Naopak, v tom se chová zatím korektněji než jeho předchůdce. Občas popouští uzdu tomu, co by on sám možná nazval nestandardní rysy osobnosti. Klaus se vždy a za všech okolností chce prosazovat. Chce excelovat a poučovat druhé.
Zatím se to projevilo zejména ve vztahu k zahraničí. V domácí politice se ukazuje mistrova dlouholetá zkušenost a znalost spoluhráčů i protihráčů. Jenže doma ho zatím těžší zkoušky nečekaly.
Roli prezidenta nedokázal udržet v irácké krizi. Václav Havel stál vždy na straně USA. Klausův odpor k válkám je všeobecně známý a v případě irácké mise dvojnásob pochopitelný. Jenže prezident nemá kličkovat, nemá vyjadřovat osobní dojmy, nemá zbytečně vyvolávat konflikt se spojeneckým velvyslancem.
Ano, prezident se může pustit do lítého boje s ministrem zahraničí, jako Klaus v otázce Evropy se Svobodou. Ne však, když tvrdí, že má de facto stejný názor. Klaus by se možná rád postavil do čela proevropského tažení, tam však už stojí Špidla. A tak dělá svým kolegům naschvály, aby byl alespoň vidět.
Patrně největší chybu své dosavadní kariéry udělal, když nedokázal vyzvat občany, aby hlasovali v referendu tak či tak a zmohl se jen na alibistické pozvání k urnám. Od prezidenta právem očekáváme velikost. A to i od toho, který jí uzenky, chodí mezi lidi a jezdí v domácí limuzíně.
Naopak, právě skromnost je projevem velikosti. Jenže jejím opakem je ješitnost. Klaus bude mít co dělat, aby se jí zbavil a pokusil se být velkým prezidentem.
