Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

UČITELKA: Školkou mi prošly tři generace. Holčičky už si nehrají na mámy

  11:14aktualizováno  11:14
V mateřské školce učí Daniela Rovná už dvaačtyřicátým rokem. Děti jsou podle ní stále stejné, jen atmosféra v rodinách se změnila. „Děti mají už od školky spousty kroužků. Rodiče myslí, že jim tím dělají dobře, ale není to pravda,“ říká v rozhovoru pro seriál Lidé Česka vedoucí učitelka MŠ U Lesíka v Novém Strašecí.

V mateřské školce pracujete přes čtyřicet let. Vryly se vám některé děti do paměti tak, že na ně vzpomínáte i po letech?
Určitě. A představte si, že to nejsou takové ty hodňoučké, které kam postavíte, tam je najdete. Ale jsou to ty, které vás tady tři roky mořily a zlobily. Ale do dneška, když je potkám, tak se hlásí, zdraví a jejich oblíbená věta je: „Tak co, paní učitelko, zlobí děti, zlobí?“ A už to jsou dospělí chlapi a ženské.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Školou vám tedy prošlo už několik generací.
Ano, děti, které jsem měla ve školce, už tu mají zase své děti. U jedné rodiny jsem tu měla už i tři generace - babičku, maminku a teď mám vnouče. Chodila sem do školky i moje dcera, ale nemohla jsem ji mít samozřejmě ve své třídě.

To není možné?
Nebylo by to dobré. Využívala by svého postavení. Ono stačilo, že byla ve vedlejší třídě. Když se jí tam zrovna nelíbilo nebo nechtěla něco dělat, tak její oblíbená výmluva byla: „Mě bolí bříško, já chci maminku.“ Holky, aby měly klid, tak mi ji sem přivedly do třídy. Ale já bych nikdy nedoporučila mít ve třídě dlouhodobě vlastní dítě. Ono na vás totiž žárlí, když třeba pochováte jiné dítě. Vy si myslíte, že se k cizím dětem chováte jako učitelka, ale vaše vlastní dítě to vidí jinak. Vidí, že na něj se doma zlobíte, ale ve školce se za tu samou věc třeba na děti nezlobíte. Dcera mi pak doma říkala, že mám raději cizí děti než ji.

Kolik dětí má jedna učitelka na starosti?
Do celé školky teď chodí 84 dětí. Ve třídě je jich kolem pětadvaceti a v každé se střídají dvě učitelky, jedna ráno, jedna odpoledne. Já mám teď ve třídě dokonce osmadvacet dětí, což je opravdu hodně. V minulých letech byly silné ročníky, takže jsme dostali výjimku. Když jdeme na procházku, tak musí být alespoň jedna učitelka na dvacet dětí.

Máte nějakou metodu, jak je držet pohromadě, aby se nerozutekly?
Máme nastavená určitá pravidla, jako třeba že v úsecích kolem silnice jdou děti seřazené. Naštěstí tady máme i volnou přírodu, lesík, kde se děti mohou pohybovat volně v určitém okruhu. Staví si domečky, běhají mezi stromy. Nedávno jsme objímali stromy a poslouchali, jestli hučí. Sbírali jsme bukvice a šišky. Děti ale mají určitá pravidla a musí je dodržovat. Když by je některé nedodrželo, někam by uteklo, tak pak musí zůstat u paní učitelky. Neříkám mu, že je to za trest, ale aby si to zapamatoval. Když zodpovídáte za cizí děti, tak se pravidla musí důsledně dodržovat.

Jak často je přepočítáváte?
Moc často ne. Jen když jedeme na výlet nebo když přecházíme do jiného prostředí. Děti jdou po dvojicích a já se jich ptám, jestli mají svého kamaráda. Starší děti se starají o mladší. Máme totiž věkově smíšené třídy. Je to proto, aby mohli být sourozenci pohromadě. Ale je to dobré i tím, že malé děti se učí od velkých. Učí se hrát si. Když jdeme na vycházku, tak velký má na starosti malého.

Stalo se vám už, že by se některé děcko zatoulalo?
To už je dávno, bylo to v zoo v Praze. Najednou jsme zjistili, že nám chybí jedno dítě. Tak jsme běželi zpátky a našli ho - zoufale stál u tygra. A jindy zase v zooparku byla umělá nora jezevce pro děti, aby si ji mohly prolézt. Byla hluboká a dlouhá. A vlezla nám tam jedna holčička, takže jsem stála u té díry a pořád na ni volala. Kdybyste mě viděli!

Jak často dětem čtete?
Každý den, myslím, že většina školek to tak dělá.

Jaké knížky mají nejraději?
Úplně všechny. Teď čteme knížku Dědečku, vyprávěj od Ladislava Špačka. Je to o společenském chování a třeba i o hygieně. Pustili jsme se do toho a děti to baví. Často také čteme klasické české pohádky. Děti je kolikrát ani neznají. V životě třeba neslyšely pohádku O neposlušných kůzlátkách. Nedávno jsem jim ji četla a pak jsme si to rekapitulovali. Říkám: „Děti, co přinesla koza kůzlátkům z města?“ A jeden chlapeček odpověděl, že kafe.

Daniela Rovná

Narodila se v roce 1954 v Kladně. Vystudovala střední pedagogickou školu v Berouně. V mateřských školkách pracuje dvaačtyřicátým rokem. Prošla školkami v Rynholci a Rakovníku. Nyní je vedoucí učitelkou Mateřské školy U Lesíka v Novém Strašecí.

Dnes není výjimkou, že si i předškolní děti hrají s tablety a počítači. Nosí si je i do školky?
Je pravda, že doma si s tím hrají hodně. Ale tady ve školce nemáme ani televizi a nenosí si sem ani tablety. Jsme tady od toho, abychom pracovali s dětmi a naučili je to, co se doma nenaučí. Televize a tabletů si užijí tam.

Do jaké míry má mateřská školka i vzdělávat? Co soudíte o tom, že v některých školách se děti učí písmenka nebo angličtinu?
Já vždycky říkám, že školka nejenom vzdělává, ale připravuje děti na život. Není to jen o vědomostech a znalostech. Jde o to, umět se sžít s nějakou skupinou lidí, umět spolu vycházet, řešit drobné problémy. Všechno vzdělání pak přijde samo. Samozřejmě, že také děti učíme. Ale nemělo by to záviset jen na školce. Mezi rodinou a školkou by měla být rovnocennost a partnerství. Ne, že rodiče řeknou: „Ve školce tě to naučí, my doma budeme mít jenom zábavu.“ Rodiče a školka musí táhnout za jeden provaz.

Pořádají se už ve školce třídní schůzky, podobně jako ve škole?
My je máme. Rodičům předvádíme ukázky práce s dětmi, aby viděli, jak dítě reaguje na učitelku, jak pracuje, jestli je samostatné. Je to proto, aby rodiče viděli, co všechno se dá s dětmi dál dělat i doma. Dnešní rodiče si v tom totiž spíš neví rady. Nebo neví, co to znamená být připraven na školu. My se jim snažíme poradit, dáváme jim metodické materiály, co s dítětem dělat, co by před nástupem do školy mělo umět. Ve školce s menšími dětmi třeba cvičíme i oblékání. Aby si všechny uměly třeba natáhnout a sundat kalhoty. Když dítě takové věci dokáže samo, tak je sebevědomější, není takové bázlivé. V současnosti hodně bojujeme s tužkou. Děti ji doma málo používají, málo kreslí. Řekla bych, že dřív měly kreslicí návyky lepší.

Změnily se děti za dobu vaší kariéry?
Řekla bych, že změna není v dětech - ty jsou stále stejné, ale ve stylu života rodiny. Shon, spěch a dřívější dávání dětí do kolektivních zařízení. Kromě toho děti mají už od školky spousty kroužků. Rodiče myslí, že jim tím dělají dobře, ale není to pravda. Školka má sama o sobě velmi bohatý program. Tam se zpívá, kreslí, tancuje, cvičí. Kroužky dělají totéž a pro většinu dětí je to příliš. Doma pak tráví málo času. Rodiče mají stres, protože je stále někam vodí a vyzvedají je. Když přijdou domů, tak už jsou tak unavení, že zabavit dítě televizí nebo počítačem je pro ně ideální řešení. To pak způsobuje změnu i v dětech.

Mluví děti vulgárně? A snažíte se je napomínat, aby mluvily „slušně“?
To se stává opravdu výjimečně. Když už se to stane, tak chybou je reagovat: „Cos to řekla? To se neříká.“ Nikdy nemáte dítěti vytýkat, že něco udělalo špatně, vy ho máte dovést k tomu, aby samo poznalo, jestli to bylo dobře nebo špatně. Já vlastně nevím, jestli u těch sprostých slov postupuji dobře. Většinou reaguji třeba: „Já jsem něco slyšela. To je takové slovo, které říkají lidé, kteří neví, jak mají správně mluvit.“ Malé děti vulgarismy nepoužívají skoro vůbec. A ti velcí už si dávají pozor, aby to paní učitelka neslyšela.

Mění se nějak obliba hraček?
To je stále stejné. Děti si rády staví, pořád něco vytváří z kostek, jednou loď, jindy auto nebo byt. Nesmrtelná hračka je lego. Zajímavé je, že holčičky si méně a méně hrají na domácnost, na maminky a na vaření. Ta hra už je tak nebaví. Dřív to bylo úplně běžné, že si oblékaly panenky, vařily. Dneska je na tu hru musím nějak navést, takže jim dělám třeba návštěvu, aby mi připravily hostinu.

Fotogalerie

Myslíte si, že je správné holčičky směrovat k panenkám a chlapečky k autíčkům?
To ne, to si vůbec nemyslím. Tady ve třídě to máme rozdělené na různě zaměřené hrací koutky a nijak děti nesměruji, kde a s čím si mají hrát. Ta obliba různých hraček se mění každým rokem. Příští rok to může být zase úplně jinak, až se děti obmění. Kolektiv se mi tu pořád mění, takže nemám žádný stereotyp.

Jak přistupujete k jídlu? Co když některé dítě odmítá jíst, snažíte se ho k tomu přimět?
Když některé dítě nechce jíst, tak ho nenutíme, ale vždycky říkám, ať alespoň ochutná. Po měsíci pak třeba zjistím, že to dítě nejen ochutnalo, ale snědlo celý talíř. Musí to být tak nějak domluvou. Při jídle poznáte, jaké mají děti stravovací návyky z domova. Je pravda, že některé nejsou zvyklé na teplá jídla a na pestrost, na zeleninu, ovoce, přílohy a na polévky. Svačiny máme samoobslužné, takže si děti samy prostírají, nosí na stůl a pak po sobě uklízí. Postupem času se většina dětí naučí jíst, i když zpočátku některé potraviny odmítají.

Musí děti po obědě povinně spát?
Není to povinné. My neříkáme, že chodíme spát, ale že odpočíváme. Děti spí doma v noci, tady se pouze odpočívá po pohádce. Dočtu pohádku a řeknu: „Tak děti, udělejte si pelíšek a ať se vám něco hezkého zdá.“ Všechny usnou. Spí tak hodinku. V létě, když je teplo, tak spaní vynecháme, to jsme raději venku na zahradě.

Máte nějaký trik, jak utěšit dítě, kterému se stýská po rodičích?
Klasicky - obejmout, držet a říct: „My tě máme taky rádi. A maminka pro tebe určitě přijde.“ To dítě musí v tu chvíli vědět, že jste tam jenom pro něj. Plakat bude třeba ještě druhý, třetí den, ale během čtrnácti dní to odezní.

Pláčou děti často, když přichází do školky poprvé? Mohou s nimi tatínek nebo maminka ve školce nějakou chvíli zůstat, aby si zvykly?
Představte si, že nám letos pofňukaly jen dvě děti. Poprvé rodiče určitě musí s dítětem do třídy. Většinou se mě ptají, jestli je dobré, aby tam zůstali. Já ale říkám, že když tam budou dlouho, několik dní, tak to dítě si na to zvykne a pak nebude chápat, proč najednou musí pryč. Nám se osvědčilo, že si zvyknout tak nějak šokem. První den přijdou, přivedou dítě, porozhlídnou se, vyberou hračky, pohrají si a pak rodiče řeknou: „Já teď na chviličku odejdu, zůstaneš tady s dětmi.“ Představte si, že to udělali úplně všichni rodiče. Poprvé to je jen na kratší hodinu, třeba na dvě, tři hodiny.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE.

Minulý díl:
STŘELECKÝ INSTRUKTOR: Jak vytáhnete zbraň, není návratu. Může vše zhoršit

Mají děti problém s počuráváním? Dá se tomu nějak předcházet?
To se stává velmi málo. Ale stane se, dítě do čtyř let na to má svým způsobem nárok. Stane se, že dělá něco tak důležitého, že zapomene, počurá se a ani to neví.

Vaše dcera se také stala učitelkou v mateřské školce. Pracujete dokonce v téže školce. Liší se nějak vaše pohledy na děti, přístupy k výchově?
Určitě, ona je odvážnější a přístupnější novým věcem. Ale jinak je celá po mně, má to odkoukané. Má zájem stále se něco učit a jít dál. Protože jsme dvě učitelky, tak si o tom doma neustále povídáme a zjišťujeme, že na řadu věcí máme stejný náhled. Jablko zkrátka nepadá daleko od stromu.

Byla jste ráda, když se dcera rozhodla pro toto povolání? Nebo jste ji třeba spíš odrazovala?
Ona k tomu šla oklikou. Dělala technickou školu, pak zkoušela sociálně právní obor a nakonec speciální pedagogiku a psychologii. Chodila sem za mnou od malička, takže znala mojí práci. Nevím, jestli v mateřské školce vydrží. Já jí říkám, aby u toho nezůstávala celý život jako já.

Proč?
Je to opravdu vyčerpávající povolání. Ale na druhou stranu teď, když jsem starší, tak jako bych se v tom zase našla. Není to takové, jak jsem si dřív myslela, že budu úplně vycucaná, že to bude stereotyp. Ale i tady se dá najít stále něco nového, stále je co vylepšovat.

Jak funguje vaše spolupráce s dcerou? Nemáte někdy ponorkovou nemoc?
My se potkáme na začátku práce a na konci. Jinak se celý den moc nevidíme. Když potřebuji něco vyřídit nebo na se něčem domluvit, tak to s ní řeším běžně jako s jakoukoli jinou paní učitelkou.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté seriálu

Co vám dělá v životě radost?
Práce a kamarádi. Jsem nenáročná a maximálně spokojená s tím, co dělám i koho mám kolem sebe.

Z čeho máte největší strach?
Strach mám o své blízké.

Jak se vám žije v Česku?
Já jsem tu spokojená. Tady jsem se narodila a tady zůstanu. Když chce člověk vidět něco jiného, tak si vycestuje. V posledních letech ale zjišťuji, že ani Česko pořádně neznám, že je tady mnoho krásných míst.

Do jaké míry je vaše školka inkluzivní? Navštěvují ji i děti různých národnostních menšin, sociálně znevýhodněné nebo handicapované děti?
Před lety jsme integrovali holčičku s Downovým syndromem. Nabídli jsme to mamince, protože ji tehdy žádná jiná školka nechtěla přijmout. Zkusili jsme to a do dneška na to s láskou vzpomínám. Ale v takovém případě je určitě potřeba asistentka, protože v osmadvaceti dětech by to sama učitelka nezvládla. Dcera tehdy přerušila školu, tak jsme jí nabídli, jestli nechce tu asistentku dělat. Tenkrát tomu přišla na chuť. Proto pak vystudovala speciální pedagogiku. Jinak tady v Novém Strašecí moc národnostních menšin nemáme.

Vnímáte větší sociální rozdíly mezi dětmi?
Musím říct, že ve školce vůbec ne. Ani děti to nevnímají. To až na základce. Je na učitelce, jak se děti chovají. Loni jsme tady měli chlapečka z holobytu, děti k němu přistupovaly úplně běžně.

Zaskočily vás děti někdy nečekanou otázkou? Musela jste jim třeba vysvětlovat, jak se rodí děti?
Představte si, že nemusela. Já bych řekla, že to vědí. Ony se mě na to ani nezeptají. Dítě někdy přijde, když má úmrtí v rodině. Řekne to úplně v klidu: „Umřela nám prababička, ona už byla hodně stará a nemocná.“ Malé děti se totiž s takovými věcmi vyrovnávají lépe. Jinak se mi nestává, že by se mě děti ptaly a já nevěděla, jak odpovědět. Nedávno mě ale zaskočila jedna holčička spíš tím, co věděla. Povídali jsme si o postavičce „pana Podzima“. Říkám, že kontroluje, jestli je všechno na zimu správně připraveno - příroda i zvířata. A ona mi říká: „Paní učitelko, zvířátka budou hibernovat.“ Tak to jsem na ni zůstala koukat. Jindy zase říká: „Paní učitelko, byly jsme s maminkou na Letišti Václava Havla.“ To prostě malé dítě neví, ona ale ví všechno. Kolikrát přijde s opravdu dost těžkou věcí pro dítě předškolního věku, chápe to a dokáže používat i cizí slova ve správném smyslu.

Pečovat každý pracovní den o dvacet, pětadvacet dětí musí být vyčerpávající. Stává se vám někdy, že nechcete nikoho mladšího sedmi let ani vidět?
O víkendu. To říkáme všechny učitelky: „Zítra začíná víkend, děti nechci ani vidět a hlavně slyšet.“ Ale to říkáme ve srandě. Když pak máme delší dovolenou, tak zjišťujeme, že už se vlastně zpět těšíme, že nám trochu chybí ten stres a chaos tady.

Rozkřiknete se někdy na děti?
Také. Když se jedná o nějaké ubližování nebo křivdu. Ale to není nějaký velký křik. Já si musím hlídat hlas, jinak bych za ta léta už nemluvila.

Jaký máte názor na fyzické tresty? Nesvrbí vás někdy ruka?
Svrbí, ale za ta léta už se ovládáte. Vím, že u některých případů by to v tu chvíli bylo rychlé a efektivní řešení. Ale my máme jedinou páku: slova. Co se týče trestů v rodině, tak si myslím, že má být všeho s mírou. Někdy k fyzickému trestu dojde ve chvíli, kdy rodiči ujedou nervy nebo to nechá vyvrcholit. Jsou to takové ty situace, kdy desetkrát něco řekne, jen vyhrožuje a neuskuteční to.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí


Témata: Lidé Česka, školka




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.