějšího šéfredaktora) Petra Šabatu a komentátora (dnešního poslance za ANO) Martina Komárka. Podařilo se nám společně vytvořit - až do nástupu Blesku - deník s největším nákladem v zemi...

Jak to před pádem komunistů vypadalo v Mladé frontě

O změnách a pohnutkách, které posunuly naši zemi zpět tam, kam historicky patřila, tedy k západu Evropy, se toho už napsalo velice mnoho. Za pětadvacet let vyrostla celá nová generace neovlivněná minulostí. A z nás, aktivních účastníků, se stali pamětníci, kterým mladí shovívavě naslouchají, jako my jsme kdysi poslouchali pamětníky okupace. Ne té sovětské, ale fašistické. Ostatně, tu „bratrskou“ si také pamatuji coby začínající redaktor Televizních novin; z těch nás ale všechny po šedesátém devátém vyhodili.

Když došlo na mě, byl jsem už naštěstí, coby trochu přestárlý student, na Fakultě žurnalistiky UK. Ovšem jako absolvent s poněkud pochybnou minulostí jsem po absolutoriu nesehnal novinářské místo a skončil jako topič u přátel na horské chatě v Beskydech. Mezitím se stal můj spolužák-straník šéfem zpravodajského oddělení Mladé fronty a nabídl mi místo pražského zpravodaje. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po nástupu do Panské ulice, kde Mladá fronta tehdy sídlila, zjistil, že tam pracuje řada lidí vyloučených či vyškrtnutých z partaje a že šéfredaktorem je celkem tolerantní člověk jménem Karel Horák. Toho vystřídal skutečně férový Jiří Fér.

Deník podléhal Ústřednímu výboru Socialistického svazu mládeže; obdobně byly, jinými ÚV, v té době řízeny a kontrolovány všechny tiskoviny. Ovšem ne všude měli redaktoři štěstí na takové šéfy. Po Férovi se stal šéfredaktorem jeho zástupce Kulhánek, sice straník, ale především novinář. Ten mi jednou zavolal na dovolenou do Tater, ať se raději nevracím do Prahy, že máme velký průšvih. V prvním dubnovém čísle roku 1985 totiž vyšla pod titulkem Zdařilý zásah aprílová „reportáž“ o zboření Městského muzea (inspirovaná nedávným brutálním odstřelem historického nádraží Těšnov). S douškou, že za účelem dalšího rozšíření pražské magistrály je na řadě Národní muzeum.

Šéfredaktor to tehdy nejen ustál, ale dokonce nenechal příslovečné lejno shůry propadnout na mě, coby vedoucího zpravodajů, ani na autora té schválnosti. Akorát jsme nedostali prémie a deník ÚV SSM plánované státní vyznamenání...

Po Ivanu Kulhánkovi vedl redakci, v rámci možností celkem demokraticky, Ctirad Frčka, který novinám moc nerozuměl, ale také do nich příliš nezasahoval. Horší, ba nejhorší časy nastaly až poté, v létě 1989, kdy do redakce nastoupila jako šéfredaktorka jistá Miroslava Moučková, dcera nechvalně známého vyšetřovatele StB. Zatímco se kolem nás bortil „tábor socialismu“, jmenovaná se snažila o návrat do padesátých let. Naštěstí v redakci nenašla takřka nikoho, kdo by jí šel na ruku. Mohla se pominout, když se mi podařilo zkraje podzimu zveřejnit článek o tom, že dvacet let zakázaná Marta Kubišová zpívala v pražské Ypsilonce. (Vyhodit mne už nestačila, ale nesměl jsem jet do Říma na svatořečení Anežky České.)

Autor:






Hlavní zprávy

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.