Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

VODAČKA: Děti učíme fungovat v přírodě. Vaříme na ohni a mobil má zákaz

  10:57aktualizováno  10:57
Sjížděla divoké peřeje indických či amerických řek, stejně jako líné „voleje“ v Česku. Posledních deset let trénuje dětský vodácký oddíl. „Vodáctví je český fenomén. Je to taková lacinější dovolená,“ říká vodačka Hana Žambůrková. S dětmi táboří „postaru“. Vaří se na táborovém ohni a elektronické hračky mají zákaz.

Vodačka Hana Žambůrková | foto: Ladislav Němec, MAFRA

V Přešticích, kde trénujete vodácký oddíl, teče „volej“ (klidná řeka, pozn. red.). Nechybí vám někdy při tréninku divočejší voda?
To ano, ale všechny základy na vodě se začínají dělat na klidné řece, tam se člověk naučí, jak ovládat loď a jak se chovat. To potom zúročí na vodě s peřejemi. Pokud nám peřeje chybí, můžeme za divočejší řekou vždy dojet, což čas od času také děláme.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Kdy jste se stala vodačkou?
Já sama jsem začínala také tady v Přešticích na Úhlavě asi ve čtrnácti letech jako žačka oddílu. Kamarádka sháněla parťačku do lodi, tak mě oslovila. Pak už jsem tam zůstala, protože tam byla dobrá parta kamarádů. Dnes už desátým rokem s kamarádkou vedu vodácký oddíl, už předtím jsem v něm pomáhala jako instruktorka. Máme tu děti a mládež od pěti let do šestadvaceti let. Ty starší pomáhají mladším.

Jak často jezdíte na vodu?
Každé léto jezdíme s dětmi na tábor a pak ještě několik víkendů v roce. Kromě toho máme tréninky každý týden na Úhlavě. S kamarády jezdíme i do ciziny.

Kterou českou řeku máte nejraději?
To asi nejde úplně říct, protože každá má něco do sebe. Vltava je hezká po vodácké stránce, víc to tam teče, ale zase je tam dnes už moc lidí. Na druhou stranu Berounka je líná, ale zase je tam krásná příroda. Teče v několika chráněných krajinných oblastech, takže je to tam takové hezké, romantické. Příroda a klid.

Máte sjeté všechny řeky v Česku?
Určitě ne. Málo jezdíme třeba na Moravu, protože je to daleko. Ráda bych ale moravské řeky jednou vyzkoušela. Většinou jezdíme řeky tady v okolí: Berounku, Otavu, Ohři, Sázavu. Na Vltavu s dětmi moc nejezdíme.

Proč?
Jak jsem říkala, je tam moc lidí. Další věc je, že na tábory s dětmi jezdíme jaksi postaru. To znamená, že si vezeme všechny věci v lodích, dětem vaříme na ohních a vše si připravujeme sami. Na Vltavě je ale trochu problém, kam dojít pro dřevo, kde si udělat velký táborák, abychom mohli vařit a udělat si s dětmi klid a opravdový tábor. Vltava protéká hodně městy, takže je to zajímavé spíše kvůli památkám než kvůli přírodě.

Přespáváte někdy i mimo kempy?
Spíme v kempech, protože dneska to už v podstatě jinak nejde. Mimo kemp se tábořit nesmí.

Během letní sezony je řada českých řek v obležení vodáků - skupin přátel, rodin, párů. Myslíte, že vodáctví je typickým českým fenoménem, nebo jste se s jeho masovou oblibou setkala i v zahraničí?
Myslím, že je to hlavně český fenomén. Vodáctví je u nás opravdu hodně rozšířené, protože je to taková lacinější dovolená. Ale myslím, že dnes už ten zájem malinko upadá. Lidé se podle mého názoru dnes více soustředí třeba na cyklistiku. Myslím, že v zahraničí tento typ vodáctví tolik rozšířený není.

Kde ve světě jste vodu sjížděla?
Když zmíním ty největší cesty, tak jsem byla na řekách v Indii, Nepálu a Kanadě. Povedlo se mi dostat na řeku Colorado, která teče v Grand Canyonu v Americe. Dostala jsem se tam přes partu přátel - vodáků.

Hana Žambůrková

Narodila se roku 1978 v Přešticích. Studovala střední odbornou školu ekonomického zaměření v Plzni. Pracuje v Přešticích ve firmě vyrábějící komponenty do automobilů, kde má na starosti laboratoř. Vodačkou je od svých čtrnácti let, posledních deset let vede dětský vodácký oddíl.

To je tedy zřejmě dost nákladný koníček.
To ano. Nejde proto také jezdit na řeky do ciziny každý rok, jen občas.

Kde se vám nejvíce líbilo?
Nejvíce asi v tom Grand Canyonu, protože to není běžně dostupné. Nepovede se každému, aby si to tam mohl sjet. Je o to velký zájem a vodáci se vybírají losem. Člověk tam pak je tři týdny mimo civilizaci. Musí se spolehnout sám na sebe a na své kamarády.

Říkáte, že jste jeli tři týdny. To jste skutečně vezli veškerý materiál a jídlo pro celou skupinu od začátku s sebou?
Ano, všechno. Stanovali jsme po cestě, kempovali na krásných písečných plážích, které tam všude jsou. Příroda je tam opravdu zachovalá. Všechno, co si člověk s sebou přiveze, musí zase odvézt. Nemůže tam nechat vůbec žádné odpadky ani třeba výkaly.

Jak se to řeší?
Je to zorganizované tak, že na začátku dostanete takové plechové bedny a do těch chodíte na záchod. Na malou se má chodit do řeky a na velkou do té bedny. Na konci se to pak opravdu vrací zpátky agentuře. Co s nimi dělají, netuším. Je to sice přírodní věc, ale kdyby se zvedla voda, mohlo by třeba všechno odplavat. Chodí to tedy tak, že na začátku vám dají určitý počet beden, i bedny s jídlem, a na konci jim všechny bedny vrátíte. Ty od jídla prázdné, ty s výkaly plné.

Pokud v kaňonu chcete podniknout pěší výlet, projít se třeba postranními kaňony, tak s sebou vláčíte také menší plechovou bednu pro případ nutnosti. Když jsme si tam vařili, tak jsme si museli na písek pod sebe dávat plachtu. Všechny drobky a zbytky jídla se také musely odvézt.

Kontroluje to nějaká vodácká stráž?
Jsou tam strážci národního parku, kteří občas mohou postranními kaňony sestoupit dolů k řece a zkontrolovat to.

Jezdíte vždy na kánoích?
S malými dětmi většinou ano, jinak jezdíme také na kajacích, například v létě, když dětem nevadí, že se vykoupou, nebo na divoké vodě. Na té jezdíme také na raftech. Já asi nejraději jezdím právě na kánoích, protože jsem na nich začínala. Na kajaku jsem začala poměrně pozdě, takže jsem k tomu tolik nepřilnula.

Na některých zahraničních řekách jsme jezdili tzv. expediční rafting na více dní, kdy s sebou vezeme veškerý materiál na raftu. Na raftech jsme jeli třeba právě ten Grand Canyon. V Americe se používají nákladní rafty určené pro přepravu zavazadel a jídla, veze to jeden člověk. Ostatní jedou na klasických raftech.

Ale zpět do Česka. S fenoménem vodáctví bývá často spojován alkohol, potkáváte na řece opilé vodáky?
Někteří takto jezdí. Do lodě alkohol nepatří, ale přišlo by mi pokrytecké úplně to odsuzovat. Večer alkohol navodí náladu, stmeluje partu, ale samozřejmě v rozumné míře, aby druhý den člověk mohl fungovat. My, když jezdíme s dětmi, tak si ani nemůžeme dovolit pít. S dětmi je jiná voda než s dospělými.

Fotogalerie

Jak trávíte vodácké večery?
Máme většinou posezení u táboráku, zpíváme písničky, hrajeme na kytary, hrajeme různé hry.

Jak řešíte jídlo?
Vaříme si sami na ohni. Jde nám o to, aby se děti o sebe uměly postarat, aby uměly fungovat v přírodě. Má to i nádech romantiky a takové té staré party a vodáctví. Upřímně řečeno, jídlo v kempech by stejně pro děti asi každý den nebylo úplně dobré.

Topila jste se někdy?
Myslím, že úplně jsem se nikdy netopila. Ale když plavete v divoké řece a jste tam několik minut, tak máte pocit, že se topíte. Stalo se mi, že jsem v Indii vypadla z raftu a plavala jsem asi kilometr, dva v těžké vodě. Připadalo mi, že melu z posledního a je skoro po mně, ale myslím, že síla žít tam ještě byla. Ostatní mě nemohli nabrat zpět na raft, protože když jsem vypadla, tak je to hned hnalo dál a nemohli zastavit. Potom mi řekli, že to byla jen chvilinka, co jsem plavala, i když mně se to zdálo jako dlouhá doba.

A naopak zachraňovala jste někdy tonoucího?
Úplně tonoucího také ne. Párkrát jsem vytahovala z vody nějakého plaváčka, ale tonoucího ne.

Máte na sobě vždy záchrannou vestu?
Když jezdíme peřejnatou vodu, tak ano. Tady u nás v Přešticích na voleji dospělí vestu nosit nemusí, děti samozřejmě ano.

Co je na českých řekách nejzrádnější?
České řeky nejsou moc zrádné. Máme tu ale některé jezy, které nejsou úplně dobře udělané. Vypadají lehce a přitom jsou nebezpečné. To je zrádné, protože člověk si myslí, že to sjede, ale voda se zachová jinak. S dětmi sjíždíme jen bezpečné jezy, a i tak si je vždy předem důkladně prohlédneme, protože každý stav vody může ten jez změnit.

Dohadujete se někdy s parťákem, kdo bude zadák a kdo háček?
Většinou s dětmi jsem zadák. Když jezdíme s partou, tak jsem někdy i háček. Na tréninku se děti občas hádají. Dozadu vždy ale musí jít ten, kdo už to lépe umí.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE.

Minulý díl:
TRAMVAJAČKA: Lidem schválně neujíždím. Trasu bych už trefila i poslepu

Vodácký oddíl už vedete léta. Můžete porovnat, zda má dnes zájem o vodáctví více dětí než v minulosti, nebo naopak?
Myslím, že je to stále nastejno. Máme více méně stejný počet dětí už léta. Více se nám hlásí holčičky. Možná to je tím, že kroužek vedeme dvě holky. Nebo možná kluci dávají přednost fotbalu, nevím.

Liší se dnešní děti v něčem od doby, kdy jste začínala vy? Riskují třeba více či méně?
To je vždy spíš o typu člověka. Někdo riskuje víc, někdo je opatrnější. Dnešní děti by měly tendenci brát si s sebou na tábor elektronické hračky, ale my jim to nedovolujeme. Na tábor to nepatří, a to i z toho důvodu, aby si je neutopily. Když jsou v kolektivu, tak se přizpůsobí tomu, co je. Rádi si zahrají třeba kolektivní míčovou hru nebo karty.

Co dělají vodáci v zimě? Scházíte se stále?
Ano. Chodíme každý týden do tělocvičny utužovat formu. O víkendech někdy chodíme do bazénu trénovat eskymácké obraty a plavat.

Opravujete si sami lodě?
V současné době máme staré laminátové lodě i nové plastové. Ty laminátové jsou lehčí a používáme je hlavně na tréninky, takže je tak často nerozbijeme. S plastovými jezdíme na víkendy. Když je nutné, tak si je opravujeme sami.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté projektu

Co vám dělá v životě radost?
Asi vedení dětského vodáckého oddílu a moje zájmy, jako je cestování a dobří přátelé.

Z čeho máte největší strach?
Z vážných nemocí.

Jak se vám v Česku žije?
Musím říct, že poměrně dobře. Kdybych se zamyslela do hloubky, tak samozřejmě jsou i věci, které mě tu štvou. Ze svých cest se ale vždy ráda vracím domů.

Na raftech musí vodáci tvořit sehraný tým. Co když některému z kolegů nevěříte?
To by bylo špatné, měla by tam být parta, která to na vodě a na raftu umí. Další možností, jak sjíždět řeku na raftu, je sjíždět ji s průvodcem, kterému posádka věří a řídí se jeho povely.

Jaký je vztah vodáků a rybářů? Vedete mezi sebou válku?
Nám se to tady nestává, protože se snažíme být ohleduplní. Když vidíme rybáře, tak nejedeme blízko k němu, abychom se mu tam nepřimotali nebo mu nevyplašili ryby.

Účastníte se nějakých vodáckých soutěží?
Jezdíme každý rok Český pohár vodáků. To je turistický závod, který se pořádá asi na osmi řekách během roku. Jede se dlouhý úsek, třeba desetikilometrová trať, na níž jsou branky. Jezdí se často pod přehradou, kde je právě díky vypouštění přehrady navýšen vodní stav řeky.

Dále se také pravidelně zúčastňujeme soutěže v eskymáckých obratech, Českého poháru v eskymování. Náš oddíl letos pořádal pro Plzeňský a Karlovarský kraj už 6. ročník krajského kola této celorepublikové soutěže.

Která světová řeka je pro vás takovým „Everestem“?
Zatím pro mě byla nejtěžší a nejdivočejší Brahmaputra v Indii. My jsme tam dělali takovou vůbec první výpravu, akorát si to nemůžeme nechat oficiálně uznat.

Proč ne?
Bylo to tenkrát velmi zamotané. Dostali jsme povolení řeku sjet pod podmínkou, že se tam vydáme s indickou armádou. Indové mezi sebou soupeřili, kdo tu řeku sjede první. Ale už cestou k vodě to jedna skupina vzdala. S námi pokračovala druhá část, ale když jsme měli nasedat do lodí, tak to také vzdali. Oni nám navíc měli v průběhu sjíždějí řeky dodat nějaký materiál, jídlo. Ale když to vzdali, tak se na nás vykašlali.

Jediné, co jsme od nich měli, bylo povolení, že řeku můžeme sjet. My jsme ji tedy sjeli. Ale oni, aby se neshodili, tak z toho udělali velkou kauzu. Prezentovali to tak, že řeku ve skutečnosti sjeli oni, my že jsme se tam ztratili, a oni nás zachraňovali. Vyšel o tom článek v indickém deníku. Takže my jsme tenkrát část té řeky opravdu sjeli jako prvosjezd, ale nemůžeme si to nechat uznat. Přeci jen bez nich bychom se tam nedostali.

Jak jste vydrželi bez toho jídla, které vám měli opatřit Indové?
Šetřili jsme, jak se dalo. Jednou jsme projížděli vesnicí, tak jsme vyběhli a koupili alespoň nějakou rýži od místních.

Kam se chystáte příště?
S dětmi jedeme letos na Berounku na tábor. Plán na nějakou dobrodružnou cestu zatím nemám. Hodně ráda bych se podívala na Zambezi do Afriky nebo na ruské řeky.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.