Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

GENEALOŽKA: Zapomenutá jména vždy vyslovím nahlas. Někdy se bojím duchů

  9:54aktualizováno  9:54
Řada lidí nemá příliš přehled o svých předcích, často si nevybaví ani rodná jména babiček. Je hrozné, že za dvě tři generace úplně zapomeneme na lidi, díky kterým tu jsme, říká v rozhovoru pro projekt Lidé Česka genealožka Lenka Peremská. Radí všem vyzpovídat dědečky a babičky a zjistit od nich co nejvíce, dokud to jde.

Genealožka Lenka Peremská | foto:  František Vlček, MAFRA

Co vše můžete při genealogickém bádání o předcích zjistit kromě data narození a úmrtí?
Určitě ne vše, ale je toho spousta. Když to aplikuji na jednu rodinu, tak vám řeknu, kdy se pár sezdal, kdy měl děti, kolik dětí jim zemřelo, jaká jména jim dávali. Zjistím, kde žili, čím se zabývali, jak vypadalo jejich obydlí, jestli měli dvě krávy nebo deset prasat, jak vypadal grunt a která pole obdělávali. V podstatě dostáváte kompletní přehled o tom, jak lidé žili. Já se k tomu ještě snažím vysvětlovat historické pozadí, proč k danému jevu v konkrétní chvíli docházelo.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Z čeho genealog při pátrání čerpá?
Hlavně z matrik, ty jsou zásadním pramenem pro genealogii, protože tam jsou zapsaná narození, úmrtí a sňatky. Další prameny jsou gruntovní knihy, kde se dočtete, kdo koupil chalupu, komu ji prodal, za kolik a jak vysoké byly splátky. Dozvím se tam také, jaké měla chalupa vybavení v okamžiku prodeje, třeba že hospodář vlastnil jednu hnědou krávu, jeden vůz, pluh a tak dále. Dalšími prameny jsou třeba urbáře nebo stará sčítání lidu.

Genealog se musí vypořádat s co největším množstvím informací, protože v každém pramenu je nějaký střípek, který skládá celkovou historii rodu. Většinou si lidé objednávají jen pátrání z matrik, už takový základní výzkum vám ale mnohé prozradí. U těch, kteří chtějí jít opravdu hluboko a chtějí svůj rod poznat do detailu, pak pátrám ve všech možných pramenech.

Máte dvě malé děti. Jak jde bádání a sestavování rodokmenů skloubit s rodičovskou dovolenou?
Drhne to, ale jde to. Zvykla jsem si, že jednou rukou hledám v matrikách, druhou sestavuji puzzle a vařím. Je to těžké na organizaci času. Ale abych byla spokojená maminka, musím mít nějaké zadostiučinění po profesionální stránce. Jsem příliš ctižádostivá na to, abych strávila tři čtyři roky doma a vůbec nic nedělala. Potřebuju nějaký osobní, profesionální růst. Proto jsem se rozhodla, že budu pracovat i doma s dětmi a ty to snáší dobře.

Berete je do archivu?
To by asi archiváři nepřežili. Možná ani archiv.

Takže bádáte z domova?
Práci dělám tak z 95 procent z domova a z pěti procent z archivu. Během minulých let se totiž začaly digitalizovat matriky. To znamená, že k nim můžete mít přístup přímo on-line doma v obýváku. To je pro genealogy vynikající, protože nemusí do některých velmi vzdálených institucí. Pak jsou ovšem archivy, kam musíte osobně za každou cenu. Některé další materiály totiž nikde jinde než v archivu neseženete.

Kam po republice musíte jezdit?
Hlavních archivů, kde jsou uloženy matriky, je několik. Jsou v Opavě, Brně, Praze, Litoměřicích, Plzni, Zámrsku a v Třeboni. Tam jsou uloženy veškeré matriční materiály z celého Česka. Výhoda ale je, že archivy, které jsou pro mě nejvzdálenější, jsou kompletně digitalizované. Někdy, když potřebuji jeden konkrétní záznam, tak požádám své spolupracovníky a ti mi informaci dohledají.

V případě, že stále žijí prarodiče nebo dokonce i praprarodiče, co vše by od nich člověk měl zjišťovat, aby potom pátrání po vzdálenějších předcích bylo snazší?
Pokud možno všechno. Pokud vám žijí prarodiče, tak je vyzpovídejte, ptejte se jich na cokoli. Často mi klienti pláčou, že jim prarodiče odešli a že se jich nestihli na vše zeptat. Samozřejmě pokud nemáte vůbec žádné informace, tak se historie vyhledává velmi špatně. Nic nevyhazujte. Schovávejte rodné listy, výuční listy, dopisy a jakékoli dokumenty osobní povahy. Pokud mají prarodiče fotky, ať vám o každé osobě řeknou, kdo to byl. Když pak máte kupu fotek a nevíte, kdo je na nich, je dost těžké je zadatovat. Ať vám babička a dědeček vypráví, jací byli jejich rodiče, jaké měli vztahy, jaký byl jejich život. Vytáhněte z nich vše, co jde. A dokud to jde.

Podle vašich zkušeností, mívají Češi dostatek informací o svých předcích?
Když přednáším různě po knihovnách, tak se vždycky lidí ptám, jestli jsou schopni říct třeba rodná příjmení svých prababiček. Většinou však nejsou schopni vybavit si ani rodná příjmení babiček. To je strašné, protože za dvě tři generace úplně zapomenete na lidi, kteří vás stvořili, díky kterým tu jste. Když si uvědomíte, že za nějakých sto nebo sto padesát let nikdo nebude vědět, že jste kdy existovala... To je hrozná představa.

Lenka Peremská

Narodila se v roce 1981 v Teplicích. Získala magisterský titul z historie, bakalářský titul z žurnalistiky a mediálních studií a bakalářský titul z klasické archeologie na Masarykově univerzitě v Brně. Pracovala v muzeu v Kladně. Před čtyřmi lety se začala profesionálně věnovat svému koníčku - genealogii. Píše do historických periodik Živá historie a Tajemství české minulosti. Napsala knihu Váš rodokmen krok za krokem.

Stalo se vám někdy, že si u vás klient objednal rodokmen, ale ukázalo se, že vystopování předků je v podstatě nemožné?
Ano, v případě, kdy nějaká linie zabíhala od Slovenska na východ. Tam je pro mne totiž v podstatě nemožné cokoliv dohledávat. Každý stát má vedení pramenů trošičku jiné, a já se specializuji výlučně na Česko. I když se občas stane, že mi nějaká linie uhne třeba někam na Balkán nebo do Ameriky. Většinou se je nakonec ovšem podaří vypátrat.

Máme však i mrtvé body, což jsou místa, která nedokážeme rozlousknout. Předek se z ničeho nic objeví v nějaké lokalitě, aniž by jakýkoliv pramen uváděl místo jeho původu. Jednou v životě se mi stalo, že jsme ani po dlouhém pátrání nepřišli na to, odkud člověk přišel. Vzhledem k tomu, že se to týká jednoho stále rozdělaného rodokmenu, tak zatím doufám, že to nakonec rozlousknu. Byl to šafář žijící v roce 1830, ale bohužel ani v hospodářských pramenech ani někde jinde jsem zatím nenašla jeho původ. To se nestává moc často.

Po jakém zdroji sáhnete, když už jste opravdu takto v koncích?
Vždycky jsou nějaké boční cesty, jak se dopátrat původu. V každé době jsou jiná vodítka, jak mrtvý bod prorazit. Když potřebuju třeba konec devatenáctého, začátek dvacátého století, a z nějakého důvodu nemohu čerpat v matrice, tak se podívám třeba na sčítání lidu, kde je napsáno, odkud daný člověk pocházel. V určitých dobách můžeme využít další prameny třeba hospodářské povahy.

Přišel za vámi někdy adoptovaný člověk, který se snažil dopátrat svých kořenů?
Vyloženě adoptovaný ne, ale chodí za mnou lidé, kteří neznají třeba otce. Respektive mají rodný list obsahující informace o jeho původu, ale vlastně jako živoucí osobu ho nikdy neviděli a chtěli by o něm něco zjistit. Když dopátrám historii, tak to pak nezřídka končí tím, že mi klientky brečí do telefonu, protože se dozví něco o své minulosti, o čemž neměly vůbec představu. Třeba odhalí i něco samy o sobě, že se jejich dědeček nebo pradědeček zabýval před sto lety stejným oborem, který teď dělají ony.

Zasáhlo někdy vaše zjištění nějak výrazněji do života klienta? Třeba, že našel ztraceného příbuzného, o němž nevěděl, že žije...
Měla jsem paní, která se chtěla dozvědět něco o svém pradědovi, kterého neznala, protože v rodině představoval jakési tabu. Zjistily jsme, že konec života strávil u své sestry, která měla chaloupku a políčko. Když zemřela, tak se vůbec nevědělo, že praděda měl ještě druhou rodinu, ze které právě klientka pocházela a políčko tak připadlo obci. To, že nacházíme ztracené příbuzné, je celkem běžné.

Fotogalerie

Je motivací některých klientů najít předky kvůli dědictví?
Nemyslím si, s tím se nesetkávám.

Co je tedy hlavním důvodem, proč lidé chtějí zjistit své rodokmeny?
Motivace mých klientů je, že se v dnešní přetechnizované době snaží obracet sami do sebe a ke svým kořenům. Často připodobňuji genealogii k biopotravinám. Je to do určité míry módní trend. Člověk si najednou říká: „Tak dost, mám dost počítačů, spěchu, zastavím se a zjistím něco o sobě, odhalím své sepětí s minulostí.“

Jak vypadá váš typický zákazník?
Většinou jsou to lidé v rozmezí třiceti a čtyřiceti let v produktivním věku, což je samozřejmě nasnadě, protože genealogický výzkum je poměrně finančně náročný. Ženy většinou chtějí rodokmen pro své rodiče nebo pro manžela. Muži ho obvykle chtějí sami pro sebe.

Jak nejdále do historie jste se při pátrání po předcích dostala?
Zhruba do roku 1580, ale to byla úplná rarita. Většinou je možné se dostat někam do zhruba poloviny sedmnáctého století. Nejčastěji si ovšem lidé objednávají zhruba šest generací zpátky, což je pro ně finančně přijatelné a uspokojující. Je to zhruba do poloviny osmnáctého století. Pak jsou klienti, kteří chtějí svůj, rozsahem individuální výzkum. Nejlepší jsou ovšem klienti požadující totální bádání. To znamená, že se chtějí dozvědět úplně všechno o všech větvích rodokmenu, kam až to půjde. Takoví klienti jsou pro mě nejpřínosnější, protože můžu bádat naprosto bez omezení a to je fantastické.

Kolik času vám takovýto totální výzkum zabere?
Totální výzkum mi zabere několik měsíců práce a nervy manžela... Ale opět záleží na případu. Někdo si zadá totální výzkum a jeho předci jsou rozptýleni po celém Česku. To pak může být práce na dva roky. Když si někdo zadá výzkum a jeho předci žijí ve třech, čtyřech městečkách nebo vesnicích, tak se samozřejmě zkoumá lépe, protože objíždíte několik pramenů v jedné oblasti.

Předpokládám, že máte dobře zpracovaný vlastní rodokmen...
To právě nemám. Vlastní rodokmen je to, na co mi vůbec nezbývá čas. Některé větve mám samozřejmě důkladně zpracované, ale některé nemám vůbec. A rodokmen je v podstatě nikdy nekončící záležitost. Kdybyste chtěla mít úplně všechno, tak je to práce na desetiletí.  V poslední době to řeším tak, že o Vánocích a veškerých narozeninách dostávají moji blízcí rodokmeny. Doufám, že zhruba tak do pěti deseti let se tímto způsobem někam dopracuji.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. 

Minulý díl:
POPELÁŘ: Na puch si nezvyknu. Naštve mě židle v plastu i spáč v papíru

Stalo se někdy, že jste v rodokmenu objevila šlechtický původ klienta?
To se mi nikdy nestalo. Přestože mě někteří klienti hodně přesvědčovali, že tu špetku modré krve určitě mají. Nikdy se mi to ale nepotvrdilo. To ale nesnižuje zábavnost rodokmenu, protože rodokmeny obyčejných lidí jsou podle mě úplně stejně zábavné jako rodokmeny šlechticů. Je strašně zajímavé jít po historii rodu a vidět, jak se rodina utvářela, jak jim třeba neustále umíraly děti a oni jim dávali dokola totéž jméno, protože doufali, že tentokrát už přežije. A když zemřelo čtvrté, nezalekli se a totožné jméno dali i pátému dítěti. Každý rodokmen je unikátní a neuvěřitelně zajímavý.

Ona česká šlechta nebyla příliš rozsáhlá a rodokmeny zřejmě budou dobře zpracované, takže patrně není velká pravděpodobnost narazit na ztracenou princeznu...
To si myslím, že není. Třeba ale budu mít štěstí... Ale většina lidí je dopředu obeznámena s tím, že modrou krev nemá. Ti, kteří tvrdí, že ji mají, to mají obvykle od svých babiček. Je to legenda, která se v rodině traduje. Říká se: „Ta se tenkrát spustila s tamtím, když dělala kuchařku na zámku...“ Ale to bývají fámy, které já ve většině případů nepotvrdím.

I kdyby to tak bylo, bylo by patrně těžké to dokázat...
Já bych na to stejně nepřišla, protože u cizoložných dětí, u nichž nejsou zprávy o otci, nemám bohužel žádné prostředky, jak otcovskou linii vyzkoumat. Ono na druhou stranu, když se nad tím zamýšlím, tak otec je vždycky nejistý. Kdybyste chtěla rodokmen stoprocentně jen z vašich předků, tak byste musela zkoumat jen mateřské linie.

Modrá krev se tedy v rodokmenech neobjevuje. Ale co jiné významné osobnosti?
Mezi předky mých klientů jsem našla třeba příbuzenství s rodem Karla Jaromíra Erbena nebo Jindřicha Šimona Baara. Jednou jsem narazila na to, že paní měla předky, kteří žili ve stejný čas a na stejném místě jako protagonisté Máchova Máje, ti skuteční. Vždy, když pracuji na rodokmenu, tak se s danou rodinou cítím spřízněná a vtěluji se do toho, jak jejich předci žili. Rekonstruuji jejich historii a osobně mě to zasahuje.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté projektu

Co vám dělá v životě radost?
Radost mi dělá hlavně spokojená rodina, děti. Také spokojení klienti - je důležité vidět, že odvádím práci, která je dobrá.

Z čeho máte největší strach?
Z toho, že by se moje děti dostaly na stránky matrik zemřelých. Když je procházím, tak někdy počítač musím prostě zavřít a jít spát. Hrozně mě zasahuje, že třeba jedné rodině stále umíraly děti.

Jak se vám v Česku žije?
Žije se mi tu velmi dobře, i když je určitě mnoho věcí, které by se daly zlepšit. Z podstaty svého povolání ani nemohu říkat, že bych žila někde jinde, protože bych šla proti tomu, co sama hlásám. V Česku mám kořeny, tudíž na ně chci navázat a zůstat tady. Fakt je, že až budeme mít nového prezidenta, bude se mi žít ještě lépe.

Vytváříte také kroniky domů. O co jde?
To jsou specifické kroniky, vlastně historie domů. Já se snažím zrekonstruovat, kdo tam bydlel, ze starých map a katastrů zjistím, jak dům vypadal, jakými procházel přestavbami, jak se v něm střídaly rodiny. Ze starých sčítání lidu se mohu dočíst, co všechno rodina chovala, že měla deset slepic a za deset let už patnáct. Takže sleduji hospodářský růst nebo úpadek usedlosti. Zjistím, jestli tam žila jen jedna rodina, nebo jestli měli podruhy a čeleď. Historie domů zajímá hodně lidi ze Sudet. Moji rodiče třeba žijí v Tisé v severních Čechách, kde domy obývali Němci. Jejich dům je maličký a zjistila jsem, že v roce 1921 tam ve dvou místnostech žily dvě rodiny, což je pro mě nepředstavitelné.

V současnosti se drolí tradiční rodina, lidé se rozvádí a mají děti z druhých i třetích manželství. Jak se tento trend podepisuje na tvorbě rodokmenů?
Projevuje se to prostě tak, že máte v rodokmenu o několik větví víc. Vlastně to není žádná výrazná změna oproti minulosti, protože sledujete určité příbuzenské vztahy a je jedno jestli jsou přímé nebo nepřímé. Dříve se lidé nerozváděli, ale zase se třeba několikrát ženili. Často se stávalo, že žena zemřela a muž se do tří měsíců znovu oženil, protože potřeboval náhradní matku, aby se starala o grunt a o děti. To se opakovalo i několikrát. Jeden muž tak mohl mít v rodokmenu tři manželky a diagram okamžitě narůstá do stran.

Vystudovala jste historii, archeologii a žurnalistiku. Jak jste se dostala k sestavování rodokmenů?
Od dětství jsem preferovala dvě oblasti, což byla historie a tvůrčí psaní. To jsem se posléze pokusila skloubit tak, že jsem šla na žurnalistiku a historii. Jako každá romantická slečna jsem inklinovala ke středověku. Když jsem ovšem nastoupila do práce v kladenském muzeu, zjistila jsem, že moje studijní zaměření s muzejní práci nekoresponduje. Takže jsem se musela začít přeorientovávat.

K největší změně došlo, když jsem vstoupila na mateřskou dovolenou. Zjistila jsem, že už se vlastně už nechci vrátit do státní instituce. A našla jsem skloubení obou mých lásek v genealogii. Uplatním tam vše, co jsem se naučila v historii, ale zároveň se věnuji i tvůrčímu psaní, když vytvářím kroniky domů.

Genealogie je do jisté míry splnění mého snu. Nebudeme si nic nalhávat. Vystudovala jsem historii a to není výdělečný obor. Můžete s ním pracovat v archivu nebo v muzeu, ale mě práce ve státní instituci úplně nenaplňovala. Nyní si svým koníčkem můžu vydělávat a navíc jsem svým vlastním pánem.

Jaká je v tomto oboru konkurence?
Genealogů je hodně, těch opravdu dobrých je pár a konkurence je zdravá, ale rvavá. Někteří genealogové nemají rádi, pokud přichází někdo nový a dávají to najevo. Mnoho genealogů jsou původně laici, absolvovali třeba genealogický kurz a otevřeli si živnost. Mně to nevadí, já mám konkurenci ráda. Každá konkurence je dobrá, posunuje vás dál.

Myslíte, že dnešní lidé mají tendenci minulost idealizovat?
Často si myslí, že před dvěma sty lety se žilo podobně jako dnes, což není pravda. Tu dobu si idealizují, říkají: „Já bych tak chtěla žít před sto padesáti lety. To byla krásná doba spříznění s přírodou.“ A já na to odpovídám: „Teď je ti třicet. Během předchozích deseti let bys každé dva roky porodila, tudíž bys byla stále buď těhotná nebo kojící. Prožila bys tři pohřby svých dětí. Vstávala bys v pět ráno a starala se o grunt. Vypadala bys na šedesát. A zemřela bys za deset let.“

Nedeprimuje vás, když stále procházíte matriky zemřelých a rekonstruujete rodinná neštěstí?
V matrikách zemřelých se občas objevují neuvěřitelné hlášky, třeba: „Byl zabit tesákem, ale než zemřel, tak svému vrahovi odpustil.“ Je fakt, že někdy úplně klidně nespím. Genealogie je pro mne droga a musím si vždy určit, že budu dělat od tolika do tolika, jinak nevím, kdy přestat. Ponořím se do toho a prožívám osudy rodiny. Když procházím matrikou zemřelých a vidím všechna ta jména, tak je to pro mě někdy dost stresující.

Když jsem třeba v noci sama doma, někdy se malinko bojím. Mám totiž ve zvyku dohledaná jména říkat nahlas. Jsou to lidé, kteří jsou sto nebo dvě stě let mrtví a třeba 150 let jejich jméno nikdo nevyslovil, takže mi připadá pěkné a pietní, když to jméno řeknu nahlas, čímž ho jakoby vezmu z minulosti a postavím na piedestal. Ten člověk žil, existoval, je to něčí předek, tak je fajn symbolicky ho vrátit na zem. Když ovšem takto večer vyslovím desítky jmen a pak jdu spát, tak si říkám, že jsou určitě rádi, že je vracím zpátky, ale hlavně aby nepřišli na návštěvu.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.