Stačí záchvěv a propadáme se, bijeme se a zápasíme o život.
Myslíte si, že to rabování, znásilňování a teror, které se během pár hodin objevily v New Orleansu, by v civilizované Evropě nenastaly? Tak popřemýšlejte.
Už jsme to tu měli – před šedesáti lety. Přečtěte si memoáry lidí, kteří přežili holokaust a gulagy, nebo anonymní deník jedné Němky žijící v roce 1945 v Berlíně. Znovu se to stalo teprve před deseti lety v Bosně. A to nešlo o žádnou obrovskou přírodní katastrofu.
V základě jde stále o totéž: odejměte základní pilíře organizovaného, civilizovaného života – jídlo, přístřeší, pitnou vodu, minimální osobní bezpečí – a během pár hodin se vrátíme k válce všech proti všem.
Někteří lidé projevují hrdinskou solidaritu; většina lidí se však pouští do nelítostného boje o přežití.
Slovo civilizace původně odkazovalo k přechodu lidských zvířat k civilizovanosti – dosažení uznání lidské důstojnosti, nebo alespoň přijetí potřeby takového uznání. Když jsem si tuhle četl knihu Jacka Londona, narazil jsem na neobvyklé slovo: decivilizace. Tedy opačný proces, kdy lidé přestávají být civilizovaní a stávají se barbary.
Gorila má svůj banán
Náznaky se objevují stále. Představte si, jaké to je, čekat pozdě v noci na odlet, který se zpozdil nebo byl zrušen. Nejdříve se pečlivě střežená bublina osobního prostoru rozdrobí na záblesky solidarity. Pohledy vzájemného soucitu zpoza novin nebo laptopu. Pár slov sdílené frustrace nebo ironie. Často to přerůstá v projevy skupinové solidarity namířené proti zaměstnancům aerolinek.
Ale pak se objeví fáma, že v letu u brány 37 je ještě pár volných míst.
Solidarita se hroutí. Muži v oblecích, s vytříbeným stolováním, honosící se titulem z Harvardu, se mění v gorily řítící se džunglí. Ostrými lokty se zbaví konkurence a probojují se k palubní vstupence.
Gorila, která dostala banán.
Mám pocit, že v 21. století takových situací bude čím dál víc. Přijdou další přírodní pohromy. Pokud budou pohromu američtí politikové jako John McCain interpretovat tak, že jde o "budíček", který má Američany upozornit na následky toho, jak USA pumpují kysličník uhličitý do atmosféry, pak je to dobře. Ale možná je pozdě. Pokud budou velké části světa sužovány bouřemi a záplavami, pak je to, co se stalo v New Orleansu, pouhý dýchánek. Je tu i terorismus, který zatím vyvolal hněv, strach, ale nevyústil v masovou hysterii. Předpokládejme, že jde teprve o začátek.
Předpokládejme, že nějaká teroristická skupina odpálí ve velkém městě špinavou, nebo dokoncemalou nukleární bombu. Co potom?
Evropské barbarství
Síly povodně téměř dosahuje tlak masové migrace z chudého a přelidněného jihu planety na bohatý sever.
Pokud dají přírodní nebo politické katastrofy do pohybu další miliony lidí, mohly by naše imigrační kontroly dopadnout jako hráze v New Orleansu.
Ale i za současné úrovně imigrace by mohly být výsledné střety výbušné – zvláště mezi muslimskými přistěhovalci a stávajícími obyvateli Evropy.
Jakou míru civilizovanosti si udržíme? S tím, jak o sobě mluví někteří Evropané a někteří muslimští přistěhovalci, pozoruji zvětšující se mrak nového evropské barbarství.
A pak je tu úkol vyrovnat se s Indií a Čínou. Zvláště v případě Číny, její vůdci se u moci udržují využíváním diverzního nacionalismu, vyvstává hrozba války. Nic nepřispívá k decivilizaci spolehlivěji než válka.
Katrinu berme jako apel, abychom se problémy začali zabývat. Aby velké bloky a mocnosti světa dosáhly nové úrovně spolupráce. Ale po střízlivé analýze můžeme dojít k pesimističtějšímu závěru: že někdy kolem roku 2000 svět dosáhl vrcholu šíření civilizace, k němuž budou příští generace vzhlížet se závistí a nostalgií.
