Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

PSYCHOLOG V NEVĚSTINCI: Sex bereme moc vážně. Dá se prodávat jako umění

  9:55aktualizováno  9:55
Přijímá nové dívky, řeší jejich vzájemné spory a radí jim, jak zaujmout klienty. Lukáš Sedláček, vztahový manažer v pražském nevěstinci Showpark, má mezi dívkami i řadu kamarádek, se kterými běžně zajde na pivo nebo do kina. Na pokoj s nimi ale určitě nechodím, říká v rozhovoru pro projekt Lidé Česka.

Lukáš Sedláček pracuje jako vztahový manažer v pražském nevěstinci Showpark Da Vinci. | foto:  Michal Šula, MAFRA

Pracujete na pozici vztahového manažera v klubu Showpark, což je vlastně nevěstinec. V čem vaše práce spočívá?
Vztahový manažer je obecně člověk, který se stará o slečny, které v klubu pracují. Firma má samozřejmě spoustu zaměstnanců na mnoha úrovních. Jsou to barmani, jejich manažeři, recepční, lidé, kteří zajišťují bezpečnost, HR, marketing, IT oddělení. Vztahový manažer pracuje přímo s dívkami. Je odpovědný za nábor nových slečen. To znamená, že s nimi dělá pohovor, při němž zjišťuje, jestli by spolupráce měla smysl, tedy jestli jim práce bude vyhovovat, jaké mají představy o výdělcích a o práci. Poté, když se na spolupráci domluvíme, tak manažer rozhoduje, do které z našich dvou provozoven se dívka bude více hodit, kde se jí bude více dařit. Když začne pracovat, tak se vztahový manažer snaží podpořit její úspěšnost.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz .

Jak tedy probíhá váš pracovní den, tedy spíše noc?
Myslím, že byste možná byla zklamaná tou obyčejností. Naše porada připomíná běžnou poradu, kde se řeší běžné provozní věci. Na začátku večera mám většinou domluvené informativní pohovory s novými dívkami, které by si to u nás chtěly vyzkoušet. V rámci večera pak mám pohovory postupně se všemi slečnami, které v podniku pracují. Často se to týká i vztahových záležitostí, osobních problémů, úspěšnosti a práce s klienty. V průběhu večera pak člověk řeší konflikty se zákazníky nebo i mezi dívkami. Řeším také nájmy a starám se o finanční stránku byznysu.

Máte tedy přehozený den a noc...
Mně to vyhovuje. Dřív mi spíš dělalo problém ráno vstávat. Jsem noční pták.

Říkáte, že pracujete na úspěšnosti slečen. Jakým způsobem jim můžete pomoci?
Obecná představa je, že přijde supermodelka, která tu práci už dělá dva tři roky a je zkušená. Často to je ale spíše tak, že slečna chce tu práci dělat, má nějaký potenciál, ale není úspěšná. Vztahový manažer by jí měl pomoci toho úspěchu dosáhnout. Nechci říct, že to je terapie nebo koučink, nicméně z dálky to tak může působit. Pracujeme společně na úspěšnosti slečny.

S čím mívají obvykle problémy?
Ta práce je zejména o komunikaci a dívky často s klienty komunikovat neumí. Mají představu, že stačí dobře vypadat a všechno půjde samo. Je možné, že před patnácti, dvaceti lety to tak bylo. Dneska to tak ale rozhodně není, konkurence je velká a klienti už očekávají něco více. Je velké umění zákazníka zaujmout, získat ho.

Takže jejich práce nespočívá jen v ložnicích.
To, co se děje na pokojích, s nimi řešíme minimálně. Pro většinu z nich to ani není žádné zvláštní téma. Já pracuji spíš na osobních problémech, které vyplývají z jejich práce. Proto je dobré, že vztahoví manažeři, kteří pracují ve firmě, mají třeba vzdělání v oboru psychologie nebo sociální práce. Velmi častý problém, který dívka řeší, je třeba poškozené sebevědomí z toho, že se jí nedaří, že jí zákazník odmítne. To je největší rána pro její ego. Je to dané tím, že běžně na to holka není zvyklá. Genderový stereotyp je takový, že muž je ten aktivní. Když jde holka na diskotéku, tak tam nikoho nebalí, většinou balí muž ji. U nás si ale zákazník platí právě i za to, že slečna sbalí zákazníka. A ty slečny to na začátku neumí, protože to nikdy nedělaly. Nevybíravé odmítnutí je tak může ranit.

Vy jim tedy radíte, jak klienta „sbalit“?
Řešíme obecně komunikaci, přístup ke klientům, jak navázat komunikaci, ale také obchodní dovednosti, protože spousta zákazníků samozřejmě smlouvá o ceně. Některé holky neumí moc jazyky, tak jim pomáhám i s tím. Pracujeme ale také, dá se říct, na filozofii té práce, jakým způsobem se srovnávají s tím, co dělají, proč to dělají, jestli to je dobré, či není...

Od vysokoškolaček po mámy od rodin

Lukáš Sedláček

Narodil se v roce 1980 v Brně. Na Masarykově univerzitě vystudoval psychologii a žurnalistiku. Pracoval v neziskové organizaci Nesehnutí, poté jako psycholog na Vyšší policejní škole v Brně. Působil i jako doktorand na fakultě FSV MU. Doktorát však nedokončil. Tématem disertační práce, stejně jako dokončené magisterské, byla Asexualita - lidé bez zájmu o sex. Krátkou dobu pracoval jako hlavní manažer luxusního hotelu v severovýchodní Anglii. Od roku 2013 žije v Praze a pracuje jako vztahový manažer v podniku Showpark.

Dívky tedy přicházejí bez předchozích zkušeností s touto prací?
Spousta z nich zkušenosti má, ale podmínky v jiných podnicích jsou hodně různé a jinde třeba nemusely zákazníky získat, byznys tam domlouvali třeba manažeři. U nás je to ale postavené na té slečně.

Ta totiž není zaměstnankyní podniku. Platí si za pronájem pokoje a veškerý byznys se zákazníkem si domlouvá ona. Neexistují žádné provize, žádné další peníze, které by odevzdávala. Neurčujeme, co má nebo nemá dělat. Neurčujeme ani ceny. Jim to nabízí velké pole svobody, co mohou nebo nemusí dělat. Parametry si určují samy.

Kolik platí za pronájem pokoje?
To je asi obchodní tajemství. Navíc ta cena se různě pohybuje. Slečna, která začíná, má zvýhodněné pronájmy, aby se tam naučila pracovat. Nájem má třeba i zcela zdarma, aby si to vyzkoušela.

Takže mi asi ani nemůžete prozradit přibližné ceny, které si účtují dívky.
Já to nechci moc říkat z toho důvodu, že bych jim kazil byznys. Navíc to nejde ani přímo říct, protože každá slečna je úplně jiná, nabízí jiné služby. Jednotný ceník není možný. Některé holky to mají jen jako brigádu k jinému zaměstnání, jiné jako fulltime. Některé vydělávají 200, 300 tisíc měsíčně i víc. Když si člověk zvykne na takové peníze, tak se pak už těžko přistupuje na jinou práci, protože kdo dosáhne na takový plat?

Můžete nějak popsat průměrnou uchazečku o práci?
Já se zdráhám mluvit o jakémkoli průměrování. Spektrum je velmi široké, od vysokoškolaček po mámy od rodin. I věkově, od holek, kterým je osmnáct, k dámám, kterým je pětačtyřicet. Je to strašně velká variantnost a to samé platí i o klientech. Pracuje u nás také mnoho cizinek. Dbáme na to, že pokud nemluví česky, tak by měly umět minimálně anglicky. Některé umí i pět nebo šest jazyků.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. 

Minulý díl:
ZNAČKAŘ: Les mám v genech, ale straší tam. Gnómové mi kradou štětce

Předpokládám, že důležité kritérium, když slečnu přijímáte, je vzhled.
Myslím, že lidé zvenčí ho přeceňují. Určitě je důležité, aby ten člověk vzhledově neodrazoval, ale rozhodně to není věc, na kterou bych koukal primárně. Důležité je, jaké má motivace, jakou má komunikační schopnost. Když k tomu má totální averzi, tak s ní samozřejmě spolupráci vůbec nenavazujeme. Vztahový manažer by měl také odhalit, když slečna tu práci nedělá úplně dobrovolně, když jí do toho někdo tlačí. V tom případě pak běžně spolupracujeme s policií a s neziskovkami, které pomáhají lidem, kteří jsou oběťmi obchodování s bílým masem.

Říkal jste, že rozhodujete, kam se dívka hodí víc, jestli do podniku na I. P. Pavlova, nebo v Holešovicích. V čem je rozdíl?
V Holešovicích je to taková tržnice, funguje už patnáct let. Procházíte tam bludištěm uliček, po stranách stojí slečny v pokojích a komunikace probíhá přímo u dveří těch pokojů. Takže co se týče komunikace, tam je to pro slečny mnohem jednodušší, protože se nemusí tolik nabízet. Spoustě z nich vyhovuje pasivita.

Mým domovským podnikem je pobočka na I. P. Pavlova. Čas od času se ale pohybuji po obou provozovnách. Styl tady je mně osobně bližší. Dívky jsou dole v baru, klient tam přijde jako na nějakou party a ony spontánně naváží komunikaci. Když se domluví, tak jdou společně nahoru na pokoj. Tady je to náročnější na komunikaci. Není tu tolik dívek, jen asi 25. Když si má dívka za večer vydělat stejné peníze, tak v Holešovicích k tomu potřebuje mnohem víc zákazníků.

Ceny tam jsou nižší?
To přímo ne, ale zde v centru zákazník se slečnou většinou stráví víc času. Ta show trvá hodinu, dvě, tři nebo i celý večer. V Holešovicích se jedná často o dvacetiminutové, půlhodinové show.

Vy tomu říkáte show?
Ano, protože škála toho, na čem se dívky se zákazníky domlouvají, je velmi široká a zdaleka nezahrnuje pouze to, co nejspíš máte na mysli. Fantazie lidí je někdy možná bizarní, rozhodně však kreativní.

Fotogalerie

Je možná „reklamace“ té show? Jak se řeší?
Je důležité dodržení času. Když se dohodli na hodinové show a klient si stěžuje, že nebyl dodržen čas, tak je to jednoduše zjistitelné, protože na chodbách je kamerový systém.

A co když si stěžuje na obsah?
K tomu je dobré přirovnání. Když klient vyčerpá celý čas, který zaplatil, a teprve pak si stěžuje, je to stejné, jako kdyby šel do kina na film, čekal, že bude dobrý, ale nebyl. Potom by šel k pokladně a chtěl vrátit peníze. Ale vždy se snažíme samozřejmě dospět k oboustranné dohodě a navíc je pro nás zpětná vazba od zákazníků samozřejmě velmi důležitá.

Mezi holkami mám dobré kamarádky, chodíme do kina i na pivo

Jaký je o práci ve vašem podniku zájem? S kolika slečnami celkem spolupracujete?
Zájem je poměrně velký. Za patnáct let prošlo podnikem asi tři tisíce žen. Ale kdybychom vzali poslední dva měsíce, tak s námi spolupracuje asi tři sta dívek, které se střídají. Samozřejmě nepracují každý den, i když dřív to tak bývalo. Zjistili jsme ale, že spousta z nich nemá základní zodpovědnost ke své životosprávě. Pracovaly dva tři měsíce bez jediného dne volna. Pak některé už téměř kolabovaly, tak jsme stanovili maximum dvaceti dní, kdy u nás může slečna pracovat, a i to je podle mě hodně.

Jak mezi sebou holky vycházejí? Přeci jen je to velký dívčí kolektiv.
Dennodenně řeším nějaké konflikty. Ta si stěžuje na tu, ta zase na tu. Jakmile se nějaké přestane dařit, má sklony řešit všechny okolo a hledat příčiny zásadně v okolí, nikoliv u sebe. Což je asi přirozené. Snažím se jim vysvětlit, že když není taková rivalita a spolupracují mezi sebou, tak vydělávají mnohem víc všechny, protože zákazníci se tam cítí dobře.

A s vámi? Míváte s nimi spory?
Jasně, jako v jakékoli jiné práci. Jsou situace, kdy musím vystupovat v direktivnější pozici.

Máte mezi nimi i kamarádky, nebo zachováváte čistě profesionální vztahy?
Já myslím, že se to nevylučuje. Mezi některými holkami mám velmi dobré kamarádky, s některými běžně trávím čas i mimo práci. Nemám problém s nimi chodit do kina nebo na pivo. Bylo by hodně pokrytecké, kdybych se jim venku vyhýbal. To ale neznamená, že k nim v práci nemám profesionální přístup.

Sexualitě přisuzujeme moc, kterou nemá

Jste vystudovaný psycholog. Jak jste se dostal k této práci?
Původně jsem pracoval v jedné neziskové organizaci v Brně, která se zabývala genderovou problematikou a domácím násilím. Pak jsem nastoupil na policii, kde jsem pracoval jako psycholog na policejní škole a měl jsem blízko k práci se znásilněnými osobami, domácím násilím a tak podobně. Při studiích jsem se věnoval tématu asexuality, což je dost paradoxní. Zabýval jsem se totiž lidmi, kteří k sexualitě mají vlažný nebo záporný vztah. V Showparku dělám dva roky. Za tu dobu se kolem mě vytvořil tým vztahových manažerů, kteří s holkami pracují intenzivněji, protože jeden člověk by to nezvládal. Je nás sedm, tři muži a čtyři ženy.

Genderová problematika, domácí násilí, znásilnění... Zdá se, že tématu sexuality se držíte dlouhodobě.
K sexualitě jsem vždycky přistupoval hodně netradičním způsobem. Snažil jsem se ji vnímat jako jakoukoli jinou lidskou činnost. Sexualita je totiž v naší kultuře strašně mytizována, je jí dáván magický význam. Naše kultura ji bere extrémně vážně a přisuzujeme jí moc, která je neadekvátní. To jsem se snažil vždycky kritizovat. Na mé práci mě baví, že ten přísně morální a vědecky normativní přístup k sexualitě dekonstruuje. Boříme hranice toho, co má člověk předepsané kulturou a společností, jak se má chovat a jak zacházet se svým tělem.

Jak se podle vás ta mytizace sexuality projevuje?
Krásně to vystihl francouzský sociolog a filozof Michel Foucault, který popisuje, jak jsme posedlí naší sexualitou, jak ji musíme neustále řešit z hlediska normality, z hlediska zdraví a nemoci. Podrobujeme ji vědeckému přístupu a vlastně jsme v ní hrozně nesvobodní. Foucault to srovnával s orientálním přístupem, který mi připadá mnohem zajímavější. Přistupuje k sexualitě jako k umění slasti. Umění lze prodávat a stejně tak lze prodávat erotiku. Takže jako jakákoli lidská činnost je i sexualita obchodovatelná. Sexualitu mytizujeme tím, že skrze ni nahlížíme sami sebe. Bereme ji strašně vážně. To je přístup, který způsobuje spoustu problémů.

Jakých problémů?
Lidé musí neustále řešit a doznávat se ke své sexualitě, stavíme kolem ní vlastní identitu. Co jen všechno musí proběhnout, aby člověk mohl „přiznat“, že je gay. Foucault popisuje, jak v jiných kulturách, třeba v antickém Řecku, nebylo k tomu, aby měl člověk pohlavní styk s osobou stejného pohlaví, potřeba nějaké gay nebo lesbické identity. Byla to spíše otázka záliby či zájmu, ne identity. Problém západního přístupu je neustálé definování normality, kategorií, hranic. Máme přísnou představu, za jakých okolností by sexualita měla být praktikována.

Jsme ale kulturní lidé, neměla by přece jen nějaká pravidla a hranice existovat? Například že v manželství je partner výhradní?
Samozřejmě, ale jelikož se kultura západu neustále zaklíná svobodou jednotlivce, měla by tato pravidla tuto svobodu reflektovat. Lidé by se měli rozhodovat o svém těle a sexualitě sami. Nejsme stejní, a pokud má někdo představu, že by sex měl být realizován jen s jedním partnerem v manželství, a pokud to tak cítí, tak je to určitě dobře. Ale jsou lidé, kteří to cítí jinak, využívají sexualitu za jiným účelem. Sexualita má mnoho funkcí a významů - reprodukční, je to intimita, která spojuje dva lidi v partnerství, má ale i další funkce. Společnost by měla vytvořit podmínky, aby lidé měli možnost tu svoji funkci realizovat.

Práce mi dává smysl. Nezajímá mě, co si myslí ostatní

Z mytizace tedy vyplývá i všeobecné odsuzování míst, jako je podnik, kde pracujete? S tím se zřejmě setkáváte...
Na osobní úrovni mě to nezajímá. Denně holkám říkám, že jsou zodpovědné pouze samy sobě, svůj život mají řídit podle sebe a kašlat na to, co si myslí okolí. Takže mě ani nezajímá, co si kdo myslí o mé práci. Mně moje práce dává smysl, nezajímá mě názor okolí. Na společenské úrovni, jako člověka, kterého zajímá psychologie a sociologie, mě samozřejmě to odsuzování zajímá a snažím se proti tomu bojovat. A je dobře, že tu dnes jsou organizace jako třeba SPEP, které se snaží hájit práva lidí pracujících v erotickém průmyslu - například přípravou legislativního rámce pro zákon o prostituci, ale i osvětou - poukazováním na problémy lidí, kterým stát znemožňuje přístup do sociálního systému nebo zabraňuje využívat komerční služby.

Dívky k tomu mají stejný přístup?
Často postupně získají sebevědomí, uvědomí si, že to je jejich život, že mají zodpovědnost samy k sobě. Když se s lidmi o té práci bavím, tak vždycky říkám, ať mi řeknou, co je na ní špatného. Ubližuje člověk někomu? Co je třeba podle vás na té práci špatně?

Někoho může psychicky poškodit, protože na ni zkrátka není stavěný.
To ale není argument, jestli ta práce je, nebo není špatná. Není pro každého. To je jisté. Existuje ale spousta prací, které by většina lidí nezvládla, třeba sociální práce se starými nebo postiženými lidmi. Většina lidí by to dělat nemohla, ale to není důvodem tu práci odsuzovat.

My si nekupujeme něčí tělo, ale službu. Stejně tak se obchoduje s lidmi, kteří čutají do balonu. Nekupujete si třeba doktora, ale jeho službu. Mnoho lidí samozřejmě zpochybňuje dobrovolnost - a nedělají to ty ženy náhodou jen pro peníze? Dobrá, tak se zeptejte ženy, která prodává na kase v Albertu za dvanáct tisíc, jestli tu práci dělá, protože ji to naplňuje, nebo jen pro peníze. Spousta lidí dělá práci jen proto, že musí.

Neplatí to pro všechny, ale pro velkou část lidí je přirozené zakládat časem rodinu. Není s tím tato práce obtížně slučitelná?
Spousta žen, které u nás pracují, mají běžně rodinu, která o té práci ví a funguje, i když určitě u nás pracují i takové, jejichž rodina to neví. Ale hodně holek má fungující vztah a dokážou tuto práci oddělit. Jiným to samozřejmě problémy způsobuje, to nelze popřít. Ale správně upozorňujete: ne každý člověk chce žít tradičním rodinným životem.

Radost, strach a život

odpovídají všichni účastníci projektu

Co vám dělá v životě radost?
Poslední dobou je to létání. Nedávno jsem dokončil výcvik na rogalu. Neznám příjemnější pocit, než je vnášet se nad volnou krajinou. Druhá moje radost jsou kočkovité šelmy. Mám bengálskou kočku, taková šelma, která vypadá jak malý leopard. Umět si získat její důvěru a náklonnost vyžaduje hodně trpělivosti, ale člověk se často o životě dozví víc od šelmy, než od lidí.

Čeho se nejvíc bojíte?
Že umřu, aniž bych se dočkal toho, že Kometa vyhraje v hokeji titul. V tomhle Brňáka nezapřu.

Jak se vám v Česku žije?
Česko pro mě není geograficky ani společensky nejideálnější země. Kdybych si měl vybrat zemi, kde bych chtěl žít, bylo by to Norsko nebo Švédsko, nějaká severská země. Možná Kanada, ale i Británie.

Myslím ale, že Česko paradoxně poskytuje člověku určitou míru svobody, aby dělal věci po svém, když je v životě odvážný. Když žije určitým kontroverzním způsobem života jako já, tak nemůže počítat, že to bude mít úplně lehké. Ale přestože žiju dost netradičně, a tím nemyslím jen práci, můžu v téhle společnosti fungovat bez nějakých dramatických omezení. Míra autonomie tu je poměrně veliká. Člověk ale nesmí mít sklony se litovat. Sebelítost považuji za nejhorší lidskou vlastnost. Bohužel, v Česku je dost oblíbená.

Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Na teoretické úrovni mě nejvíc baví právě ta určitá dekonstrukce sexuality a ukazování toho, že to je lidská činnost jako jakákoli jiná. Konceptualizování sexuality jako umění či sociální práce mi připadá mnohem zajímavější než optika vědecké normality či náboženské morálky.

Rozumím také tomu, že někdo považuje tento byznys za patriarchální záležitost. Ale tak to podle mě není. Zakazovat ženě, co má nebo nemá se svým tělem dělat, je mnohem patriarchálnější.

Patriarchální je práce ve vašem podniku minimálně v tom, že u vás pracují jen ženy pro muže. Kdyby to bylo naprosto genderově vyrovnané, pracovali by i muži pro ženy, pro muže...
To vychází z nerovnováhy ve společnosti. Větší poptávka je prostě po ženách, které ty služby poskytují, to nemá cenu zastírat. V tom to ale není patriarchální, je spousta oborů, kde pracuje většina žen, třeba v sociálních službách.

Problematické je to, že ženy na rozdíl od mužů v žádném jiném oboru na takové peníze nedosáhnou. Ale to není problém samotného oboru činnosti, ale společnosti. Je to jako kdybyste řekla, že v oděvním průmyslu se často zneužívají k práci děti, a proto tedy zakážeme celý obor.

Zaměstnali byste tedy i kluka?
Dokonce si myslím, že v historii už se to stalo, takže ano. Myslím, že tím, jak se stereotypy postupně boří, tak přijde doba, kdy to bude běžné. V Německu se běžně stává, že v podobných klubech pracují muži i ženy zároveň.

Říkal jste, že na osobní rovině je vám jedno, co si lidé myslí o vaší práci. Ale přeci jen, máte rodiče, kamarády...
Já jsem vyrostl v hodně liberálním prostředí. Máma je módní návrhářka, jednou se za mnou byla dokonce i podívat v práci. Takže většinu mé rodiny to spíš přirozeně zajímá. Lidé v mém okolí jsou zvědaví, chtějí přijít za mnou do podniku, podívat se, jak to funguje.

Pokud dovolíte osobní otázku, jak jde tato práce dohromady s vaším vztahem, jak k ní přistupuje vaše případná přítelkyně?
Vidíte, to je normativní otázka ve smyslu, že automaticky předpokládáte, že jsem heterosexuál. Jsem, ale je to už automaticky předpokládáno. Je to ukázka toho, jak předem předpokládáme určité věci. Že všichni jsou heterosexuální, že všichni vyznávají monogamii, že všichni chtějí žít v nějakém vztahu, že všichni chtějí sexualitu realizovat jen v trvalém vztahu, nebo naopak že všichni touží po sexu, po dětech atd. Víte třeba o tom, že žijí lidé s polyamorními vztahy, tedy že mají více partnerských vztahů zároveň a nežárlí na sebe? Když přestaneme u sexuality i vztahů uvažovat a předpokládat automaticky, tak uvidíme, že lidé jsou prostě různí a nemají stejné touhy, sny, fantazie. A že není nic špatného na tom, když s naší sexualitou zacházíme každý po svém.

Myslím, že moje práce se se vztahem ani rodinným životem vůbec nevylučuje. Jsou kolegové, kteří normálně vedou rodinný život. Já jsem dokonce jednu dobu měl vztah s jednou dívkou, která v tomhle byznysu pracovala. Nicméně dlouhodobě je mi spíše bližší život solitéra, a proto nevyhledávám žádný partnerský vztah. Tudíž tohle nemusím řešit.

Chápu, že ne každá partnerka může být tak důvěřivá. Já bych si ale těžko vybral nějakou neliberální partnerku. Mimochodem, když tam pracujete a máte ty dívky dennodenně na očích, tak je to poslední věc, o kterou pak stojíte. Když mám volno, nechci vidět jedinou nahou holku. Vůbec to nemyslím špatně vůči holkám, já je mám rád jako lidské bytosti a jsou velmi atraktivní. Ale na pokoj s nimi určitě nechodím.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí






Hlavní zprávy

Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.