TUNELÁŘKA: V temném dole jsem cítila něčí přítomnost. Na duchy však nevěřím

Už odmala ji táta vedl k přírodním vědám a technice, přesto vždycky milovala umění. „Je to kontrast, a moje umělecké zaměření v osobním životě mě trochu ovlivňuje i na stavbě. Podzemí na mě působí poeticky, je to pro mě posvátné místo," říká tunelářka Linda Černá Vydrová v dalším díle seriálu iDNES.cz Lidé Česka.

Tunelářka Linda Černá Vydrová | foto: Michal Šula, MAFRA

Jak jste se dostala ke studiu tak náročného oboru jako je geotechnika? Byl za tím na počátku zájem, nebo spíše racionální volba?
Na začátku to byl určitě především zájem a zvědavost. Když jsem nastoupila na stavební fakultu ČVUT, ještě jsem neměla představu, co přesně by mě lákalo. Sice si vybavuju, že se v prvním ročníku, kde se poprvé probírala historie stavitelství, hovořilo o podzemních stavbách a už tehdy mi připadaly zajímavé, ale rychle jsem to vypustila z hlavy. Až když přišlo na lámání chleba a my si měli vybrat užší zaměření a téma bakalářské práce, rozhodla jsem se pro katedru geotechniky.

Lidé Česka

seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity.

Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi.

Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Tehdy jsem se věnovala stabilitě svahů, ale zapsala jsem si taky předměty zaměřené na tunely a lomařství, v nichž jsem se setkala s panem profesorem Bartákem, který nás často brával na exkurze na stavbu. Na jedné exkurzi na ražbě tunelu mě tehdy nechali zatočit kličkou a odpálit nabitou čelbu. Ozvala se obrovská rána a přišla tlaková vlna, a to byl tak silný zážitek, že jsem si řekla „tohle chci dělat!“. Tenhle moment prvního setkání s ražbou tunelu mě hrozně nadchnul, to prostředí, co se tam děje.

Diplomovou práci už jsem si pak zapsala u pana profesora Bartáka, a jakmile jsem se specializovala, začalo mě studium mnohem víc bavit. A to natolik, že jsem pod vedením pana profesora absolvovala doktorát se zaměřením na tunely. Panu profesorovi patří obrovské poděkování nejen za mě, ale za všechny studenty, kteří měli tu čest být jeho žáky. Jeho celoživotní zkušenosti, znalosti a lidsky přívětivý přístup z něj dělají vyjímečného pedagoga.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Pracovní den se odvíjí od pozice, jakou na stavbě zastáváte. Můj den bývá kombinací pochůzek po stavbě spojených s kontrolou prováděných prací, kancelářské práce, administrativy, komunikace se subdodavateli, zástupci investora a dalšími dotčenými osobami. Do toho se mísí kontrolní dny, rady monitoringu, porady a jednání. Je to velmi pestrá práce a matně si vzpomínám, kdy byly alespoň za tři za sebou jdoucí dny stejné. Navíc Nová rakouská tunelovací metoda (NRTM), která v našich podmínkách převažuje, je metodou observační, to znamená, že se některé věci řeší v průběhu stavby podle podmínek a reakce tohoto prostředí na ražbu, která je sledována v rámci geotechnického monitoringu.

Úsek metra z Motola na Petřiny se razil právě klasickou metodou NRTM, zatímco zbytek nového pokračování linky A odlišnou metodou razicích štítů TBM. Nakolik ulehčují tyto obři stroje stavbařům dřinu? Neberou s trochou nadsázky klasickým tunelářům práci?
Metodou NRTM se dělaly i stanice metra, kromě z povrchu hloubené stanice Motol, mezistaniční traťové tunely byly raženy pomocí tunelovacích strojů – zeminových štítů jménem Adéla a Tonda, které jsou poměrně dobře známé, často se objevovaly v médiích. Jedná se o naprosto odlišnou metodu tunelování, která je sice rychlejší a stroj za sebou zanechává už hotový tunel, ale i tato metoda má svá omezení a úskalí. Stroj nerazí sám, je na něm osádka, která zajišťuje jeho správnou funkci a výstavbu jednotlivých prstenců ostění, a i to je dřina. 

Ale ano, s trochou nadsázky jim podle mě práci berou. Ale je potřeba k tomu přistupovat, jak to je, stroje jsou už běžnou součástí práce, ve světě se používají hojně. Ve vyspělejších zemích je to závislé na ekonomice dané země, pořizovací náklady stroje jsou samozřejmě vysoké, takže je potřeba, aby se vyplatil. V každé zemi je určitá délka tunelu, od které se vyplatí stroj použít.

Jaká délka je to u nás?
Dva a půl kilometru. Nejkratší délka tunelu, od které se vyplatí stroj pořizovat, je v Japonsku, kde je to půl kilometru. Jak jsem řekla, je to dáno ekonomickou úrovní té země, podle toho, jak si může dovolit investovat. Ale tunelářů je potřeba i při použití strojů, musí třeba sledovat průběh ražby. A musí to být nejen tuneláři, ale trochu i strojaři, protože stroj musí dobře znát a umět s ním pracovat.

Někdy to vypadá, že kvůli stále většímu odporu lidí proti více méně jakýmkoliv stavebním změnám v jejich okolí bude více zejména dopravních staveb vznikat v podzemí, kde nejsou na očích. Je tak podle vás tunelářství stavebním oborem budoucnosti?
V souvislosti s rozrůstáním měst a překonáváním větších vzdáleností tunely svoje místo mají, ale i s nimi jsou problémy, přestože nejsou na očích. Samotná výstavba je totiž provázena celou řadou negativních postojů, nelibě se nesou nevyhnutelná omezení. Je to hlučná a prašná práce s velkou mechanizací, takže ji doprovází řada úskalí. Bývají třeba problémy s pozemky, umístěním stavenišť. Ale přála bych si, aby se do budoucna na tunely pohlíželo jako na nejvhodnější řešení, protože jakmile něco schováte pod zem, ve finále je to k životnímu prostředí nejšetrnější.

Momentálně nepracujete na tunelu, ale na rekonstrukci pražského Negrelliho viaduktu. Jak pracuje tunelář na nadzemní stavbě?
Je to odlišné, ale na druhou stranu tunelář je hodně úzká profilace, takže by člověk měl být univerzálnější, aby za dnešních podmínek, kdy se tolik tunelů nestaví, vůbec obstál. Tunelařina ale spadá pod geotechniku, kam patří i speciální zakládání, což mám v současnou chvíli na starosti na Negrelliho viaduktu. Do speciálního zakládání patří například technologie tryskové injektáže, která se poměrně často používá i v souvislosti s tunely, jako řada dalších technologií speciálního zakládání. Takže to není tak extrémně vzdálené, ale vždycky když po viaduktu procházím, tak se mi zasteskne po práci v podzemí.

Řekla jste, že v Česku se moc tunelů nestaví. Které důležité podzemní stavby jsou teď v běhu nebo se na jejich výstavbu čeká?
V současné době je ve výstavbě železniční tunel Ejpovice, stavbou malého rozsahu je například kolektor Hlávkův most. V dohledné době se rozeběhne stavba dvou tunelů na železničním koridoru Sudoměřice-Votice. Čeká se na tunel Radlická, další tunely jsou plánované na dálnici D3. A pro všechny české tuneláře je teď zásadní otázkou výstavba metra D. Ale obávám se, že zlatá doba stavby tunelů je pryč.

Linda Černá Vydrová

Narodila se v roce 1984. Vystudovala geotechnické inženýrství na ČVUT v Praze. V současné době pracuje jako geotechnik specialista pro stavební firmu HOCHTIEF a zároveň je odbornou asistentkou na stavební fakultě ČVUT, kde vede kurzy jako Podzemní stavby a mechanika hornin nebo Výpočty základových konstrukcí na počítači. Získala řadu cen včetně Ceny profesora Zdeňka J. Bažanta za přínos k rozvoji oboru geotechniky.

Žije ve vesnici za Prahou, kde vychovává dvě malé dcery. Ve volném čase ráda pracuje na zahradě, maluje, píše básně nebo lyžuje.

Myslíte, že je pravděpodobná výstavba metra i v jiných větších českých městech? Třeba v Brně?
Potřebu stavět metro vyvolává dopravní situace ve městě, takže pokud se Brno jako město bude nějak výrazně rozrůstat, tak to v časovém horizontu, který si netroufám odhadnout, vyvolá potřebu jistého dopravního řešení. Jestli to bude metro, jedině dobře, ale to se takhle dopředu nedá říct.

Z hlediska nákladů jsou dopravní tunely extrémně drahé. V mnoha zemích se to řeší vybíráním poplatků ještě dlouhá léta po jejich zprovoznění. Je podle vás zpoplatnění cesta, jak jich stavět v Česku více?
Myslím, že ne. Česká společnost by s tím silně nesouhlasila a u městských tunelů by to ani nebylo efektivní, protože ulevují dopravní situaci ve městě. Otázka je, jestli k něčemu takovému přistoupit na dálničních tunelech, když už zároveň platíme dálniční známky. Lidé by si hledali nejrůznější cesty, jak ten tunel objet i za cenu delší trasy, takže bych se touhle cestou neubírala. Navíc naše tunely ani nejsou tak dlouhé, aby nešly objet.

Co všechno se musí zajistit, než se tunel začne stavět? Jaké jsou prvotní kroky?
Rozhodování a navazující kroky jsou složitým procesem, který je závislý na finančních prostředcích. Když se rozhodne, že se tunel postaví, hledají se nejlepší varianty, kudy povede. Samozřejmě se vždy hledá ta nejšetrnější cesta, ale musí se zachovat i ekonomická efektivnost. Na řadu přichází jednotlivé stupně projektové dokumentace, která se postupně zpřesňuje. Zhotovitel musí projít výběrovým řízením a zajistit si vše potřebné k tomu, aby byl schopný dílo realizovat.

Co je největším nepřítelem vaší práce? Voda, otřesy?
Geologie je celkově nevyzpytatelná, prostředí totiž nikdy nepoznáte dokonale. Můžete se setkat s nejrůznějšími tektonickými zlomy, poruchami, u nás je navíc geologie hodně pestrá, takže to prostředí není vždy úplně přátelské. Ale obecně největší neplechu samozřejmě dělá voda.

Může tunely stavět klaustrofobik?
Silniční a železniční tunely jsou poměrně velké, takže záleží na tom, jak silná ta klaustrofobie je. Měla jsem po tunelech celou řadu exkurzí, hodně návštěv na stavbách a ne všichni se tam cítí dobře, ale to může být dané tím, že když je tam člověk úplně poprvé, ztrácí určitou jistotu, ale pak si třeba zvykne. Každopádně pro někoho, kdo se ve stísněném prostředí necítí, to úplně není ta pravá práce.

Může se někdy stát, že si řeknete: Tady přírodu neporazím, přes to vlak nepojede, musím ustoupit a jít na to jinak?
Už se to tolik nestává, ale někdy je boj s přírodou složitější, než se předpokládalo, stačí se podívat do minulosti na komplikace spojené s výstavbou tunelu Blanka. Ale i to s tím souvisí, a právě proto je to tak zajímavá práce. Na jednu stranu musíte mít z prostředí, ve kterém se nacházíte, respekt, protože ač jsou předpoklady sebelepší a numerické modelování a výpočty sebepřesnější, tak je to pořád jenom přiblížení se skutečnosti, která se může od propočtů lišit. Je dobré mít to na paměti a s přírodou podle toho zacházet.

Tunely jsou stále laiky brány jako ta nebezpečnější část stavařiny. Je to tak?
S tím se úplně neztotožňuju, pochopitelně je to těžká práce a má svoje úskalí, ale to mají všechny stavby podobného rozsahu, i když jsou povrchové.

Nastala někdy situace, kdy jste se v podzemí bála?
Bála, ale to nesouvisí s výstavbou tunelů. Smíšené pocity jsem měla v jednom starém důlním díle, kde byla naprostá tma, seděla jsem sama ve vagonku důlní lokomotivy, její světlo jsem neviděla. Zmocnil se mě tam pocit, že tam se mnou ještě někdo sedí. Začala jsem lampou zuřivě svítit sem a tam, ale přirozeně jsem nikoho neviděla, ale to mi nepomohlo se uklidnit. Když jsme potom pokračovali v prohlídce, pocitu, že s námi někdo je, už jsem se nezbavila. Nechci říkat, že tam byl duch, protože na ně nevěřím, a proto mě překvapilo, že na mě tyhle pocity přišly. Ale kdo ví, možná by měl člověk své intuici víc věřit.

JESKYŇÁŘ: Když voda vystoupá nad rozkrok, je zle. Velký hrudník je na obtíž

Chodíte ráda do jeskyní?
Ano, jeskyně mám ráda. Zrovna nedávno jsme byli s rodinou na výletě, tak jsme šli i s dětmi do jeskyní a byl to skvělý zážitek. Byla jsem tam i na speleologické prohlídce a moc se mi to líbilo. Podzemí jako takové je pro mě lákavé a zajímavé celkově, ale víc než jeskyně mě lákají stará důlní díla, různě rozesetá po světě, protože je to unikátní prostředí.

Čím?
Je tam až hmatatelně patrná ta těžká práce, kterou tam lidé odváděli. To je to první, co si člověk uvědomí, když do nějakého dolu vejde. Navíc je mnoho z nich opuštěných, takže je tam taková zvláštní atmosféra. A zároveň je třeba mít se tam hodně na pozoru, protože je to nestabilní prostředí. Zařízení, které tam dřív fungovalo, už funkční není, můžou se tam vyskytovat důlní plyny, je důležité znát vodní režim v jejich okolí a bezpečnou cestu zpátky.

Máte svoji oblíbenou horninu?
Mám doma vystavenou konkreci (specifický minerální útvar, vzniklý zahuštěním a spojením minerálů kolem určitého jádra v sedimentárních horninách, pozn. red.), kterou jsme našli při ražbě stanice Veleslavín na metru A, to je moje oblíbená vzpomínka. Ale oblíbenou horninu asi nemám, nicméně každá umí být něčím unikátní a dost často mě zaujme nebo překvapí nějaká vlastnost zcela běžné horniny.

Vy zároveň vyučujete na ČVUT. Baví vás předávat své znalosti dál?
Baví mě to, ale raději než teoretické znalosti předávám zkušenosti z praxe. V tom je geotechnika odlišná od jiných oborů, celou řadu věcí totiž neovlivníte z kanceláře, konstrukci vytváříte v prostředí, které dokonale neznáte, proto si to spíš musíte odšlapat v holínkách na stavbě. Tehdy člověk dokáže informace kvalitně uchopit, a pak je předat dál. Tím se nechci dotknout pedagogů, kteří na univerzitě působí, aniž by měli praxi na stavbě, mají jiné kvality. Ale ze zkušenosti vím, že pro mě byl během studia cennější pedagog, u něhož bylo vidět, že za sebou tu praxi má.

Fotogalerie

Jací jsou současní studenti technických oborů - nadšenci, nebo spíše introverti?
Je patrný rozdíl mezi tím, jací jsou studenti teď a jací byli před osmi lety, kdy jsem na fakultě začala působit. Celkově mi připadá, že toho ví méně, ale dožadují se větších práv a pravomocí, což se mi úplně nelíbí. A pokud jde o nadšence, moje zkušenost je taková, že ve skupince třeba dvaceti studentů z vyšších ročníků, kde už se lidé profilují, se najde jeden dva, kteří vynikají nad průměr, jsou nadšení a kteří zároveň mají zájem i o geotechniku.

Geotechnické inženýrství je zřejmě pořád mužským světem. Jak těžké je pro ženu se v tomhle oboru prosadit?
Musím souhlasit, je to stále převážně mužský svět. Aby se v něm žena prosadila, musí dvojnásob prokazovat, že o svém oboru něco ví. Ale určitě se nesmí bát, nesmí si dělat nic z toho, že z části mužů cítí přesvědčení, že žena na stavbě nemá co dělat, že je méněcenná, že pro ně není dostatečně kvalitním partnerem v pracovním procesu.

Všechny ženy, které se na stavbách pohybují, si tím musí v určité míře projít. Za všechny kolegyně na stavbě jsem ale ráda, protože si myslím, že tu pro ně místo je, ale nesmí se vzdát. Samozřejmě se nemůžeme porovnávat s muži, protože muži zkrátka a dobře nejsme, ale právě z toho můžeme udělat přednost. Ženy se totiž dívají na věci jinak, mají jiné myšlení a dokážou jím dobře doplnit tým. Ale je důležité, aby svou práci dělaly dobře. Teď zase musím připomenout důležitost praxe a působení na stavbě jako takové.

Vy osobně jste se s nedůvěrou ze strany mužů setkala?
Určitě. Nebylo to jednoduché, setkala jsem se s nejrůznějšími názory. Vždycky, když na nějakou stavbu nastoupím, chvíli trvá, než si muži zvyknou, že se mezi nimi pohybuje žena. Nechci je škatulkovat, ale často je tam část, která vás přijme, protože vidí, že s vámi může mluvit na určité úrovni, pak tam bude část, která si vás vždycky bude trochu měřit skrz prsty, a nakonec muži, kteří vás jednoduše nepřijmou vůbec.

Moje místo v Česku

odpovídají všichni hosté seriálu

Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše?

Určitě je to místo, kde jsem vyrůstala, kde můžu sledovat, jak rostou stromy, kde je každý kout plný vzpomínek. Je to malá vesnice, kde jsem dětství strávila ve špinavých teplácích, věčně otrhaná. Kde nás mohli rodiče bez obav jako děti „vypustit“, protože opravdovou hrozbou byl možná tak pád ze stromu. Po deseti letech v Praze, kterou mám moc ráda, jsem se na vesnici - už s rodinou - vrátila a vím, že dlouhé dojíždění za prací je jen malá daň za možnost tady žít. Ale taky ve mně určitou nostalgii vyvolávají Dejvice, kde jsem roky studovala a žila.

Je to markantnější v tunelech, často se tam totiž pohybují bývalí horníci a hornictví bývalo v minulosti čistě mužská práce, protože je těžká. Ale na druhou stranu je chápu, žena na stavbě dokáže být rušivým elementem.

Máte rodinu. Jak se tak náročná profese kombinuje s mateřstvím?
Jsem toho názoru, že tunelář není čistě profese, je to něco, co vychází zevnitř, co člověk musí mít rád, aby to dělal dobře a musí se tomu dobrovolně věnovat i ve volném čase, jinak to nefunguje. V tomhle směru je to náročné, ale skloubit se to dá. Nepracuju zatím na plný úvazek, protože děti jsou malé, ale i tak je to náročné na chod rodiny. Člověk má občas pocit, že by nejradši všeho nechal, ale mě to vždycky rychle přejde, protože ač je to práce náročná, mám ji ráda a motivuje mě. A ty negativní myšlenky pak potlačuju. Kromě toho mě naučila využívat čas do poslední minuty, protože potřebuju, aby věci běžely, jak mají. A naštěstí mi vychází vstříc manžel a moje maminka, která nám hodně pomáhá.

Nosíte si tedy práci i domů?
Ano, když se potřebuju připravit na zkoušku, výuku nebo jednání. Tehdy si hledám čas všude, mám období, kdy se k práci vracím, když děti spí, ale to je v takových vlnách, permanentně by to dělat nešlo, protože je to dost vyčerpávající. Ale hodně mi pomáhá, že mě práce opravdu baví, takže pro mě není utrpení si přečíst nebo nastudovat něco navíc, ani dlouhé dojíždění mi nevadí.

Předchozí díly

Co je pro vás nejlepší formou odreagování?
Čas strávený s dětmi a práce na zahradě. Pěstuju nejrůznější plody, a pak je zpracovávám, dělám marmelády, peču ovocné koláče. Dřív jsem hrála na piano a věnuju se malování, což jsem se naučila u akademického malíře. Taky píšu básničky a fejetony. Když jsem byla na gymnáziu, tak u mě dokonce převažovalo humanitní zaměření. Třeba psaní pro mě bylo způsobem, jak se vyrovnat s existencí.

Na druhou stranu jsem vyrůstala na vesnici, a tak mě neminuly činnosti jako práce s motorovou pilou, táta mě naučil i svářet. A zároveň dbal, abych se učila matematiku, fyziku, abych se nebránila práci s počítačem. Takže mě odmalička pošťuchoval tímhle směrem, proto pro mě byla přirozená volba stavební fakulta ČVUT. I když v souvislosti s malováním mě lákala i architektura, kam jsem se nedostala, ale jsem za to nesmírně ráda, protože si teď nedovedu představit, že bych dělala něco jiného.

To je docela kontrast. Vyloženě technickou profesi vyvažují převážně umělecky zaměřené záliby.
Je to kontrast, a moje umělecké zaměření v osobním životě mě trochu ovlivňuje i na stavbě. Podzemí na mě působí poeticky, pocity, které mám, když vstoupím do tunelu, bych přirovnala k tomu, když věřící člověk vstoupí do chrámu. Je to pro mě posvátné, už kvůli těm bojům, které tam člověk svádí s přírodou. Celkově ve mně to prostředí a lidé, kteří v něm pracují, vzbuzuje pokoru a respekt. A asi i díky tomu, že nejsem čistě analytický typ, dokážu najít v podzemí jeho kouzlo.

Píšete básničky i o tunelech?
To ne. Sice si odtamtud občas přinesu nějaký pocit, který ovlivní, co napíšu, ale přímo o nich básně nejsou. Vyhýbám se jejich znázorňování i když maluju. Je v tom asi nějaká obava, že by to nebylo úplně podle mých představ. Nejraději maluju strohé ulice, architekturu nebo krajinky, v poslední době jsem si oblíbila Toskánsko.

Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Článek se mi líbí
Lide Česka