Před časem byl v Krkonoších vyhlášený celý týden čtvrtý stupeň lavinového nebezpečí. Po jak dlouhé době?
Poslední taková situace byla v roce 2006, od ledna 2002 se to stalo celkem třikrát.
Osobně si nepamatuji, že by během dvou měsíců pod lavinou umřeli dva lidé.
U nás určitě ne. Občas spolupracujeme s polskými kolegy a na jejich straně loni a předloni na jaře pod lavinou umřeli tři lidé. - čtěte V Jeseníkách zemřel mladý snowboardista, zasypala ho lavina
Adolf KlepšK horské službě nastoupil na podzim v roce 1985 jako takzvaný čekatel. Od května 1988 je jejím řádným členem. V Krkonoších se narodil a prožil celý život. Vystudoval gymnázium, letos mu bude 45 let. Než nastoupil k horské službě, pracoval jako pošťák. "Práci bych neměnil, ale nebaví mě, že jako náčelník oblasti jsem víc administrativní pracovník než záchranář." |
Čím to je?
Jednak počasím, které tyto nehody vždy do velké míry ovlivní. A také - podle našeho názoru, statistika neexistuje - se do volného terénu vydává čím dál tím víc lidí. Skialpinismus i freeride je zajímavá adrenalinová aktivita, je dostupnější vybavení.
Nevyplatilo by se tedy víc pracovat s lidmi, kteří tento druh sportovního vyžití vyhledávají, než jim ho zakazovat? Aby přesně věděli, jak se v horách mají chovat a co jim hrozí?
My jako horská služba jim nic nezakazujeme. Veřejnost míchá dva pojmy - ochrana přírody a prevence pohybu na horách, zvlášť ve volném terénu. Nám přijde kontraproduktivní, aby lidé, kteří se dostanou do laviny, byli poté ze strany národního parku sankcionováni. Říkali jsme to také jeho řediteli. Lidé tuto hrozbu vnímají, jakože dělají zakázanou činnost a bojí se získat u nás potřebné informace. Přitom propagujeme, že jim je podáme. Další věcí je, že se snažíme uspořádat pro veřejnost workshopy k problematice lavin, aby si znalosti pohybu ve volném terénu a práci s lavinovými vyhledávači osvojili. Tím je ovšem nechceme navádět k pohybu ve volném terénu v Krkonoších, kde se to nesmí. Z pohledu prevence je to velmi důležité.
Chování na horách by mohlo být ve školních osnovách, soudí náčelník krkonošské horské služby Adolf Klepš.
Měl by tedy člověk před nasazením sněžnic nebo skialpinistických lyží projít lavinovým kurzem?
Pokud se bude chtít věnovat volnému lyžování, měl by tyto znalosti mít. A bude-li kurz pořádaný autorizovaným cvičitelem, například horským vůdcem, pak to význam má. I horská služba do budoucna takové kurzy chce pořádat. Ale pokud to bude dělat "na divoko" nějaká cestovka, jsou to vyhozené peníze.
|
Podívejme se na školní lyžařské kurzy. Dostávají jejich účastníci alespoň základní informace o pohybu v horách?
Je řada škol, které si objednávají besedy s horskou službou a jejich žáci je dostanou. Ale není to v osnovách, záleží na učiteli, takže dostatečné to určitě není.
Zvou si vás na všechny kurzy, které se v Krkonoších konají?
My nevíme, kolik se jich tu koná, někdy se zúčastníme čtyřiceti přednášek, někdy šedesáti. Ale kolik procent z nich si nás pozve, nevím.
Měla by to přijít do osnov?
Nevím, jestli přímo do osnov, ale systémově by to chtělo řešit.
Když jsem přijížděl do Špindlerova Mlýna, nikde jsem nenarazil na varování, že je v Krkonoších vyhlášený 4. stupeň lavinového nebezpečí.
Brány a informační cedule jsou v režii města. Dozvíte se tedy, jak je plné parkoviště. U skiareálů se zase dozvíte, jaké sjezdovky jezdí. Horská služba na železnou bránu, kde bychom toto varování vysílali, nemá prostředky. Informujeme tedy v pořadu Panorama na ČT2, prostřednictvím médií a našich internetových stránkách.
"Z boudařů dnes u horské služby není nikdo. Dnešní majitelé chat nemají zájem, ale snažíme se je vychovat."
Proč nefunguje spolupráce mezi samosprávou, provozovateli skiareálů a horskou službou?
To nejsem schopen říct. Každé středisko je specifické, někde třeba žádná samospráva nebo skiareál není - například Pustevny. Ve Špindu by to asi šlo, ale nikdy jsme o tom nebavili, možná je to dobrý nápad na diskusi. S provozovateli skiareálů pravidelně spolupracujeme například na poli prevence úrazů na sjezdových tratích.
Podmínky přijetí k Horské službě- dobrá fyzická kondice |
Z dětství si pamatuji, že správci horských chat byli dobrovolní členové horské služby. Jak je to dnes?
Z boudařů už není po privatizaci bud téměř nikdo členem horské služby. Současní majitelé horských bud nemají k Horské službě žádný vztah.
Na kolik se to projevilo na vaší práci?
Snažíme se správce znovu vychovávat. Co mají dělat, když se jim na boudě někdo objeví, aby nám to dali vědět. Může jít o člověka, kterého hledáme. Nebo aby věděli, jak poskytnout první pomoc a jak volat zdravotní záchrannou službu.
Máte spočítané, za jak dlouho jste schopný obsloužit vaši spádovou oblast?
Náš dojezd ve volném terénu je přibližně třicet minut. Není to ovšem závazné, jde o interní rozdělení v rámci pracovních obvodů v Krkonoších. Záleží ale samozřejmě na podmínkách, které jsou samozřejmě rozdílné v létě a v zimě.
Před časem došlo k transformaci Horské služby na obecně prospěšnou společnost. Zlepšily se vám pracovním podmínky?
Díky tomu, že jsme založení z rozhodnutí vlády z roku 2004 a organizačně spadáme pod ministerstvo pro místní rozvoj, stát se zavázal, že nás bude systémově financovat. Druhá věc je, jak to je plněno. Když stát nemá peníze, nedostanou se ani k nám. Je to neustálá licitace o to, co můžeme pořídit. To je znát například na obnovení techniky, rekonstrukcích stanic. Nejvíce je to znát na investičních prostředcích, například na rekonstrukce stanic.
