Lidé v Kounově zdí, pečou buchty a začínají si závidět

K o u n o v - Vojenský kuchař, jehož polní kuchyň už řadu týdnů stojí v povodní zničeném Kounově a který vaří pro obyvatele obce, vojáky a brigádníky, si sobotu dopoledne liboval: "Dneska je svátek. Poprvé od povodně tu vaříme maso. Bude slepice na paprice." A pak poněkud znechuceně dodal: "Konzervy už nemůžu ani vidět. Až půjdu do civilu, napíšu kuchařku. Bude se jmenovat Lunchmeat tisíckrát jinak." Kuchař tu není moc spokojen. Už je tu moc dlouho, daleko od domova, zbylo mu jen kotě, které si tu ochočila mladá brigádnice, jenže ta už dávno odjela, a za ten čas, co je tady, se naučil, tak jako všichni v obci, koukat druhým do kuchyně. Z toho, jak to v Kounově chodí, je otrávený. "Mám rozkaz vařit, tak vařím. Jinak lepší nevidět neslyšet." Kounovský starosta Zdeněk Šritr byl v sobotu dopoledne na obecním úřadu. Z toho všeho, co se dva měsíce děje v jeho vesnici, je už trochu unavený. "Je toho moc. A žena už mi občas vynadá, že se starám jen o ostatní, ale o vlastní dům ne. Ale copak můžu dobrého zedníka, když se tu objeví, poslat k nám, a ne k sousedům?"

Starostův domek to při povodni odnesl jako řada jiných v obci - zaplavila jej voda, a co nezničila ona, to rozklížila metrová vrstva bahna. Kolem domu už sice není hradba kamenů, před zápražím se dokonce začíná zelenat nová tráva, ale zdi jsou pořád vlhké. A zatímco všude kolem se betonuje, zdí a omítá, tady jsou pořád vidět šrámy, které způsobil nedaleko tekoucí potok. "Byli tady lidé z Troubek. Od nich vím, s čím musím počítat. Deprese, hádky mezi sousedy, závist," říká starosta. Když před pár dny napsal všem spoluobčanům, jimž začátkem léta povodeň zničila nebo i sebrala domy, dopis, v němž jim oznámil, že brzy dostanou peníze, které přišly na obecní povodňové konto, připsal doušku: "Vím, že je to těžké po prožitých událostech, ale snažte se být stále lidmi. Uvědomte si, že zde budeme spolu všichni dále žít, proto spíše jeden druhému pomáhejte, a ne mu záviďte, že on má menší či jiné poškození domu. Vždyť povodní jsme poškozeni všichni, každý však jiným způsobem." Vidí to starosta, vidí to i kuchař, vidí to všichni. Jen se o tom nahlas moc nemluví. Kounov, jakkoliv teď už působí poklidně a všedně, neboť tytam jsou stovky brigádníků a vojáků, si znovu prožívá povodňové drama. I když teď už nejde o životy, ale o dobré sousedské vztahy. "Nestalo se jim celkem nic, jen jim spadla jedna zeď, kterou jim ale zase brigádníci postavili. Dovnitř se jim voda nedostala, nábytek jim zůstal celý. A přesto chtěli od humanitární pomoci vybavit dětský pokoj," říká soused o sousedovi. Lidé jsou trochu podráždění, nevědí, co je to odpočinek (starosta byl minulou neděli poprvé od povodně na pár hodin v lese na houbách, ale spíš aby konečně trochu relaxoval), většina jich bydlí provizorně a vidí, že se jim začíná rozesychat i nábytek, který se podařilo zachránit a který vypadal, že to přežije. Peněz je málo, platy malé, ve vzduchu už je pomalu cítit zima, jež sem, do horského údolí, přicházívá brzy. "Řekli jsme si, že teď raději nebudeme myslet na vánoce, bůhví jaké letos budou," povzdechla si paní Cvejnová z jednoho z vyplavených domků.

JAKO PRVNÍ BUDE V NOVÉM BYDLET PES

Všichni mluví o tom, že musí zatnout zuby a pomalu dávat všechno do pořádku. Měsíce, roky. A všude někde v koutě číhá strach. Z toho, jak se teď bude žít, i z potůčku, který jim tiše bublá pod okny. "Když jsme tu samy a prší, mám takový divný pocit," říká paní Marková, vdova se třemi dcerami, jejíž dům byl na odpis, ale podařilo se ho zachránit. U Marků v sobotu usazovali futra do nově postavených zdí. "Dneska zasadíme dveře a poprvé od povodně si zavřeme dům. Už se nemohu dočkat. Co je to dům bez dveří," libovala si paní Marková. Zatím na noc zavírala jen prknem postaveným napříč. "Teď už tady jako dřív nehlídá policie, v poslední době jsem se začínala bát zlodějů." U jejího domu zastavilo auto, pár chlapů vyložilo novou psí boudu, prohodili něco vět a odjeli. Chalupáři odkudsi z vršků. Lidi z města, kteří do hor jezdí na víkend. Paní Marková s jednou ze svých dcer postavily boudu tam, kde bývala ta stará, než ji do neznáma odplavila voda, a dcera řekla: "Tak náš pes tu má jako první novou střechu nad hlavou." U paní Markové se od povodní vystřídaly stovky brigádníků, její dům má zpola nové základy, novou zeď, novou verandu, mnohde nové podlahy, ze všeho ještě dýchá vlhkost. Ale s ruinou, která zbyla po povodni, se to už nedá srovnat. "Už zase věřím, že jsou na světě hodní lidé. Bez nich bychom si s tím nikdy neporadily. Ani si je všechny nepamatuji, měla jsem si aspoň napsat jejich adresy. Ale nebyl na to čas," povzdechla si žena. V jejím domě, byť má ještě daleko do normálního domova, na první pohled vládne smír a klid. Deprese? Popovodňový posttraumatický syndrom? Nic takového. "Už jsme si řekly, že se tu celá rodina sejdeme na vánoce," říká paní Marková.

TŘICET LET PRÁCE, A TEĎ JE TO PRYČ

Pár desítek metrů odtud stojí stará roubenka, renovovaná, ale určitě z minulého století - základy podemleté, v původní poloze je drží pár kůlů. Žena, věkem tak před penzí, smutně z okna přehlíží kamennou spoušť kolem. Chalupářka z Prahy. Třicet let spolu s manželem dávali chalupu dohromady. Těšili se, že tu budou trávit důchod. Teprve v sobotu našla sílu sem přijet, aby se podívala, co jim voda vzala. Dívá se, vidí těch třicet let, zahrádku, místo níž je jen naplavený štěrk, a zničenou podlahu a rozklížené skříňky a pár prken, kde býval dřevěný můstek přes ten proklatý potok, a támhle stála houpačka pro vnučku. Tohle už nikdy nebude, jak to bylo. Je jí do breku. Její manžel říká: "Nebydlíme tady, ale dřeli jsme tu jako místní. Dali jsme to tu do pořádku. A teď jako bychom neexistovali. Jsme jen chalupáři. Všude posílali brigádníky, všem pomáhali, všichni tady dostanou peníze. Ale my nic. My tu teď jako nejsme, tohle stavení neexistuje. Vždyť je to taky majetek, i když je vyčleněný z bytového fondu. A přišli jsme o něj jako všichni ostatní." Snad by se i pustili do oprav, ale nemají peníze. Naštěstí měli chalupu pojištěnou a pojišťovna jim něco zaplatí. A to v sobotu ještě nevěděli, že i jim obecní zastupitelstvo přikleplo nějakou tu korunu z povodňového fondu.

UŽ JE ČAS OČISTIT DĚTEM PÁR HRAČEK

U Cvejnů, kteří dopadli podobně jako starosta, se v sobotu dopoledne pekly buchty. Už podruhé od povodně. "Ze sporáku sice pořád tahám nějaké chuchvalce, to asi jak stál ve vodě, tak se tam rozmáčela izolace, ale trouba nám peče," říká paní Cvejnová. V kuchyni, kde dřív bývalo všechno nablýskané, dnes hospodyně každou chvíli omluvně řekne: "Ty židle jsou oprýskané, to jak stály ve vodě. A lino se úplně zničilo, zatím tu máme jen beton." Z následků povodně se paní Cvejnová vzpamatovávala dost těžko, stačila věta vzpomínek na osudnou noc a po tváři jí hned tekly slzy. Teď už je klidnější, i když k radosti má ještě hodně daleko. Vnitřní zařízení domu je zničené, ona pobírá invalidní důchod a manžela jí před týdnem odvezli do nemocnice. "Už měl dva infarkty, a to, co nás postihlo, mu nepřidalo. Ale už ho odpojili od hadiček, je mu líp. Odpoledne za ním jedu na návštěvu." Vnuk paní Cvejnové, novopečený prvňáček, si v kuchyni hrál se židlí. "Přišel o všechny hračky," říká jeho matka, dcera paní Cvejnové. A prvňáček dodává: "Dostal jsem k ježíškovi auto na vysílačku, jenže se mi utopilo v bahně." Zeť paní Cvejnové v té chvíli na dvorku kartáčkem na zuby čistil od bláta pár malých autíček. "Konečně jsem se k tomu dostal, dřív na to nebyl čas." Na dvorku stojí dvě automatické pračky. Dar z humanitární pomoci. První nemohla fungovat už od pohledu, jak byla rezavá, druhá, kterou Cvejnovi dostali, není o mnoho lepší, těsnění žádné, buben děravý. "Někteří lidé sice jako pomáhali, ale přitom se zbavili jen nepotřebných vraků," prohodila dcera paní Cvejnové. "Co my teď tady s tím, je to jen pro zlost." A to se ještě někteří sousedi nechávají slyšet: "Koukněte Cvejnovi, dostali od humanitárky dvě pračky, copak oni na jeden barák potřebují dvě pračky?"

STAROSTA TOHO MÁ DOST, ALE NEODEJDE

Starosta Zdeněk Šritr (je nezávislý) sice mohl jít v sobotu odpoledne zase na houby, ale nešel. Seděl v kanceláři a sepisoval přihlášky kandidátům do obecního zastupitelstva. Už je nejvyšší čas, volby budou za pár týdnů. "Nemůžeme to nechat plavat, teď určitě ne. Kdyby u nás nebyly volby, Kounov zanikne, připadne k nějaké jiné obci. Jenže Kounov je dnes pojem, už jen kvůli všem, kteří nám pomohli a pomáhají, nemůže Kounov zaniknout." O svůj úřad se chce starosta ucházet znovu. "Budu kandidovat. Myslím, že teď od toho nemohu odejít. Cítím odpovědnost za to, co tady bude dál." Hodně lidí v obci si ho chválí, jen jeho vlastní žena moc ne a pak ještě pár dalších, nespokojených, na jejichž adresu říká: "Tak ať to zkusí dělat..." Pak zvedne oči ke stropu a přemýšlí nahlas: "Jsme taková rozstrkaná obec, tu barák, tam barák, dlouho se tady nic nedělalo. Ale teď, když je to tu všechno rozrýpané, si myslím, že bychom se měli pustit do stavění - kanalizaci, vodovod, stejně je ve většině studní otrávená voda, chybí nám toho hodně. Na okrese už nám zpracovávají studii. A jedna realitní kancelář už začala jednat o vykoupení některých pozemků pro obec. Záchranné práce po těch týdnech už nějak běží, v tom už jsem se naučil chodit, největší starost teď mám o to, co bude dál."

BEZDOMOVEC NAŠEL DOMOV (DO JARA)

V poledne se vydával oběd. Pro slepici na paprice si přišel i brigádník, tak padesát let, původně zedník od Trutnova, jinak bezdomovec z Prahy, toho času na výpomoc u Marků. Líbí se mu tady. "Dělám za stravu a za byt, víc nepotřebuju. Je to stokrát lepší než se poflakovat někde u hlavního nádraží. Chtěl bych tu vydržet do jara, přečkat tu zimu. Když mě tady budou chtít." Říká, že k lidem z Kounova má docela blízko. Nebo že oni mají blízko k němu. "Já nemám nic. A oni taky přišli skoro o všechno."