1. Oslabení hlasu Česka
Velké země získají více hlasů při rozhodování na půdě Evropské unie na úkor malých. Podle nového systému bude od roku 2014 pro schvalování některých evropských "zákonů" nutný souhlas alespoň 55 procent členských států, ve kterých zároveň žije alespoň 65 procent unijních obyvatel.
Co to bude znamenat v praxi? Kritici smlouvě vyčítají, že čtyři nejlidnatější a největší země (Německo, Francie, Itálie a Británie) mohou společně zablokovat jakýkoli návrh. A ty samé čtyři země mají tolik obyvatel, že jim stačí sehnat jen jakýchkoli jedenáct malých a v některých oblastech si prosadí cokoli.
Pravda ovšem je, že už dnes princip kvalifikované většiny funguje, jen je o něco komplikovanější. Dnešní systém dává složitým přepočtem o něco větší váhu malým zemím. Váha českého hlasu může do budoucna oslabit, ale v tom hlavní změna není. Ta je zejména v tom, že méně oblastí podléhá právu veta.
2. Zrušení práva veta
Česko ztratí možnost samostatně blokovat některé návrhy. Právo veta se zruší celkem v 70 okruzích. Nejpodstatnější z nich jsou ekologie, energetika a otázky spojené s přistěhovalectvím.
Výhodou je rychlejší rozhodování. Záporem toho je, že nám bude Unie moci předepsat například pravidla pro přistěhovalce či různé ekolimity i proti naší vůli. Změna je naopak pozitivní v tom, že jeden stát už nebude mít právo znemožnit dohodu, se kterou všichni ostatní souhlasí. V těch nejpodstatnějších věcech (daně, obrana, zahraniční politika) právo veta zůstává.
3. Ztráta suverenity?
Ztratí Česko opravdu suverenitu, jak říká Václav Klaus? Ve většině oblastí nikoli, ve výše zmíněných (ekologie, energetika atd.) částečně ano. Psychologicky nejvýraznější je u nich ztráta práva říci: Ne!
4. Europrezident
Už žádný český trapas v podobě pádu vlády v polovině předsednictví EU. Systém, podle kterého se dvakrát do roka mění země "šéfující" EU, už nebude mít takový význam. Místo toho si členské státy zvolí na dva a půl roku svého "evropského prezidenta".
Znamená to, že prezidenti jednotlivých států přijdou o pravomoci? Nepřijdou. Role "europrezidenta" má být spíše organizační a reprezentativní, klíčový význam si nadále zachovají hlavy jednotlivých států.
5. Evropský ministr zahraničí
Lisabonská smlouva také zavádí funkci jakéhosi "evropského ministra zahraničí", který má reprezentovat společnou zahraniční politiku. Takový "ministr" má být silnějším partnerem pro vyjednávání Evropy s velkými světovými hráči, jako jsou třeba Čína nebo Rusko. Je však velkou neznámou, jakou bude mít taková funkce smysl.
Dosavadní zahraniční politika velkých států typu Francie nebo Německa nedává žádný důvod myslet si, že se vzdají vlastních zájmů v zahraničí ve prospěch společného "evropského postupu". Naopak poměrně pravděpodobné je, že by v méně důležitých zemích mohly časem být společné EU ambasády.
6. Lepší policie a žalobci?
Autoři Lisabonské smlouvy chtějí výrazně posílit pravomoci společné policie Europol, která je zatím slabá. Hovoří se o tom, že má získat některé pravomoci americké FBI, tedy elitní policie pracující bez ohledu na hranice členských států, která pronásleduje nejtěžší zločince.
Lisabon také zavádí jakéhosi "evropského státního zástupce", který bude mít na starosti nejzávažnější kriminalitu, tedy například mezinárodní mafii. O praktickém dopadu se zatím můžeme jen dohadovat.
7. Méně eurokomisařů
Od roku 2014 se má snížit počet eurokomisařů o třetinu. Každá země bude mít vždy komisaře ve dvou pětiletých obdobích a ve třetím bude bez něj.
Pokud se však při obsazování nové komise shodnou všechny země, že chtějí komisařů 27, je to podle smlouvy také možné.
Dva roky s Lisabonem13. prosince 2007 24. dubna 2008 12. června 2008 26. listopadu 2008 18. února 2009 6. května 2009 29. září 2009 3. října 2009 9. října 2009 10. října 2009 3. listopadu 2009 |
