Nosíte rád uniformu?
Nevadí mi, ale ani si to nijak neužívám. Dříve mě nikdy nenapadlo, že bych chtěl nosit uniformu. Poprvé, když jsem se v úboru justiční stráže viděl, tak jsem se hrozně smál. Už jsem si ale zvykl. Je ale pravda, že z pohledů lidí je vidět, že uniformu registrují a vnímají nás trochu jinak.
Lidé ČeskaSeriál iDNES.cz  Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější. Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných. Motto projektu zní: Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur. Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu? |
Jak je justiční strážce ustrojen?
Máme trochu odlišné vybavení než policie. Policista má pistoli, já mám revolver se speciálními náboji uzpůsobenými do budov, aby v případě střelby nepřišla k újmě třetí osoba. Náboje do budov pro pistole se dříve nevyráběly, proto má justiční stráž již léta revolvery. Kromě toho nosíme obušek německé výroby, slzný plyn a samozřejmě pouta.
V čem vaše práce spočívá?
Především s kolegy strážíme soudní síň při jednání. Kromě toho kontroluji příchozí u vstupu, jestli nemají zbraň nebo něco nebezpečného v zavazadlech, třeba nože. Člověk musí projít detekčním rámem a zavazadlo rentgenem. Potom kontroluji auta, která přijíždějí do areálu, i když je to třeba jen pekař. Musíme je kontrolovat při příjezdu i odjezdu. Hlídáme uvnitř v budově soudu. Máme trochu odlišný úkol než vězeňská eskorta. Ta doprovází a hlídá souzeného vězně. Já naproti tomu hlídám hlavně veřejnost, která je v soudní síni při jednání. Ale soudce a zapisovatelky hlídáme, aby nepřišli k újmě, i když je jednání neveřejné.
Soudci poskytujete ochranu jen v soudní síni?
Pokud je nějaký problém a soudce si to vyžádá, tak jsem s ním nejen v soudní síni, ale doprovázím ho i v celé budově. Ale to je spíše výjimečné. Většinou hlídáme při soudním líčení, aby rodinní příslušníci nezasahovali, nepřerušovali jednání nebo dokonce neohrožovali soudce.
Už se vám to někdy stalo?
Já měl zatím většinou štěstí, neměl jsem žádný hodně závažný výkon. V jednu dobu měla justiční stráž problémy s aktivisty za práva otců, kteří se snažili mařit soudní proces. Soudce poté řekl, že si při jednání nepřeje veřejnost, tak jsme jim museli fyzicky zabránit ve vstupu. Jeden kolega skončil pokousaný a se zlomenou rukou.
Služební zbraň jste zatím použít nemusel?
Zatím ne a jsem rád. Se zbraní zatím jen cvičím. V problémových situacích mi vždy stačila výzva, a pokud ne, snažil jsem se poradit si rukama nohama pomocí hmatů a chvatů. Nikdy jsem nepoužil ani obušek. Myslím, že lidé se často uklidní, když vidí uniformu. V jiných uniforma naopak vyvolá větší agresivitu.
Je možné problémovým divákům zakázat vstup do síně, i když je jednání veřejné?
Nemůžeme nikomu zakázat vstup předem. My v soudní síni hlídáme a můžeme člověka vykázat pouze v případě, kdy něco provede, třeba ničí majetek nebo někoho bije. Stává se, že si soudce přeje někoho vyloučit z jednání, ale když pro to nejsou dostatečné důvody, nemůžeme zasáhnout. To by bylo protizákonné. Nemůžeme jen tak někoho vyhodit, pokud nedělá binec. To prostě nejde.
Kdyby někdo z veřejnosti třeba začal sprostě nadávat nebo bourat nábytek a nereagoval na zákonnou výzvu. Vyzvu ho po druhé, pak už výzvu musím zopakovat velmi nahlas a důrazně a člověk musí ven. Vždy záleží na situaci. Pokud je arogantní, sprostý, mává rukama, tak ho vyloučíme. Ale pokud to není nutné, tak spíše ne. Mohlo by se to totiž obrátit proti justiční stráži.
Jak často se stává, že musíte někoho ze soudní síně vykázat?
To je různé. Někdy se to stane během tří dnů dvakrát, jindy nemusíme nikoho vyvést třeba půl roku. Já ale pracuji na směny, takže dělám kromě denních i noční, kdy je přirozeně soudních jednání minimum. Mí kolegové, kteří pracují jen denní směny, se s tím setkávají více.
Marek ŠarišskýNarodil se v roce 1980 v Praze. Vyučil se v oboru malíř - lakýrník. Vystudoval veřejnou správu na Střední škole managementu v Kolíně. Vystřídal několik zaměstnání, pracoval například jako taxikář. V roce 2008 nastoupil k justiční stráži a začal pracovat v justičním areálu Na Míčánkách. Studuje romistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je ženatý a má dvě dcery ve věku sedm a dva roky. |
Co děláte během noční služby?
Jsem v podstatě ostraha budovy a pouštím dovnitř zaměstnance, kteří tam dělají v noci, někdy i třeba do tří ráno. Často se v noci také rozhoduje o vazbě. V tom případě dovnitř pouštím soudce a policisty s obviněným. Člověk může být v cele předběžného zadržení maximálně 48 hodin. Během té doby soudce musí rozhodnout, jestli půjde do vazby, nebo bude propuštěn. Stává se tedy, že obviněného přivezou v 11 večer na jednání. My se připravíme, pustíme do budovy soudce, zapisovatelku a v případě, že je obviněný cizinec, i tlumočníka. Předvedeme souzeného, jdeme společně do jednací síně. Soudce pak rozhoduje třeba i v jednu ráno.
Setkáváte se s tím, že diváci v soudní síni nahlas „fandí“ a povzbuzují jednu stranu sporu?
Příbuzní se často snaží předat souzeným jídlo nebo jiné věci. Maminka za mnou třeba přijde a prosí, ať synovi předám řízky. To se mi stalo minimálně šestkrát. Musíme to ale samozřejmě odmítnout, protože v tom řízku může být cokoli, třeba SIM karta.
Jaký typ soudního jednání je pro justičního strážce obvykle nejnáročnější? Kdy bývá situace nejvypjatější?
Řekl bych, že nejvypjatější, často hysterické, jsou rodinné spory. Náročnější jsou také mediálně známé kauzy. Při civilních sporech jsme ale spíše zřídka. Obvykle jsme přítomni na trestním jednání.
Říkáte, že vypjaté bývají rodinné spory. Jaká atmosféra bývá při souzení závažných trestných činů typu vražd?
Podle mé zkušenosti se pachatelé často snaží působit před soudem dobře, klidně a příjemně. Může se ale samozřejmě stát, že má souzený agresivní sklony. Na to nás obvykle upozorní vězeňská eskorta a jsme připraveni.
Jak se liší bezpečnostní opatření podle toho, zda je souzen neplatič alimentů, nebo nebezpečný vrah?
Pokud je někdo velmi nebezpečný, velitel vězeňské eskorty nám řekne, abychom dávali bacha. Nebezpečný, agresivní člověk má na rukách buď pouta nebo takzvaného „medvěda“, což je řemen kolem pasu, na který jsou připoutána želízka, aby měl vězeň omezený pohyb. U nebezpečných vězňů nám také asistuje speciální maskovaná jednotka vězeňské eskorty v kuklách a se samopaly.
Fotogalerie |
Přicházíte se souzenými do bližšího kontaktu? Komunikujete s nimi?
S vězni komunikuje spíše vězeňská eskorta. Já s nimi mluvím stylem: „Jste předvolaný, předstupte.“ Nasadím pouta a doprovázím je. Někdy cestou z cely mluvíme o tom, co se bude dít. Třeba se mě ptá, jak je soudce naladěný. Tak odpovím, že nevím. Nebo se vyptává, co se bude dít, pokud by byl propuštěný. Tak vysvětlím, že buď půjde s vězeňskou eskortou zpátky do věznice, tam si vezme věci a pojede domů, anebo může být propuštěný hned a věci si vyzvedne druhý den.
Snaží se vám obvinění vyprávět svůj příběh, stěžují si?
Neřekl bych, že by se mi nějak zvlášť svěřovali a stěžovali si. Ani bych to nedovolil. Rozhodně není dobré být s obviněnými kamarád. Myslím, že je lepší mít odstup.
Stává se, že vás brutalita popisovaného činu zasáhne?
Několikrát mě to opravdu šokovalo, ale nesmím to dát najevo, máme být taková neviditelná síla. Jsou i opačné případy, když je nějaká směšná kauza. Občas se mi při jednání chce smát. Cukají mi koutky, ale vydržím to. I soudce se někdy zasmál, když byla výpověď opravdu směšná. Beru to ale tak, že jsme profesionálové, máme uniformu, my nemůžeme být první, kdo dekorum u soudu poruší.
Další rozhovory:Lidé Česka Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. Minulý díl: |
Komplikují vám práci novináři?
Řekl bych, že dnes jsou už vycvičení. Většinou spolupracují a nedělají problémy.
Pociťujete někdy při práci nebezpečí?
To ano, ale v minulosti jsem pracoval jako taxikář, a když to porovnám, tak to bylo určitě nebezpečnější. V noci nikdy nevíte, koho naberete. Teď jsem připravený, mám výcvik. To mi dodává klid. Jsem ozbrojený a v uniformě, což na lidi působí. Na druhou stranu mám mnohem větší zodpovědnost. Kdyby v soudní síni k něčemu opravdu došlo, tak musím zasáhnout a snášet nebezpečí.
Romština je pro mě nejtěžší jazyk
Vyučil jste se malířem pokojů, co vás motivovalo dodělat si poté střední školu a nastoupit na vysokou?
Byla to taková doba. V roce 1995 jsem šel na učiliště, ale časem jsem zjistil, že to nestačí. V té době byla opravdu třeba maturita. Otec byl zednický mistr a matka kuchařka. Chtěli, abych šel na střední školu, na jejich popud jsem ji tedy vystudoval a odmaturoval. Teď si dodělávám bakaláře v oboru romistika na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.
Proč právě tento obor?
Jednoduše proto, že jsem Rom a chtěl jsem se dozvědět více o romských kořenech, historii a kultuře. Také jsem si chtěl připomenout jazyk, protože u nás v rodině se romsky nemluvilo. V rámci romistiky jsem jezdil na Slovensko do romských osad. Díky studiu jsem už předtím poznal romské zvyky, ale některé věci mě tam opravdu porazily. Překvapením byla sociální situace lidí v osadách, netušil jsem, že je to až tak strašné. Přeci jen jsem žil celý život v Praze...
Vaše rodina ale pochází ze Slovenska...
Z východního Slovenska. Babička s dědečkem z otcovy strany přišli do Česka v první vlně po válce. Maminka přišla kolem šedesátých let a s tátou se potkali tady. Já a moji dva sourozenci jsme se tedy narodili v Praze.
Váš mateřský jazyk je tedy čeština?
Ano. Romštinu teď sice studuji, ale stále je to pro mě asi nejtěžší jazyk. Třeba angličtina je pro mě mnohem jednodušší k pochopení. Romsky rozumím, ale mluvím špatně. U nás doma se mluvilo většinou česky. Ale když ještě žila babička, tak s ní rodiče mluvili romsky. Občas také používali romštinu když nechtěli, aby něco slyšely děti. To teď tak trochu používáme s mojí ženou, která je maďarská Romka. Ale moc dobře nám to nejde.
Čím jste chtěl být jako dítě?
Asi klasicky jako každé dítě. Popelářem, kosmonautem, policistou. Justiční strážce mě tenkrát nenapadl.
Radost, strach a životodpovídají všichni hosté projektu Co vám dělá v životě radost? Z čeho máte největší strach? Jak se vám v Česku žije? |
Proč jste se jím tedy stal?
Žena otěhotněla, já jsem v té době dělal taxikáře, ukradli mi auto a byl jsem bez peněz. Tak jsem odjel na půl roku vydělávat do Irska. Pak jsem se vrátil a zaujala mě právě práce justičního strážce. Uvažoval jsem tehdy i o policii a přihlášku jsem si dal na policii i vězeňskou službu. Ale věděl jsem, že bych chtěl dělat spíš justičku. Připadalo mi to asi méně depresivní.
Není to ale někdy trochu monotónní?
Možná ano, proto také někteří časem odchází od justiční stráže k policii, celníkům nebo k vězeňské službě jako dozorce.
Co musí zájemce o práci justičního strážce absolvovat?
Když jsem nastupoval, byla nutná maturita. Uchazeč musí projít přísnými psychologickými a fyzickými testy. Pak následuje pohovor s psychologem. Pamatuju si, že když mě přijímali, ptal se mě psycholog, jak budu reagovat, když budu jednat s Romy. Řekl jsem, že pokud mám na sobě uniformu, tak nerozlišuji černého, bílého, žlutého. Zákon je pro všechny stejný. Potom následoval tříměsíční kurz ve Stráži pod Ralskem, kde se učí zákony, obrana a střelba.
Stalo se, že měl někdo narážky kvůli vaší etnicitě?
Vidím to na pohledech některých lidí. Ale to je jejich problém, ne můj. Já jsem na místě od toho, aby se dodržovala pravidla a pořádek.
Chtěl byste u justiční stráže zůstat nebo svoji budoucnost spíš vidíte v akademické sféře?
Tohle povolání mě baví a už ho dělám sedmým rokem. Je to práce, která má smysl a chtěl bych v ní minimálně ještě nějaký čas zůstat. Zároveň, jak jsem říkal, studuji na filozofické fakultě v denním studiu. S manželkou máme dvě malé dcery, takže vedle práce a rodiny na studium příliš nezbývá čas. Přesto bych si jednou chtěl ještě dodělat pedagogické minimum a rád bych učil. Myslím, že osoba učitele je moc důležitá, předává dětem pohled na svět.
Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory |
