Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

VČELAŘ: Hlavním nepřítelem včel je člověk. Nejzdravější je pro ně město

  9:23aktualizováno  9:23
Život včel neohrožují nejvíce nemoci, ale spíš nerozumné změny jejich přirozeného prostředí. „Jsem přesvědčen, že největším škůdcem včel je člověk,“ říká v rozhovoru pro projekt Lidé Česka včelař Jiří Šturma. Sám proto používá minimum chemie. Kritériem úspěchu podle něho není produkce medu, ale společenská funkce včelaření.

Kdy jste naposledy dostal žihadlo?
To si nepamatuji. Za sezónu jich dostanu takových sto. Beru je už tak trochu jako komáří štípnutí.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Kolik máte včelstev?
Kolem dvaceti. Kromě toho ještě mívám nějakých deset oddělků, což jsou mladá včelstva, která chovám pro udržení stavu a obnovování počtu včelstev, protože matka už po dvou až třech letech nemá takovou výkonnost. Já v té situaci vezmu oddělek, položím ho navrch na včelstvo, kde je starší matka a nechám na včelách, aby si vybraly matku, která se jim víc líbí. Většinou si nechávají tu mladší, která má více feromonu, je pro ně atraktivnější a lépe klade vajíčka. Ale když si vyberou tu starší, tak asi vědí proč. Nechávám to na včelách.

Aby se člověk včelařením uživil, znamenalo by to mít tak pět set až tisíc včelstev. A to už by nebyl koníček, ale nádeničina. Já bych to nechtěl, protože ta poezie včelařství by se ztratila. Člověk by si musel najímat lidi a byl by už jen ouřada a ne včelař. V Americe někteří mívají pět až dvacet tisíc včelstev. Jsou to fabriky, které kočují za opylením mandloní. Nejde jim o med, nejde jim o včely. Jde jim jen o peníze, které dostanou za opylení od farmářů z obrovských plantáží. U nás mají největší včelaři tak do deseti tisíc včelstev.

Jaký druh včel chováte?
V celé Evropě se chová včela medonosná. Tady v Čechách hlavně včela medonosná kraňská, která pochází ze Slovinska, z oblasti Kraně, a byla sem dovážená v období první republiky. Je odolnější vůči místním nemocem. Má raný jarní rozvoj a je tedy vhodnější na brzké snůšky než třeba včela tmavá, která je orientovaná spíš na pozdější snůšky z lesa. Dnes ale ubývají lesy a přibývají ranější snůšky typu ovocných stromů, řepek a akátů. Z toho důvodu jsou potřeba ranější druhy včelstev.

Liší se nějak jejich povaha podle druhu?
Když se mezi sebou kříží různá plemena, třeba včela tmavá s kraňskou, způsobuje to takzvanou bastardizaci a včelstvo se stává útočnějším. Z našeho lidského pohledu jsou lepší na manipulaci mírné včely, ale v přírodě je životaschopnější bodavější včelstvo, protože se dokáže ubránit. Já samozřejmě také nemám rád bodavá včelstva a vybírám ta méně bodavá. Ale je mi jasné, že tím malinko oslabuji jejich odolnost bránit se proti nepřátelům. Když přijde nevítaný host, který mi včely chce ukrást, tak bych byl raději, aby tam bylo včelstvo, které ho vyprovodí tři sta metrů daleko. Včelaři, kteří mají včelstva někde ve volné přírodě, si proto většinou na kraj včelnice dají právě takové bodavé včelstvo, aby případného zloděje vyprovodilo.

Kradou se včely běžně?
Včelstva se dneska kradou velkým stylem. Je to velký byznys. Včely vymírají na nemoci a pro zloděje je jednodušší sousedovi včelstvo ukrást, než si znovu odchovat vlastní. To by ho stálo peníze a čas, takto ho to stojí jen pět minut strachu.

Vám někdy včely ukradli?
Mně ne, ale kolegům se stává běžně, že někdo přijede, naloží úly a odjede. Je to tragédie ne kvůli těm úlům, ale kvůli ztrátě genetického materiálu, který pro někoho znamená práci celého života. Šlechtí, šlechtí, šlechtí a pak mu to někdo ukradne.

Mění se nějak nálada včel podle počasí?
Určitě, před bouřkou nebo když kvetou máky, tak jsou víc útočné a žihadla pěkně bolí. Víc také po člověku jdou, když je zpocený. Když je silná snůška, tak bývají nervózní, ale záleží jak které včelstvo a jak které plemeno.

Jaké choroby nejvíce ohrožují včely v Česku?
V současné době nejvíce varroáza. Můžete si ji představit jako takové klíště, které se přisaje na dospělou včelu nebo na červíčka, což je první stádium včely. Je to, jako kdyby vám na břichu sedělo klíště o velikosti krysy. Kdyby na vás byly takové dvě, tři, tak by se vám také příliš dobře nedařilo. Včela je v raném stádiu měkká, varroáza se do ní nabodne a saje její „krev“ - hemolymfu. Tato rána se už nikdy nezacelí a je do ní přímý přístup všech virů a bakterií. Včely pak hynou třeba na virus zdeformovaných křídel.

Dalším problémem je včelí mor, což je onemocnění plodu. Organismus se jakoby rozteče a stane se z něj taková kaše. Je to nemoc, která je s evropskými včelami nesmírnou dobu. U nás se používá radikální metoda likvidace, že tam, kde se včelí mor objeví, se všechno spálí. Jsou u nás oblasti jako Zlínsko, východní Čechy nebo severní Morava, kde s tím mají opravdu veliké problémy.

Způsobila vám někdy nemoc na včelách pohromu?
Ano, třeba před rokem byla hodně špatná zima, měl jsem pak hodně varroázy. Čím mírnější zima, tím je to horší. Včely spíš vydrží teploty dvacet stupňů pod nulou, než když je plus pět, pak minus deset, pak zas plus tři... To je pro ně velký stres. Čím větší zima, tím mají menší spotřebu zásob, jsou v takovém hibernovaném, ztuhlém stavu. Loni jsem tedy přišel o několik včelstev. Kamarád včelař mi ale vždycky říká: „Buď šťastný, za to, že ti některé přišly pryč, protože ty se nehodily, to byly ty špatné. My chceme ty lepší, které vydrží.“ Takže když mi nějaké včelstvo uhyne, říkám si, že se asi do místních podmínek nehodilo, tak ať jde ten genetický materiál do propadliště dějin. Je to tvrdé, ale v přírodě přirozené. Přírodní výběr tady byl miliony let.

Jiří Šturma

Narodil se v Mladé Boleslavi roku 1955. Po gymnáziu vystudoval zootechniku na České zemědělské univerzitě v Praze (dříve Vysoká škola zemědělská). Po roce 1989 založil s kolegou účetní firmu. Čtyřiadvacet let pak pracoval jako daňový poradce. Včelaří od roku 1985.

Co je kromě nemocí přirozeným nepřítelem včel?
V přírodě je to zavíječ voskový nebo zavíječ malý. To je takový motýlek, jehož housenky se živí bílkovinnými obaly, které zbývají po vylíhnutých včelách. Zavíječi tam nakladou vajíčka, larvičky vyžírají tyto obaly a pak se zakuklí. Včelám škodí samozřejmě ptáci, třeba datlové a žluny, ty jsou za zimu schopné vyklovat do úlu díru. Vrabčáci a sýkorky mi chodí na včely, které uhynou před úlem, nebo jsou poškozené. Tuhle mi tam na včely přilétly sýkorky i s mladými, kteří čekali, až jim rodiče něco dají. Stejně tak sršeň - přiletí, chytí včelku, ukouše jí křídla, sebere jí hruď, kde je nejvíc svaloviny a letí to dát svým mladým do hnízda. Sršňů je málo, takže je samozřejmě nehubím. Vosy zase napadají hlavně zásoby. Vosa je predátor, je to taková zdravotní policie a napadá včelstvo, které je slabé. A takové ať raději odejde před zimou, protože by ji stejně nepřečkalo.

Ale jsem přesvědčen, že největším škůdcem včel je člověk, který svojí přítomností a nerozumnými zásahy mění přirozené prostředí včel. Albert Einstein prý řekl, že až zahyne poslední včela, tak máme čtyři roky na to, abychom přežili jako lidstvo. Skutečně to tak je. Bez opylení v přírodě by člověk měl velké problémy přežít, protože je na vrcholu potravinového řetězce. Když si pod sebou podřežeme větev, tak se může stát, že dopady jednou budou v podobě degenerace nebo vyhynutí včel. Snažme se proto, aby bylo ve včelaření co nejméně chemie.

Říká se, že existují dva tábory českých včelařů. Jedni zastávají spíš tradiční metody a používají více chemické prostředky, druzí se snaží jít spíše přírodní cestou...
To je pravda. Já patřím spíš k těm druhým. Jako největší chemii používám maximálně kyselinu mravenčí, což je přírodní produkt. Je to látka, kterou vám poleptají kůži mravenci. Roztoč - varroáza - snese méně kyseliny mravenčí než včely a uhyne. Jinou chemii nepoužívám. Mým cílem je šlechtit včelstva tak, aby přežila sama. Dnes je totiž chemie příliš. Kdysi se včelstva léčila chemicky jen jednou, na podzim. Postupně se přidalo další léčebné kolečko a teď se léčí třikrát na podzim a jednou na jaře. Takže chemie se tam, oproti stavu před dvaceti, pětadvaceti lety, vnáší podstatně víc. To já nechci. Med mám pro svoji rodinu, pro svého vnuka, pro své zákazníky, tak se snažím, aby tam chemie bylo co nejméně. Chemická cesta nám sice pomůže momentálně teď, ale do budoucna oslabuje životaschopnost včelstev. Například když zabíjím roztoče chemickou cestou, tak vlastně přežívají ti roztoči, kteří se s touto chemií dokáží vypořádat, ti odolnější. Já tak vlastně šlechtím roztoče místo abych ochraňoval včely.

Videoreportáž z rozhovoru s včelařem Jiřím Šturmou:

Musel jste někdy do nemocnice kvůli včelímu pobodání?
Naštěstí ne. Lidé mají obvykle největší strach z rojů, ale to se včely rozmnožují, v té době mají úplně jiné starosti. Je to tedy nejbezpečnější období. Klidně budu pod rojem chodit a vezmu tam svého tříletého vnuka. Včely jsou většinou hodné. Jen když člověk pracuje dole v úlu, tam, kde jsou strážkyně, tak nějaké to žihadlo může dostat. Nebo když včelu nechtěně přimáčknete, tak dostanete žihadlo do prstu.

Žihadlo bolí samozřejmě každého, i včelaře. Ale po těch letech už člověk neopuchne. Zato když jsem se včelařením začínal, tak jsem po každém žihadle měl napuchlou ruku a červenou čáru až do podpaží.

Nosíte u sebe pro jistotu antihistaminika?
Nenosím, není to potřeba. Vyškrábnu žihadlo, zanadávám si a je to. Jediná ochrana, kterou ke včelám nosím, jsou velké brýle, protože žihadlo do oka by opravdu nebylo dobré, člověk by mohl i oslepnout. Ale síťku přes obličej běžně nenosím.

Mohl by podle vás včelařit i alergik?
Určitě. Znal jsem nějakého pana Šebestu, který byl silný alergik. Když začínal včelařit a dostal žihadlo, tak si lehal ve svém včelíně na zem, protože věděl, že omdlí a honem do sebe cpal léky proti alergii. Postupně ale samozřejmě vzniká odolnost. Tělo si vytvoří protilátky a alergická reakce nevzniká. Když napuchnu a nemá to dopad jinde, než kde jsem to žihadlo dostal, nezačnu třeba opuchat v obličeji, tak se samozřejmě ani nejedná o alergickou reakci, ale běžnou reakci na včelí jed. Když včela zabodne žihadlo a vytrhne si to z těla, zůstává tam váček jedu a žihadlo stále pumpuje jed do rány. Nikdy bychom proto žihadlo neměli vytahovat stiskem mezi dvěma prsty, ale vždycky co nejdříve vyškrábnout nehtem nebo otřít o látku. Jakmile ho zmáčknu, tak si do těla vmáčknu jed jako injekční stříkačkou.

Fotogalerie

Když je dobrý rok, kolik vyprodukujete medu?
Řádově mívám kolem pětadvacet, třiceti kilo v průměru na včelstvo. Já mám ale méně vhodné stanoviště, úly mám na severovýchodní straně údolí Jizery. Veškerý studený a vlhký vzduch proudí údolím a tím pádem tu nejsou dobré podmínky z hlediska výnosu medu a nemocí. Úspěšní jsou včelaři, kteří mívají sto i více kilo medu na včelstvo. Ti bývají třeba na Bruntálsku, kde jsou pastviny, a kde stále něco kvete. Kdežto u nás, když nedají akáty, tak nedá nic. Kvete tu trošku řepky, trošku ovocných stromů a končí to těmi akáty. Žádná pozdní snůška tady nebývá. Nemyslím si ale, že hlavním kritériem úspěšnosti včelaře je produkce medu.

A co jím podle vás je?
Myslím, že nejdůležitější je společenská funkce včelaření. To znamená aktivní odpočinek. A také samozřejmě samotné opylení - to je ten největší přínos pro přírodu. Med je to poslední, to je vlastně nádeničina.

Kdo si na vašem medu pochutnává?
Mám ho pro rodinu, pro známé a trošku na prodej. Už mám tradiční zákazníky a spíš musím někdy odmítat, protože se rozkřiklo, že mám med s minimem chemie.

Je to biomed?
To je trochu něco jiného. Aby to byl biomed, nesmí být v okruhu pěti kilometrů žádné silnice, letiště atd. Myslím si, že biomed je jen takový reklamní trik, protože v Čechách těžko najdete místo, kde by v okolí nebyla žádná komunikace. Nehledě na to, že zplodiny z továren, komínů, elektráren jsou všude.

Myslíte, že český med je něčím specifický?
Chuťově určitě. My jsme na pomezí světlých květových medů a tmavých medovicových medů. Tmavé medy jsou velice oblíbené v Německu, kdežto třeba na severu Evropy jsou oblíbené světlé květové medy. Prostě lidé chtějí to, co u sebe právě nemají. Český med je něco mezi. Vždycky se říkalo, že je dobrý, žádaný, protože je v něm méně chemie než jinde.

Poznáte podle chuti, z nektaru kterých rostlin včely med získaly?
Ty základní určitě ano. Poznám akátový nebo lipový med. Samozřejmě také poznám tmavé medovicové medy, protože mají kořeněnější chuť. S některými jsem se ale ještě nesetkal. Třeba pohankový med u nás není známý, vyskytuje se třeba v Beskydech. Nikdy jsem ho neochutnal, takže bych ho nepoznal.

Který máte nejraději?
Smíšený, tedy když není jen z jednoho druhu rostliny. Je chuťově lepší. Kdybych po každé snůšce vytočil med extra, tak budu získávat med jednodruhový. Já ho vytáčím jen jednou za sezónu, a proto je smíšený.

Jak se díváte na konkurenci zahraničních medů? Hodně se k nám dováží třeba čínské medy...
Samozřejmě, když někomu chutná třeba med z citroníků, tak proč ne? Jsme v tržním prostředí. Důležitá je ale zdravotní nezávadnost. U nás například nejsou povolená antibiotika na léčení včel, aby se nedostávala do produktů. Kdežto u medu z Číny nebo z Dálného východu se může stát, že v něm nějaká rezidua antibiotik budou. Medy kontroluje Státní veterinární správa a potravinářská inspekce.

Některý med mi doma po čase ztuhne, jiný zůstává tekutý. Čím to je?
To je přirozená vlastnost všech medů, je to známka jejich pravosti. Medy se skládají z jednoduchých cukrů, z fruktózy a glukózy, a podle jejich procentního poměru zkrystalizují buď dříve, nebo později. Brzy ztuhnou třeba řepkové medy, které obsahují víc glukózy, proto vypadají za čtrnáct dní jak sádlo. Kdežto třeba akátový med, ve kterém je víc fruktózy, začne krystalizovat až po třech čtyřech měsících. Kdybych se měl rozhodovat, který med si vyberu, tak zvolím raději ten zkrystalizovaný, protože je jistota, že v něm není žádný přídavek sacharózy, tedy cukru. Pokud někdo med pančuje a přidá do něj sacharózu, tak takovýto med nikdy nezkrystalizuje. Myslím, že každý zákazník by si měl najít svého včelaře, kterému může důvěřovat. Je to lepší, než kupovat anonymní med v marketech.

Dají se včely „ochočit“ tak, že si třeba zvyknou na určitého člověka?
Ne, domestikace včel, ve smyslu jako třeba domestikace slepic nebo skotu, se nikdy nepovedla. Možná jen nepatrně v tom, že jsou méně bodavé, ale to spíš přirozeným vývojem, tím,  že bodavá včelstva včelaři nechovají. Moje včely jsou hodné, někdy nechávám vnoučka, aby si včeličku prstem pohladil.

Existují u nás ještě divoké včely?
Jsou jedny včely. Nemáme je domestikované, takže i v úlech vlastně máme také divoké včely. Některé včely jsou v přírodních dutinách, jejich počet ale klesá. I přírodních dutin je totiž méně a jsou menší, protože v lesích zřídka necháme vyrůst stromy, které by měly v průměru dva metry. Samozřejmě i tato volná včelstva trápí varroáza a další nemoci.

V jak velkém okruhu včely létají za potravou?
Řádově pět kilometrů. Ale zjistili jsme s kolegou, který je z Bukovna, že nám létaly v létě za snůškou i sedm kilometrů daleko.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. 

Minulý díl:
SOKOLNÍK: S dravci se rád pomazlím. Někteří jsou jak létající pejsci

Jak jste to poznali?
Podle pylu. V té době už nekvetlo nic jiného než asi deset hektarů slunečnic. Včely nosily žluté rousky, což u slunečnic bývá. Také med ze slunečnice je malinko nakyslý. Podle toho jsme to poznali. Na mapě jsme změřili vzdálenost ke slunečnicovému lánu a bylo to asi sedm kilometrů. Samozřejmě je pro ně snazší létat co nejkratší vzdálenosti, ale když nic jiného není, tak letí dál.

Jak se díváte na městské včelaření?
Já si myslím, že město je dneska pro včely nejzdravější prostředí. Třeba včelařit v Praze je úplná krása, protože v městské přírodě a parcích se nepoužívá chemie. Myslím, že je to návrat lidí, kteří tam žijí, k přírodě. Včely mají třeba na různých plochých střechách, na půdě otevře okénko a má tam včelstvo. Med odtamtud je skutečně zdravý, protože chemie je tam málo. Olovnatý benzin se dneska už nepoužívá, takže ani olovo není problém. Včelaření ve městě má ale hlavně společenskou funkci. Co Pražákům zbývá z přírody, kromě toho, že můžou jít do parku? Alespoň mohou mít včely. Já tomu fandím.

Přeci jen, ve městě bude zřejmě horší vzduch. Nicméně včela se prý dokáže zplodin zbavit...
Neřekl bych, že včela dokáže špatné látky odfiltrovat. Ale včas uhyne, takže nedoletí do úlu, anebo sama odlétá ze společenství. Včelstvo je superorganismus a nemocných jedinců se snaží zbavovat. Když je nemocný jednotlivec, snaží se proto sám dostat co nejdále od úlu a uhynout tam, aby nekontaminoval celý úl. Z toho důvodu se trochu filtrují negativní vlivy, které se do včelstev dostávají. Včela je určitým indikátorem zdravého prostředí. Má různé obranné mechanismy proti virům a bakteriím. Když se jí přesto nedaří, svědčí to o tom, že něco opravdu není v pořádku.

Pokud je nemocných včel mnoho, dochází k syndromu zhroucení včelstev (Colony Collapse Disorder, pozn. red.), což se děje hlavně v Severní Americe. V úlu zbudou zásoby, ale ani jedna včela.

Jak jste se ke včelaření dostal?
Profesí jsem zootechnik. Ale do dubna 2013 jsem čtyřiadvacet let vedl účetní firmu, měl jsem deset účetních. Po roce 1989 jsem si totiž říkal: „Co budou lidé potřebovat? No asi účetnictví.“ S kolegou jsme proto založili účetní firmu. Po pěti letech jsme se úspěšně podnikatelsky rozvedli.

Včelařit jsem začal v roce 1985 ve svých třiceti, tedy docela pozdě. Každému, kdo chce začít, dnes říkám: „Budeš litovat každého roku, kdy jsi nevčelařil, protože to není koníček, ale kůň na celý život.“

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté projektu

Co vám dělá v životě radost?
Rodina, vnuk a ty včely. Protože jsem v důchodu, dělá mi radost také to, když ráno vyjdu ven a řeknu si:  „To je krásné modré nebe.“ To jsem v kanceláři dřív nezažil.

Z čeho máte největší strach?
Momentálně asi ze škádlení mezi Amerikou a Ruskem. Myslím, že se tváříme, že se nic neděje, ale ono se děje. Když nebude mír a klid, tak nebude ani prostor na koníčky. A pak se dostáváme do stavu, kdy musíme obstarávat jen základní lidské potřeby, abychom měli co jíst a pít.

Jak se vám žije v Česku?
Dobře, já jsem spokojený. Samozřejmě si také zanadávám. Ale važme si toho, jak se nám tu žije. Když člověk vidí, že jinde mají strach o holý život a o to, jestli budou mít, co jíst...

Lidé se dělí na dobyvatele a pozorovatele. Dobyvatel se sebere a jede do Španělska, Thajska, Ameriky. Já takový nejsem. V cizině se nedomluvím, je tam horko, není tam jídlo, na které jsem zvyklý... Já jsem zkrátka pozorovatel. Jsem tady spokojený. Nejdál jsem byl asi v Chorvatsku, ale nemám ani touhu někam cestovat. Bez mých včel bych to dlouho nevydržel.

Když nás na škole lákali, že se můžeme podívat do Výzkumného ústavu včelařského na skleněný úl, tak mě to vůbec nezajímalo. Neuběhlo ani pět let a začal jsem včelařit. Chodil jsem po zahradě a napadlo mě, že u nás ve vesnici nikdo nevčelaří, včel je málo, tak začnu sám.

Nakazil jste tím i rodinu?
Mám dva kluky a ti k tomu zrovna moc nejsou. Tak teď ke včelaření vedu tříletého vnuka Vojtu. Snad z něj jednou včelař bude a budu to mít komu předat. Je to hezký koníček. Vnoučka teď hlídám, protože syn i snacha jsou hasiči z povolání a snacha musela brzy zpátky do práce. Moje žena učí ve škole na prvním stupni. Ta je taková poloviční včelařka, protože ji tím samozřejmě krmím, vysvětluji jí to. V organizaci mladoboleslavských včelařů nám teď pomáhá dělat úředničinu. Ke včelám ale nechce, říká, že k těm „mrchám bodavým“ chodit nebude.

Myslíte si, že včelaření u nás obecně spíš ubývá, nebo se naopak vrací do módy?
Řekl bych, že se to docela vrací, hlavně u generace pětatřicátníků, čtyřicátníků. Ti mají tendenci vracet se k přírodě. Počty včelařů se tedy, zaplať pánbůh, docela zvyšují. V naší organizaci Včelařského spolku pro Mladou Boleslav a okolí je asi 130 včelařů a hodně z nich je mladých. Jsem hrdý, že máme věkový průměr 57 let, což je výborné, protože jsou organizace, kde to je sedmdesát a více let.

Občas mám ale husí kůži z lidí, kteří se dnes snaží s minimem znalostí o „přírodní chov“. Ale ono to bez znalostí nejde. Nejdříve se musím řemeslo naučit a vědět základní principy, ne že včelstvo nechám jen tak být. To je stejné, jako kdybych vytáhl prase z velkokapacitního prasečáku, pustil ho do lesa a myslel si, jak tam teď krásně bude žít. To nejde. Přestože je domestikace u včelstev minimální, my jsme jim zničili přírodní podmínky, proto je nemůžeme nechat jen tak být.

Mění se s mladými včelaři také nějak technologie nebo třeba architektura úlů?
Myslím, že se dnes zlepšuje vztah k přírodě obecně. I lidé, kteří jsou technici a rozhodují o technických stránkách staveb nebo strojů, myslí jinak. Dřív se třeba nepoužívaly ochranné rámy na sekačkách, takže když včela seděla na louce, sekačka ji „sežrala“. Dneska se používají ochranné rámy, které plaší včely před sekačkou. Je dobře, že lidé, kteří vymýšlí takovéto stroje, k včelařině přičichnou.

Mění se i úly, protože se chovají silnější včelstva. Dnes se používají nástavkové úly, což jsou vlastně šuplíky bez dna a bez víka, takže prostor úlu je variabilní. Mohu ho plynule zvětšovat s tím, jak včelstvo roste. Dříve byly pevné úly stále stejně velké. Ale jak staré včelařské přísloví praví: „Úl medu nepotí.“ Včely jsou schopné žít v jakékoli dutině.

Sladíte cukrem, nebo medem?
Já nesladím vůbec, ale když už, tak si dám raději lžičku medu, protože cukr je vlastně chemická látka, kterou jsme z cukrové řepy vyrvali za použití chemie. Cukr se používá jako krmení včel v zimě náhradou za med, který jim člověk sebere. Já se snažím, aby zimovaly spíš na medu. Ale některé roky, kdy nebyla vůbec žádná snůška, tak by bez cukru nepřežily.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí


Témata: Lidé Česka, Včela




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.