Linka bezpečí loni zaznamenala nejvíc hovorů spojených s šikanou za poslední čtyři roky. Proč se počet zvyšuje?
Může to být spojeno s tím, že se o šikaně více mluví a píše, v posledních letech je tomu věnován velký mediální prostor. Nedávno jsme dělali velkou kampaň, kdy jsme do každé školy poslali naše materiály, aby si je školy vyvěsily na nástěnku a děti měly informace o našich službách. Takže to může být také tím. Děti jsou také posilovány v právech na to se ozvat a nechat si poradit. Nerad bych, aby se to, že se na nás obrací více dětí, vysvětlovalo tak, že je šikany víc, protože na to výzkumy v současné době vůbec nejsou.
Peter Porubský, vedoucí Linky bezpečí
Nedávno začal nový školní rok. Bylo hodně dětí, které se bály jít do školy?
To je u nás každoročně jasně očekávané téma. Vždycky poslední týden prázdnin už děti, které si od šikany odpočinuly a nemusely na ni myslet, očekávají, že se vrátí ke stejným spolužákům, takže nám opět začínají volat. Svědčí o tom i to, že o prázdninách máme propad telefonátů spjatých s šikanou na polovinu. Zatímco ve školním roce to je šest hovorů denně, o prázdninách tři.
Změnila se v posledních letech nějak povaha šikany?
Je tu téma kyberšikany, které jsme asi do roku 2007 vůbec nesledovali. Je to jeden z problémů, který má velký nárůst. V roce 2007 jsme měli telefonáty týkající se kyberšikany v řádů jednotek, dnes jich máme přes sto ročně.
 |
Čeho se nejčastěji týkají hovory spjaté s šikanou?
Klasické šikany ve škole nebo ve třídě, ubližování, kdy už nejde o pošťuchování, a dítě se už nemůže bránit. Často děti volají poté, co už požádaly o pomoc rodiče nebo učitele, ale nic se nestalo. Děti se bojí cokoliv udělat, protože jsou drženy pod výhrůžkou, že když to někomu řeknou, bude to horší. Navíc se stává, že oběť ani neví, na koho se ve škole obrátit, neví, že tam je člověk, který by měl pracovat s prevencí šikany.
Přes dva tisíce hovorů na téma šikana
|
Co dětem radíte?
Motivujeme děti k tomu, aby se svěřily někomu dospělému. Když řeknou, že se bojí, že to bude ještě horší, tak poukazujeme i na druhou stranu mince, že to může být naopak ještě horší, když to nikomu neřeknou. Že se to může stupňovat. Dáme jim informace, jak postupovat, často je odkazujeme na metodika prevence, školního psychologa, pedagoga, kterému věří, rodiče, vymýšlíme plán, jak se šikaně vyhnout, než se to začne řešit. Aby se o přestávce držely pedagogického dozoru, u sourozence a podobně.
Jaké případy vám uvázly v paměti?
Hovorů o šikaně máme stovky. Nejvíce mi zůstávají v paměti případy dětí, které už nějaké kroky udělaly, ale nic se nestalo. Od rodičů slyšely, že to musí zvládnout, a od učitelů zase, že se nežaluje na spolužáky. To mě mrzí hodně a je mi těch dětí líto. Pomoc, která by měla být od dospělých automatická, se jim nedostává. Pak máme mnohem těžší práci v tom, hledat dalšího dospělého, ke komu má dítě důvěru. Na řadu se dostávají například i prarodiče a širší příbuzní. Můžeme nabídnout i to, že Linka bezpečí bude kontaktovat orgány sociálně-právní ochrany dětí.
Není pro vás demotivující, že nemáte zpětnou vazbu? Nebo vám děti volají, jak problém vyřešily?
Denně se nám ozvou zhruba dvě až tři děti s poděkováním, že jsme jim na lince pomohli. V dalších hovorech máme často zpětnou vazbu hned – dítě, které na začátku brečelo, je ke konci hovoru zklidněné, má plán, co dělat, poděkuje.
Kdo je nejčastější obětí kyberšikany?
Klasická představa silného útočníka a slabé oběti je mylná. U kyberšikany je důležité, jak je kdo zdatný v moderních technologiích, nikoliv fyzická převaha. Může nastat i paradoxní situace, že když je někdo obětí klasické fyzické šikany tak, jak ji známe, může se stát agresorem v případě kyberšikany.
Je to tedy i tak, že děti, které jsou šikanované, se chtějí pomstít a tak se ony samy stanou agresory na internetu?
Role se na internetu skutečně mohou výjimečně vyměnit, ale děti v pokročilých fázích šikany nejsou většinou schopné ani chodit do školy, natož škodit někomu po internetu.
Peter Porubský, vedoucí Linky bezpečíPeter Porubský (1980) vystudoval psychologii a biologii v učitelské aprobaci na univerzitě ve slovenské Nitře, celý svůj dosavadní profesní život věnoval oblasti sociální péče, neziskovému sektoru a prevenci rizikového chování u dětí a mládeže. Souběžně se studiem na univerzitě pracoval jako konzultant Dětské linky záchrany - slovenské obdoby Linky bezpečí. V Praze žije od roku 2003. Působil jako vedoucí Kontaktního centra SANANIM zabývající se péčí o osoby ohrožené drogovou závislostí a na odboru prevence MŠMT. Od roku 2010 pracuje jako vedoucí Linky bezpečí. |
Jak se nejčastěji kyberšikana projevuje?
Na sociálních sítích se jedná třeba o nenávistné komentáře, vytvoření falešného profilu, který dotyčného vyobrazuje v ponižujících situacích. Dále zveřejnění ponižujícího videa nebo fotografie, koláže, obtěžování přes mobil, e-mail, do kterého se agresor nabourá a posílá zprávy lidem z adresáře toho dítěte. Nový fenomén, kterému se teď věnovalo E-bezpečí z Univerzity Palackého, je šikana v on-line hrách. Děti si mohou krást herní postavy nebo virtuální věci.
Máte představu, kolik takových případů je? Volají vám děti i kvůli tomu? Riziko této formy kyberšikany se týká pouze úzkého okruhu dětí, které tráví hodně času hraním on-line her. Ale na Lince bezpečí jsme párkrát zachytili i tento případ.
Jaká forma šikany je pro dítě nejhorší?
Nelze to takto dělit. Fyzická šikana jde ruku v ruce s psychickým ponížením. Hodně nebezpečná je právě kyberšikana, protože před tou dítě nemůže uniknout. Když je dítě atakováno fyzicky, doma už má klid a je v bezpečí. Ale pokud vás někdo natočil a vyvěsil video na Facebook a hromadí se pod ním komentáře, úniku před tím není ani doma. Publikum klasické šikany je navíc hodně omezené, jsou tam pouze lidé, kteří jsou fyzicky přítomni, ale u kyberšikany to můžou být i tisíce anonymních lidí. V tom má kyberšikana ještě víc devastující účinky na psychiku. Fyzická šikana v sobě zase nese riziko vážného zranění.
Od letošního září vstoupila v platnost novela zákona, která by měla lépe chránit před šikanou žáky, ale i učitele. Myslíte, že pomůže?
Doufám, že přinese jasnější nástroj pro školu v tom, jak řešit případy agresorů, kteří opakovaně překračují hranice. Pro ředitele je snazší takové žáky vyloučit a ochránit zbytek žáků. Měla by na to navazovat intenzivní práce s agresorem a s celou jeho rodinou, šikana a agresivní chování má často zárodky právě v rodině.
Linka bezpečí
|
Linka bezpečí začala spolupracovat na projektu Nenech to být, který se zabývá odhalováním šikany. V čem spočívá?
Je to projekt, který vymysleli studenti z brněnského gymnázia, který v určité fázi přípravy začali konzultovat s pedagogicko-psychologickou poradnou i s námi. Pokud se škola do systému zapojí, vyplní u registrace odpovědnou osobu, která řeší šikanu v dané škole. Ideální je, pokud je to metodik prevence, školní psycholog, nebo vedení školy.
Hlavní myšlenka projektu je, že dítě může bezpečně a anonymně ne žalovat, ale označit spolužáka, který potřebuje pomoc. Dítě vyplní jednoduchý formulář, kdo ve škole potřebuje pomoct, může tam samozřejmě napsat i samo sebe. Tím se oslovují děti, které jsou často svědci šikany, ale bojí se cokoliv udělat ze strachu, aby se šikana neobrátila i proti nim. Člověku zodpovědnému za řešení šikany ve škole pak přijde e-mail a začne situaci řešit.
Funguje to?
V současné době je zapojeno víc než 700 škol. Z hlášení, které máme od dubna, můžeme mluvit o desítkách případů, kdy to zafungovalo a škola ocenila, že se o problému dozvěděla a mohla s žákem pracovat a pomoct mu. Tento systém má velký potenciál zachytit šikanu v jejích počátcích.
Poraďte na závěr rodičům, jak poznat, že je dítě šikanováno?
U fyzické šikany dítě chodí v roztrhaném oblečení, hladové, vymlouvá se, že se mu ztrácí pomůcky nebo že upadlo. U kyberšikany jsou projevy spíš psychické. Dítě má nechuť chodit do školy, má psychosomatické bolesti břicha, trápí ho nespavost, je zamlklé, má noční děsy a podobně. Rodiče často v návalu emocí chtějí uchopit spr avedlnost do vlastních rukou a vyříkat si to s rodiči agresora. To není dobré řešení. Spíš se s nimi jen dostane do konfliktu. Ideální je si promluvit s dítětem, zjistit přesně, co se děje, a pak kontaktovat školu, požadovat od ní řešení situace. Škola má mít stanovené postupy, jak šikanu řešit. Hodně doporučuji nezůstat v tom sám, ale poradit se například na naší Rodičovské lince.
