Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

REVIZORKA: Denně slyším srdceryvné historky. Černí pasažéři bývají těkaví

  10:22aktualizováno  10:22
Cestující, kterým chybí jízdenka, se často snaží apelovat na city a vypráví smutné historky, popisuje brněnská revizorka Dana Kynlová. „Když děláte tuto práci, musíte být tvrdá,“ říká v rozhovoru pro seriál Lidé Česka. Během pěti let v dopravním podniku přišla o anonymitu. Líbí se jí však svoboda a volnost jezdit si po Brně, kde chce.

Brněnská revizorka Dana Kynlová | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Poznáte už podle výrazu člověka, že má špatné svědomí a pravděpodobně mu chybí lístek?
Často, ale není to pravidlem. Pokud někdo jede bez cestovního dokladu, tak bývá takový těkavý. Platí to samozřejmě jen v případě, že je to slušný člověk. Jsou i lidé, kterým je to jedno, a ti nervózní nejsou. I ty někdy poznám od pohledu. Ale bývám i překvapená.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Zaměřujete se při kontrole právě na ty, kteří podle vašeho odhadu spíše jízdenku mít nebudou?
Ne, takto nefungujeme. Ve voze kontrolujeme plošně všechny kromě seniorů. Těm rovnou říkáme, že jízdenku nemusí hledat. Je to z bezpečnostních důvodů, aby je někdo neokradl nebo peníze někde nevytrousili. Vozí s sebou totiž hodně peněz, někdy možná úplně všechno, co mají. Často se úplně leknu, co u nich v peněžence vidím. Senioři stejně od sedmdesáti let jezdí zdarma, pokud mají vyřízenou šalinkartu. Nepředpokládá se, že by ji neměli. A i kdyby, tak nebudeme přece pokutovat osmdesátiletého pána, který měl právo jezdit zdarma.

Kolik černých pasažérů denně nachytáte?
Tak do dvaceti. Je to ale hodně individuální den ode dne. Kupodivu se to neliší podle období. Teď na podzim by se mohlo zdát, že jich bude víc, když je v Brně hodně studentů, ale není to pravda.

Může revizorka někdy přimhouřit oko?
Přepravní podmínky jsou nastavené určitým způsobem a je na revizorovi, aby konkrétní případ vyhodnotil, a zároveň, aby přepravní podmínky ctil. Když budu opakovaně přimhuřovat oči, tak asi nebudu dlouho revizorem. Ono je to těžké. Každý den slyšíte srdcervoucí historky, proč ten či onen cestující nemá jízdenku. Ale já jsem tady proto, abych zkrátka kontrolovala, jestli se smluvní přepravní podmínky dodržují. Pokud se nedodržují, tak musím udělit sankci.

Snažím se, aby nedocházelo k nejasným situacím. Když nastupuje třeba někdo s velkými zavazadly, tak dlouho čekám, než začnu kontrolovat, aby měl skutečně čas jízdenku si označit. Potom už ale pokutuji.

Snaží se cestující bez jízdenek vymlouvat, omlouvat a smlouvat?
Neustále. Poslední dobou se velmi rozmáhá, že mají vygumovanou jízdenku. Já to okamžitě poznám, oni ale tvrdí, že ji zrovna koupili. Vyprávějí to tak zarytě, že by jim člověk skoro věřil, dokonce vám říkají i adresu trafiky, abyste tam šli. Často také vypráví různé smutné historky, třeba o úmrtí v rodině, vážném onemocnění nebo finanční tísni. Snaží se apelovat na city.

Funguje to někdy?
Ne. Když děláte tuto práci, musíte být tvrdá. Pamatuju si, že když jsem jako revizorka začínala, tak jsem jim opravdu věřila. Pamatuji si jednu paní s malým chlapečkem, kteří neměli jízdenku. Křičela na mě, že je těžce nemocný. Bylo to opravdu velmi nepříjemné a bylo mi jich moc líto. Pokutu jsem jim ale udělila. Asi po roce jsem ji potkala a zase neměla lístek, já jsem si na to vzpomněla a ptala jsem se na nemocné dítě. Ona mi úplně s klidem řekla, že žádné nemocné dítě nemá, že lhala. Mně je samozřejmě líto lidí, u kterých vím, že pokuta je pro ně opravdu likvidační. Já jsem ten první krok, a pokud nezaplatí, tak přijde exekuce. Jenže tahle práce je prostě taková.

V Brně se vám zřejmě stává, že čas od času potkáte v hromadné dopravě známé.
Potkávám. Někteří, s nimiž jsem se dlouho neviděla, jsou překvapeni, že to dělám. Bližší okolí to ví.

Není těžké je pokutovat?
Musím říct, že s tím jsem se naštěstí zatím nesetkala. V práci se ale chovám, jako kdybych je neznala. Dělám to i vůči svým rodičům a dětem kvůli jejich bezpečí. Kývnu na ně, usměji se, ale jinak se chovám, jako kdybych je neznala. Hrozně často totiž na nás míří různé slovní útoky. Lidé si nás dokonce fotí a dávají to na Facebook se sprostými komentáři. Já jsem na to zvyklá, pro tu práci jsem se rozhodla, ale nebudu tomu vystavovat své okolí. Snažím se proto nejezdit městskou hromadnou dopravou se svými dětmi. Pokud s nimi jedu, tak na ně nemluvím. Bojím se, aby si je někdo nevyhlédnul, až pojedou sami. To je pro mě nejcitlivější.

Dana Kynlová

Narodila se roku 1977 v Litoměřicích. Od pěti let žije v Brně, kde vystudovala střední školu zaměřenou na marketing a management. Pracovala poté na několika administrativních pozicích. Revizorkou brněnského dopravního podniku se stala před pěti lety. Má dvě děti.

Poznávají vás lidé i v civilu?
Ano, naprosto všude. V podstatě jsem ztratila anonymitu. Když jsem v práci, tak přežiji všechno. Ale když vám někdo sáhne na soukromí, tak je to hrozné. Stává se, že stojím v obchodě ve frontě a najednou na mě někdo začne hulákat. Obvykle na to nereaguji, dělám, že se mě to netýká.

Není trochu nevýhoda, že revizorku děláte už dlouho a lidé vás poznávají? Nejsou pak cestující bez jízdenek před vámi ostražitější?
Tak to není. Ač je Brno malé, tak ve vozech je hodně lidí, a pokud nastoupíte, tak oni si vás nevšimnou. Určité procento lidí je, kteří se rozhlíží na peróně a hlídají, jestli tam není revizor. Ale množství lidí, které potkáváme bez jízdních dokladů, je stále stejné, během let neklesá. Pokud na sebe na peróně nějakým způsobem neupozorňujete, tak si vás nevšimnou.

Kontrolujete pasažéry sama nebo jste vždy ve skupinkách s kolegy?
Většinou jsme po dvojicích, ale samozřejmě pokud ztratím svého parťáka, tak klidně pracuji chvíli sama a poté se dojedeme. Většinou máte stálého parťáka a ten už ví, jak to funguje. Když se otevírají dveře a vystupujeme, tak se navzájem díváme, jestli kolega nemá konflikt a nepotřebuje pomoc. Není to ale jako v Praze, kde kontroluje najednou i velká skupina revizorů.

Doprovází vás městská policie?
Někdy se dělají speciální plánované akce, kdy s námi kontroluje městská nebo i cizinecká policie. Policie nám samozřejmě pomáhá také na nočních směnách. V noci to bez ní prostě nejde. Přes den si hlídku voláme, jen pokud je nějaký problém a kvůli ztotožnění pasažérů, když nemají doklady.

Jaká je s policisty spolupráce?
Úžasná. Bez nich by to nešlo. Zrovna dnes mi chtěl utéct cestující a právě jeli kolem měšťáci. Stačilo na ně mávnout a hned ho odchytli. Nedělají, že nás nevidí, vždycky pomůžou.

Setkáváte se často s nepříjemným nebo i vulgárním chováním cestujících?
Když jsem nastoupila, říkala jsem si, že nedělám nic špatného. Zkrátka kontroluji to, co má být v pořádku. Ale lidé to tak neberou a někdy je to opravdu pochmurné. Například v trafice na nádraží jsem si chtěla koupit žvýkačky a paní řekla, že revizorce je neprodá. V kavárně nás zase odmítli obsloužit. Zřejmě jsme někoho ze zaměstnanců pokutovali.

Fotogalerie

Řešili jste to nějak?
Ne, to nemá smysl. Ti lidé nepřiznají, že chyba byla na jejich straně a já jsem to pouze musela řešit.

Je více případů, kdy se s vámi cestující bez jízdenky hádají, nebo převládají ti, kteří bez dohadů pokutu zaplatí?
Někdy mám pocit, že jsou samí nepříjemní. Jindy je zase den, kdy jsou všichni v pohodě a klidní. Dokonce jsme se s kolegy shodli, že záleží i na počasí, není to náhoda. Teď na podzim, když je škaredě, jsou lidé naštvaní už jenom proto, že museli vylézt z bytu. Jsou naštvaní na celý svět a v tom přijdu já. Když je léto, slunce a krásně, tak to berou statečněji.

Nejhorší je, že k nepříjemným cestujícím se přidávají ostatní, až rozum zůstává stát. Naší povinností je udržet si chladnou tvář. Když mi někdo nadává, nemohu mu odpovědět stejně. Měli jsme asertivní školení, které mi pomohlo uvědomit si, že člověk, který mi nadává, je zřejmě agresivní na všechny. Je nespokojený se svým životem a dává to všem sežrat.

Co když se cestující dá na útěk? Pronásledujete ho?
Ano, pronásledujeme, zrovna dneska jsme měli takový případ. Okamžitě se spojíme s policií, operačního máme stále na drátě a říkáme, kde právě jsme a jak ten člověk vypadá. Díky tomu oni ho nějak objedou a dojedou.

Takže za ním skutečně běžíte?
My neběžíme, ale jdeme. Oni běží jen po určitou chvíli. Pár sprinterů samozřejmě je. Ale my neběžíme, to nemá smysl. Ten člověk se často sám ohrožuje. Třeba skočí do čtyřproudové křižovatky, běží jak smyslů zbavený. Spíš se snažíme jít dost daleko od něho, aby si myslel, že už tam nejsme.

Když vidíte, že se cestující chystá na útěk, snažíte se ho fyzicky zadržet?
Já cestující nechytám, mám takové pravidlo. Ale samozřejmě bych na to měla právo, mohu cestujícího zdržet, než přijde policie, a použít k tomu adekvátní prostředek. Samozřejmě ho nemohu sejmout k zemi, ale chytnout za ruku nebo za batoh, než přijede policie.

Setkala jste se někdy při dopravní kontrole s fyzickým napadením?
Ano. Cestující nastoupil se třemi dětmi a manželkou a všichni měli zmrzlinu. Se zmrzlinou se do vozu nesmí, protože by mohli ušpinit někoho okolo. Požádala jsem je proto, aby vystoupili na následující zastávce, aby přepravní kontrola proběhla venku. Když jsem udělala krok ven z vozu, dal mi muž pěstí do obličeje, vypadla jsem na vozovku a on utekl. Zavolala jsem policii. Jakmile jsem řekla, že došlo k napadení, tak přijela tři policejní auta a hned ho chytili. Potkat bych ho znovu nechtěla. Někdy je to zákeřné, protože velký chlap, který vám připadá, že by mohl i něco udělat, je ve finále slušný člověk. Tento muž, který mě napadl, byl vzrůstu asi jako já a navíc měl s sebou děti, takže jsem to vůbec nečekala.

Různé strkanice bývají často. Kolegu třeba cestující kousla do ruky, kolegyni zlomili prst. Pracovních úrazů je spousta. Mám pocit, že ti lidé mají někdy zkratkovité jednání. Jsou v situaci, že nemají peníze, vědí, že pokutu nebudou moct uhradit, a to je nutí k tomu, že se chovají nestandardně, jinak by byli snad slušní. Chci tomu věřit.

Dělí se revizoři podle toho, jestli kontrolují v tramvajích nebo v autobusech? A vybíráte si sama trasy a místa kontrol?
Nedělí. Revizorku jsem dělala v létě i na parníku. Po Brně jezdíme v podstatě kde chceme. Příjemnější je dělat okraje, v centru je to takové divočejší, je tu chaos a přeplněné vozy. Ráda mám třeba městskou část Kohoutovice, kde je to klidnější. Ale stále to střídáme, jinak by to ani nešlo, protože by si nás zapamatovali.

Nelákalo by vás metro?
Děláme si s kolegy srandu, že by měl být výměnný program. Pražští revizoři šli sem a my tam. Metro je ale pošmourné, já bych tam dlouhodobě dělat nechtěla.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE.

Minulý díl:
SMUTEČNÍ ŘEČNÍK: Rozpláču všechny. Zůstávám nad věcí, abych se nezbláznil

Je v odměňování revizorů zohledňováno to, kolik cestujících bez jízdenky chytí?
Samozřejmě. Náš plat se od toho částečně odvíjí, jinak by to nebylo motivační. Kdyby nehrálo roli, kolik cestujících nachytáte, tak by se někteří na trati možná neukázali.

Vysledovala jste za těch pět let, kdy pracujete jako revizorka, nějaké fígly, kterými se černí pasažéři snaží vyhnout kontrole?
Zkoušejí kde co, ale já už to asi ani nevnímám jako fígl. Časté je odeslání SMS jízdenky ve chvíli, kdy spatří revizora. Trvá minutu a půl, než přijde jízdenka. Mě tedy zajímá, kdy jsem zahájila přepravní kontrolu. To, že cestujícímu ještě SMS nedorazila, když ho kontroluji, pro mě není důvod, aby nedostal pokutu. Už to ale na první pohled vidím. Pokud má někdo mobil a stále zvedá zrak, často odesílá jízdenku. Ti lidé se pak cítí hrozně ukřivdění, že investovali do jízdenky a dostali pokutu.

A máte nějaké vlastní triky? Třeba nastupovat nenápadně zadními dveřmi...
To ani ne. Ve chvíli, kdy řeknu: „Dobrý den, kontrola jízdních dokladů,“ tak se dívám, jestli sebou někdo cukl. Ale nemám žádné „špeky“. Mně jde o to, aby kontrola byla bez diskuzí a aby nikdo nemohl říkat, že neměl dost času jízdenku označit. Nemohu pokutovat někoho, pokud je to sporné a nejsem si jistá. Musím být přesvědčená, že ten člověk si opravdu jízdní doklad nechtěl označit. Často si cestující sedne, vy začnete kontrolovat a on najednou vylítne a jde si označit. Už má ale smůlu, protože když začíná kontrola, tak vypínáme značkovač.

Jak komunikujete s cizinci? Musí revizoři ovládat cizí jazyky?
Umím německy, ale domluvím se i anglicky. Chodíme na kurz angličtiny. Lektorka se zaměřuje samozřejmě na naší problematiku, na situace při přepravní kontrole.

Revizora z povahy věci každý den potkávají spíše nepříjemné interakce s cestujícími. Nedeprimuje vás to dlouhodobě?
Já musím říct, že tak to úplně není. Hrozně hodní jsou třeba senioři. Snažíme se jim různě pomáhat, oni nám děkují, jsou rádi, že jsme byli ve voze a sjednali pořádek, když tam byli třeba opilí a hlasití cestující. Pomáháme s kočárky, radíme turistům a podobně. To pozitivní je na této práci tedy také.

Nepříjemné situace si člověk nesmí připouštět. I když je pravda, že občas mám období, kdy už nemůžu. Někdy se to potká, že během tří dnů potkávám samé sprosté lidi. To jsou chvíle, když je toho moc. Proto je dobré dělat v tandemu. Člověk se díky tomu rozptýlí, popovídá si. Nejvíc mě zasahuje, když jsou agresivní starší lidé. Měli jsme nedávno osmašedesátiletou paní, která byla tak hrozně zlá a sprostá, že mě to rozhodilo na půl dne.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté seriálu

Co vám dělá v životě radost?
Rodina a děti. To, že jsem zdravá, mám zdravé rodiče a všichni jsme v pořádku. Radost mám i z toho, že mám práci u dopravního podniku, který je jistota.

Z čeho máte největší strach?
Mám pocit, že v této práci jsem překonala všechny strachy. Pokud bych měla ale alespoň něco říct, tak nemám ráda tmu. Není mi příjemné jít v noci sama městem, nebo přírodou. Když je vše zahaleno tmou, necítím se dobře.

Jak se vám žije v Česku?
Mně se žije dobře. Neměnila bych, Česko mám ráda.

Říkáte, že ve voze sjednáváte pořádek, když tam někdo řádí. Úkolem revizora tedy není jen kontrolovat jízdenky?
Ne. Hlídáme dodržování i dalších přepravních podmínek a můžeme i pokutovat. Často vykazujeme zapáchající cestující. Ve voze se nesmí jíst a nesmí tam být otevřený nápoj, takže na to lidi upozorňujeme. Spousta lidí totiž ani neví, že se ve voze nesmí jíst. Většinou se omluví. Jen jednou jsem pokutovala, když cestující na moji výzvu vůbec nereagovala.

Jak vypadá vaše pracovní doba?
Směny bývají ranní, odpolední a noční. Jede se v turnusech, aby byl zajištěn provoz i o víkendech. Mně dopravní podnik umožnil mít výjimku, protože mám děti. Mám proto jen ranní a někdy noční směny.

Snažíte se oblékat nenápadně? Nebo nosíte uniformu dopravního podniku?
Uniformu nenosím, ani žádnou nemám. Oblékám se naprosto normálně tak, jako bych šla do jiné práce, tak aby se mi to líbilo. Naopak mám často veselé barvy. Mě lidé poznají, protože mě znají.

Co vás na této práci baví?
Baví mě to, že si vlastně jezdím, kde chci. Odvedu si práci, kterou mám udělat, a přitom mám volnost. To mi vyhovuje. Neumím si představit, že bych byla v kanceláři jako předtím. Na druhou stranu si neumím představit, že bych revizorku dělala celý život. Velmi obdivuji naše kolegy, kteří mají tři čtyři roky do důchodu, a nechají si takto nadávat. Dokázali se obrnit i v tomto věku.

Jak dlouho tedy plánujete dělat revizorku?
Momentálně mě ta práce baví, vyhovuje mi a jsem odolná i vůči atakům. Ale vůbec nevím, co život přinese.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.