Modelka na pražské Akademii výtvarných umění Miroslava Čejková

Modelka na pražské Akademii výtvarných umění Miroslava Čejková | foto:  Michal Sváček, MAFRA

MODELKA VÝTVARNÍKŮ: Studentům neradím, stud necítím a břicho nezatahuji

  • 29
Mezi umělci se pohybuje od mládí. V důchodu začala Miroslava Čejková pózovat jako modelka studentům malby na pražské Akademii výtvarných umění. „Ptala jsem se studentů, jestli jim nevadí, že jsem stará, jestli by se jim nekreslil lépe někdo mladý. Říkali, že jim to vůbec nevadí. Nemohou být přece všichni mladí, štíhlí a krásní,“ říká modelka výtvarníků v seriálu Lidé Česka.

Kdy jste se rozhodla přivydělávat si jako modelka studentů umění?
Už za mlada poté, co jsem dostudovala hotelovou školu, jsem asi čtyři roky dělala modelku pro studenty umělecké průmyslovky, kteří se zaměřovali na oděvní výtvarnictví. Ti mě kreslili, fotili a šili na mě pak šaty podle svých návrhů. To jsem dělala asi tři, čtyři roky, než jsem začala chodit do běžné práce. Pak jsem začala dělat jako provozní pracovník v divadle, kde jsem byla stále v blízkosti umění. Byla jsem dvakrát vdaná a oba manželé byli také umělci – muzikanti. První byl skladatel popové hudby, druhý muž zase skládá hudbu vážnou.

Lidé Česka

seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity.

Portál iDNES.cz přináší druhou řadu seriálu rozhovorů s mediálně neznámými lidmi.

Po 60 vydaných dílech a roční pauze jsme opět pečlivě vytipovali reprezentanty profesních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejníme další desítky interview, ve kterých zprostředkujeme radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Celý život jsem se tedy pohybovala v umělecké sféře a bylo mi to blízké. Takže když jsem odešla do důchodu, napadlo mě zapojit se zase do pózování pro studenty, abych byla „mezi svými“.

Kromě toho, že zůstáváte v uměleckém prostředí, je to zřejmě i příjemný přivýdělek k důchodu...
To ano. Je to i dobrých pár korun navíc, díky tomu můžu sem tam něco koupit vnoučátkům.

Po odchodu do penze jsem chtěla zůstat v divadle, kde jsem celý život pracovala. Tam ale dávají přednost invalidním důchodcům, na které dostávají příspěvky od státu. Tenkrát mi práci modelky pro studenty nabídl vyučující na Akademii výtvarných umění, kterého pamatuji ještě jako studenta na umělecko-průmyslové škole, kde jsem byla modelkou za mlada.

Pózujete i v prádle. Musíte proto někdy překonávat stud?
Ne, poloakty mi nevadí. Na koupališti jsem také v plavkách, být v prádle je podobné.

Modelkou pro akty byste nestála?
To ne. Studenti někdy malují akt, ale určité partie si domýšlejí. Poloakty také nejsou příliš časté, jen když se učí malovat svaly na rukou, nohách, krku. Většinou jsem ale úplně oblečená, pro studenty je totiž důležité učit se malovat i oblečení, látku.

Jak početná skupina studentů vás obvykle ztvárňuje?
Někdy je v ateliéru jeden a někdy je jich i dvacet, záleží, jak se sejdou.

Jsou to jen budoucí malíři, nebo i sochaři?
Studují malířství i sochařství. Mě ale jen malují a kreslí všemi možnými technikami: tužkou, uhlem, barvami...

Kdo určuje, v jaké poloze budete pózovat?
Profesor se vždy dohodne se studenty, jaké pozice jim chybí ke zkouškám. Povinně k nim totiž musí donést určitý počet detailů hlavy, celé postavy atd. Když pak pózuji, tak často každý student kreslí něco jiného: někdo jen můj obličej, někdo půl těla, další jenom nohy, chodidla nebo ruce. Každý si zkrátka zvolí to, co mu zrovna chybí ke zkouškám. Vlasy si většinou dávám nahoru, aby studenti mohli namalovat i uši atd.

Miroslava Čejková

Narodila se v roce 1952 v Šumperku. Vystudovala čtyřleté jazykové gymnázium a hotelovou nástavbu. Po škole několik let působila jako modelka pro studenty oděvního návrhářství. Po svatbě se přestěhovala do Prahy a začala se živit jako provozní pracovnice v divadle. V současnosti je v důchodu a přivydělává si opět jako modelka, tentokrát pro studenty malby. Má vlastního syna, vyvdanou dceru a pět vnoučat.

Co když to během tříhodinovky student nestihne?
Někdy si mě nafotí a kreslí přes víkend i doma. Pak donesou kresbu do školy ke kontrole.

Je těžké vydržet několik hodin v jedné poloze?
Pro mě ne, protože jsem zdravá. Nic mě naštěstí nebolí.

Máte přestávky?
Ano, stojím vždy tři čtvrtě hodiny a pak mám pauzu. Takto se opakují tři vyučovací hodiny. Nikomu ale nevadí, pokud si potřebuji protřepat ruku, nohu nebo zakroutit hlavou. Není to takový problém. Myslím si, že mnohem horší to má třeba taková pokladní v supermarketu, která si to tam opravdu musí odsedět, nemůže si dojít na záchod, zakouřit ani si dát kafe a stále se musí soustředit. Já se u této práce nemusím soustředit, můžu si přemýšlet nad vlastními věcmi.

Nenudíte se někdy? Povídáte si třeba se studenty?
Povídáme si. Já sama nezačínám, ale když oni spustí, tak se připojím, nebo jen poslouchám.

Máte někdy tendenci jim radit?
To ne. Když je přestávka, tak se jdu podívat, jak jim to jde. Ale nekomentuji to, i když třeba vidím, že mi namalovali nepoměrně menší hlavu. Od toho tam jsou profesoři, já se do toho nemíchám. Musím říct, že tam jsou mezi vyučujícími a studenty opravdu hezké vztahy. Nikdo nikoho nesekýruje. Když přijde profesor, tak se studenti nebojí, respektují ho a nechají si poradit.

Stává se, že se podíváte na svůj obraz a řeknete si: „Vždyť to vůbec nevypadá jako já?“
Často. Ale to je věc vyučujícího. Řekne třeba studentovi, že je začínající Picasso nebo jiný kubista. Já bych řekla, že by zpočátku studenti měli malovat hlavně realisticky, tak, aby velikosti a poměry rukou, nohou, hlavy odpovídaly skutečnosti. Někteří ale rádi experimentují. Přeci jen už to jsou vysokoškoláci. Ty obrazy jsou většinou hezké.

Jak často chodíte pózovat?
Dvakrát nebo třikrát do týdne. Někdy jdu jen dopoledne pro studenty, jindy i na večerní lekce malby pro veřejnost. Teď zrovna nechodím vůbec, protože začínají prázdniny.

Moje místo v Česku

odpovídají všichni hosté seriálu

Každý odněkud je. Někde se narodí, někde je doma. Říká se, že ta nejdůležitější místa v mysli a srdci člověka mohou být maximálně dvě. Jaká jsou ta vaše?

Moje nejdůležitější místo je Šumperk v Jeseníkách. Mám ještě živé oba rodiče, což v mém věku není obvyklé. Nejezdím proto nikam na dovolené ani na chatu. Každou volnou chvíli trávím u nich. Dokud mám mámu s tátou, tak si je chci užít. Pomáhám jim v létě na zahrádce, jsem tam moc ráda. Na Šumpersku žijí i moji sourozenci. Původně nás bylo šest, z toho dva vlastní a tři děti maminčiny sestry, které s námi vyrůstaly, protože jejich matka zemřela velmi mladá.

Máte tendence nějak se stylizovat, například zatahovat břicho?
Ne. Ptala jsem se studentů, jestli jim nevadí, že už jsem stará, jestli by se jim nekreslil lépe někdo mladý, nějaký student nebo studentka. Říkali, že jim to vůbec nevadí. Nemohou být přece všichni mladí, štíhlí a krásní. Člověk je, jaký je. Když má břicho, tak má břicho. Střídám se tu s jednou paní, která má asi devadesát kilo.

Modelem tedy stojíte dvě?
Tři – ještě sem chodí jeden pán, kterého ale znám jen z obrazů, osobně ne.

Co pro vás znamená krása?
Když z člověka vyzařuje charisma. Ráda se také podívám na hezky oblečené lidi – ženy i muže.

Máte doma nějaký svůj portrét?
Ne, já mám malý byteček, takže tam na obrazy není moc místo, i když mi je studenti nabízeli.

Předchozí díly:

Zmínila jste, že jste jako modelka působila už za mlada. Můžete vaši tehdejší zkušenost porovnat se současností?
Tenkrát to bylo něco jiného, protože jsem chodila do ateliéru pro oděvní návrháře. Hned vedle byla dílna, kde se studenti učili šít. Na mě si své návrhy šatů kreslili nebo fotili. A pak je šili – někdy sami pro sebe a někdy jsem si je od nich za cenu materiálu kupovala. Jejich oblečení jsem pak i předváděla na přehlídkách.

Neuvažovala jste tenkrát, že byste se zkusila modelingem živit?
Ne, to mě vůbec nenapadlo.

Zkoušíte někdy sama malovat?
Nezkouším. Já paradoxně neumím malovat ani zpívat, přestože se celý život pohybuji mezi umělci. Moc ráda ale šiju, háčkuju a pletu.


Článek se mi líbí
Lide Česka