Jaká bude čeština za dvacet let? Podobnou otázku jsem už dostal. Bylo to na začátku sedmdesátých let minulého století a cílovou dobou měl být přelom tisíciletí. Tenkrát jsem odpověděl, že čeština roku 2000 se bude velmi podobat tehdejší češtině. Ledaže asi bude méně sloužit vědě.
Pochopitelně jsem se mýlil. Protože jsem nemohl vědět, že mezitím dojde ke společenskému převratu, kterému se bude říkat něžná revoluce. A takové výrazné změny ve společnosti se samozřejmě projevují bezprostředně ve slovní zásobě.
Všecko, co je nové, musí být nejdřív pojmenováno, aby to bylo sdělitelné: počínaje tou něžnou revolucí a konče například tunelováním bank.
Dnes tedy můžu říct aspoň to, že pokud v příštích dvaceti letech nedojde ke společenskému převratu, bude i slovní zásoba roku 2030 podobná té dnešní. Pro češtinu té doby bude platit to, co platí stále: jaké hlavy, takový jazyk. (Trefně tak nazvali knihu rozhovorů se mnou moji přátelé Jiří Trávníček a Jiří Voráč.) Protože jazyk žije v hlavách všech členů společnosti. Nežije ani v gramatikách, ani ve slovnících, tam je jen uložen.
To, že Slovník spisovného jazyka českého byl dokončen roku 1971, neznamená, že od té doby se ve slovní zásobě nic nezměnilo! Docela nenápadně se doplňovala a doplňuje odborná terminologie různých oborů. Nenápadně proto, že se většinou týká jen jednotlivých profesí.
Mnohem nápadnější je přejímání slov z cizích jazyků, hlavně z angličtiny. To nezačalo roku 1990. Už předtím čeština převzala mimo jiné na tři tisíce anglických slov, hlavně z oblasti sportu, populární hudby, spotřební techniky, ekonomiky, módy a z dalších, užších oborů lidské činnosti.
Masové přejímání anglicismů po roce 1990 nebylo dosud zmapováno, jisté však je, že mezi přejímkami z cizího jazyka nabylo prvenství. (Germanismů byly osvojeny asi tři tisícovky za celá předchozí staletí.)
Jsou to výrazy z ekonomie (management, dealer...), bankovnictví (kreditní karta, spořicí účet...), obchodu (leasing, hypermarket...), sociologie (establishment, squatter, bezdomovec, gambler, workoholik...), automobilismu (airbag, tankovat...), módy (rifle, top....), počítačů (notebook, modem, surfovat, skener...; v této sféře se také vyvinul svérázný, poněkud variabilní slang), a samozřejmě v reklamě.
To jsou oblasti, kde se příliv anglicismů v budoucnu asi vystupňuje. Mimo jiné díky tomu, že v Evropské unii má angličtina spojující postavení, a také proto, že s novými předměty a jevy se přejímají i jejich pojmenování.
Nejsou to jen slova přejatá v přibližně původním znění, nýbrž také doslovné překlady (homeless - bezdomovec). Já sám bych si přál, aby se v nastávajícím dvacetiletí podstatně rozšířila znalost angličtiny; tím by se její funkce zracionalizovala.
A dále aby angličtina pronikla v podstatné míře do univerzitní výuky, zejména v doktorském studiu. Tak by studium po dávných staletích, kdy jeho prostředkem byla latina, nabylo zase univerzální povahy. Ale nejen univerzitní práce vyžaduje angličtinu. Dvojjazyčnost je potřebný osud méně početných národů. Nejpozději za těch dvacet let by měl mluvit anglicky i každý Čech.
Člověče, nebo čéče?
Jinou, velmi nápadnou změnou češtiny je výrazné zhrubnutí komunikace. To je vidět už na postupné přeměně takzvaných kontaktových slov, kterých užíváme ve spontánním hovoru. V době mého dětství to bylo slovo člověče či čéče. To bylo pak vystřídáno známým vole vole. A dnes, v době mého stáří, je kontaktovým prostředkem mládeže slovo, které tu váhám pro jeho obscénnost vypsat, ale všichni je známe, a slýcháme dokonce i od dívek.
Ale nejen scéna teenagerů je tím poznamenána. Jiný repertoár názvů, ale stejně hrubý, slýcháme v parlamentu. Ti, kteří oslovení toho druhu pronášejí, si nejsou vědomi toho, že nadávka nemá tu moc zhanobit osloveného, ale že je to svědectví o tom, kdo ji pronáší. Obávám se, že v duchu té sentence jaké hlavy, takový jazyk bude tento trend v příštích desetiletích postupovat dále.
Obálka knižního rozhovoru s Dušanem Šlosarem; knihu zmiňuje i ve svém textu
Dialekt, který se nevytratí
Vedle češtiny spisovné máme i češtiny mluvené. Jsou dost rozrůzněné, to jako pozůstatek někdejší výrazné nářeční diferenciace našeho území na čtyři skupiny dialektů: českou, středomoravskou, východomoravskou a slezskomoravskou. To je ten známý rozdíl českého dlouhej, středomoravského či hanáckého dlóhé, východomoravského dlúhý a slezskomoravského ("lašského") dluhy bez dlouhých samohlásek.
Těžiště dialektů bylo ve slovní zásobě spojené s tradičním zemědělským způsobem života na venkově. Ten je však pryč a s ním i ona slovní zásoba; dialekty pozvolna berou zasvé. Už nebude nikdo vědět, co to jsou topenky (tradiční vánoční jídlo), šufeca (hadr), kocycol (přeslička), tlolka (zetlelé dřevo), rozjaviť (dokořán otevřít) a množství dalších specifických výrazů. Budou už jen uloženy v archivech a odborných knihách.
To však neznamená, že mluvený jazyk na celém území je stejný. Není a v příštích desetiletích zřejmě nebude, i když někteří jazykovědci usilují o přiblížení spisovné češtiny středočeskému dialektu. Asi bude marné nutit Olomoučáky, aby třeba místo oni chtějí psali oni chtěj, když říkají oni chcó (a Valaši zas chcou a Ostraváci chcu). Tvaru chtějí se musí naučit všichni. Tak se jistě nedá čekat, že bychom za dvacet let psali, jak nám zobák narost, ale spisovné češtině se nadále budem všichni učit, protože ta nás spojuje. A budeme přitom sledovat, jak se vyvíjí spontánně, ne podle představ teoretiků.
Jisté je, že samohlásková délka nabude jiné funkce, totiž zvýrazňovat pauzové členění výpovědi (... protože opravdů, dostat sé - k originálům je téměř nemožné... určiťé, základem jé - pět rukopisu, přesněji řečenó, pět uplných faksimilií...).
Jeden dialekt se nevytrácí, naopak se obohacuje. Je to takzvaný brněnský hantec. Hantec je však něco specifického, co nevzniklo ze středověké mluvy jako ostatní dialekty, ale z jazyka brněnské periferie na začátku století dvacátého. Ale ona někdejší mluva zlodějů, prostitutek a podobných individuí postupně ztratila své sociální zázemí a po válce se stala základem slangu mládeže, jehož účelem byla a je jazyková komika.
Přátelé hantecu už dovedli také přeložit návrh ústavy Evropské unie.
Kratičký úryvek z preambule: Inspirujíce se evropským kulturním, náboženským a humanistickým odkazem, ze kterého vzešly všeobecné hodnoty nedotknutelných a nezadatelných práv lidských bytostí...
v hantecu zní takto: Po tym, co si natlačili do štryclí evropskó kulturní, pámbičkářskó a lickó erbovačku, kerá zahlásila start vobecném hodnotám nečórnutelnýho rovnýho vegetu kdekterýho usoplenca...
Dvacet let by bylo dost času na pár pravopisných reforem, které by sice nepřinesly nic do exaktnosti napsaného sdělení, ale znejistily by miliony školáků a sekretářek, jako dosud vždy. (Spelling-checker, to jest automatický korektor textů psaných na počítači, by se předělal, a kdo by neměl nový, dopadal by jako blb...) Mám ale naději, že třeba dnešní zmateční nejistota v psaní velkých písmen nebude už vystřídána jinou, jinak zmateční. Ti lingvisté, kteří nic jiného neumějí, budou asi muset poroučet větru a dešti na jiném poli.
Optimistické vyznění mé malé úvahy se mi nedaří. Pořád mě straší ten dlouholetý poznatek: Jaké hlavy, takový jazyk.
O autoroviDušan Šlosar
Vydal řadu popularizačních knih: mimo jiné Otisky, Jazyčník anebo Tisíciletá. |
Narodil se roku 1930 ve Staříči a vystudoval češtinu a ruštinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde také od roku 1959 vyučoval na katedře českého jazyka. Působil i jako pedagog na univerzitách v Münsteru, Řezně a v devadesátých letech vedl Ústav českého jazyka. Soustředil se na oblasti historické mluvnice češtiny, vývoje spisovného jazyka a české dialektologie.
